Ztracená novinářka/ FF BVB

16. Výhled na Hollywood

Rudá tekoucí po dřevěné podlaze, křiklavě oranžové pomeranče prodávající slečna Juditha každé ráno před krámem. Sophie sbírající žluté květiny každé ráno na zlepšení dne, lesknoucí tůně u pana Herisse a především růžový koláč na Loreniny šesté narozeniny. Tyhle barvy vytvářely na nebi neskonalou harmonii odstínů, která byla pro Loren naprosto matoucí. Jako vždy, když se cítila pod psa, cítila uvnitř sebe samé nějaký problém, jenž nedokázala vyřešit, ocitla se na jednom z molu a dívala se někam do dáli. Hleděla na harmonii barev, na nekonečný horizont, na modré moře. Poslouchala jak vlny narážejí do silných kůlu mola, jak pomalu připlouvají na břeh, jak si hrají s každičkým zrnkem písku. Poslouchala křik racků a vytěsnila křik lidí. Nechala ať si vítr hraje s jejími vlasy tak stejně jako s jejími myšlenky. Nechala to všechno za sebou, všechny ty myšlenky, ty problémy a především ty pocity. Žila pro tenhle okamžik, pro tuhle chvíli. Žila pro jedinou vteřinu, kdy se cítila tak volně a především svobodně. 
Chtěla tu zůstat, klidně navěky. Na co se vracet do reality a čelit tomu všemu, když nebyla spokojená? Když nebyla vlastně ani šťastná? Na co se vracet do práce, kterou tolik milovala, ale zároveň ji tolik nenaplňovala? Na co se měla vracet do svého bytečku, když ho nemohla nazývat domovem? A na co se vracet do města, které ji učarovalo, ale zároveň si v něm přišla tak ztraceně? 
Zhluboka se nadechla a nasála do plic slaný vzduch. Ihned se musela zašklebit, protože žádná aromatická vůně to nebyla, ale i přes to to milovala. 
Někdy si přála zmizet, znovu. Začít od znovu s novými lidmi a tohle všechno nechat za sebou, ale mohla? Samozřejmě že mohla. Nikdo ji tu nedržel. Tedy, až na to zrzka. Ale i přes to tu neměla nikoho, kdo by dal její duši a jejímu srdci důvod zůstat. Nenašla momentálně nikoho kdo by se stal jejím důvodem na všechny ty otazníky. Mohla měnit města, identitu, mohla měnit i sebe samotnou. Mohla měnit práci, myšlení, postavení, image. Ale co nemohla změnit, byla ta ukrutná bolest v jejím nitru. Nedokázala s ní bohužel pracovat, i když si neustále nalhávala, že to má pod palcem a nic ji už nerozhodí. Jak velký omyl. 
Snažila se to čímkoliv nahradit, nic dostatečně nepomohlo. Jediné co se naučila tak byl ten fakt ignorovat. Pokaždé, když ucítila silné štípnutí někde tam v hrudi, ignorovala to. Ignorovala všechen ten smutek, všechnu tu křičící bolest. To silné trápení, které téměř škrábalo na zadní dvířka. Jenže dá se to ignorovat navěky? A bylo to doopravdy ignorování?
Další hluboký povzdech. Jasně že se to nedalo ignorovat navěky. Když ten hrůzostrašný fakt přijala. Přijala ten fakt, že tu zůstala sama a svou rodinu tu už nemá, rozhodla se uzamknout všechnu tu bolest, umlčet křik a zahnat myšlenky. Chtěla se naučit žít, znovu a od úplného začátku. Chtěla zažít něco nového, něco neočekávaného a především něco krásného. Myslela si, že Los Angeles je pro to jako stvořené. Velké město, ve kterém se ztratí. Město, ve kterém ji nikdo nebude znát a nikdo si ji nezapamatuje. Lidé, kteří ji budou přehlížet.
Tohle všechno měla. Tedy jen do jisté doby než se dala na stranu bulváru. Od té doby, byla známa. Sice pod jiným jménem, protože si svůj život přeci jen chtěla udržet v soukromí, ale i přes to. Byla v tom obrovském městě natolik známá, že to Loren kolikrát děsilo. Ten fakt, že každý o ní ví, že každý čte ten jeden a samý článek stále dokola. Musela se otřást. Nebyl to zrovna příjemný pocit. 
Zhluboka se nadechla, aby nasála znovu slaný vzduch do plic. Zavřela oči a nechala se unášet myšlenkami. Vlastně se jimi nechala unášet takovou dobu dokud sluníčku nezmizelo někde tam za horizontem a na její holé kůži pocítila chlad. Seděla tu pěkně dlouho. Řekla by i několik hodin. 
Opatrně se zvedala, protože cítila jak je každičký její sval ztuhlý z toho, jak seděla v té jedné a samé pozici jakou dobu. Zanadávala, když uslyšela jak to v kolenech jemně zakřupalo. Nesnášela zvuk praskajících kloubů. Jakmile uši zaslechly onen zvuk, objevila se na pažích husí kůže a na zátylku zas cítila mrazivý dech. Otřásla se pod tím náporem a šouravým krokem se vydala po molu k pláži, která zela prázdnotou. Nikdo tu nebyl. Pouze ona a její pochodující myšlenky narážející do zdi. 
Silně se objala pažemi. Kdy naposled se cítila tak sama, tak prázdně a tak zanedbaně zároveň? Ani si nepamatovala. Vždy se těm pocitům bránila a snažila se je vytěsnit anebo si jich nevšímat, ale dnes tomu bylo jinak, protože dovolila ať ji obklopí všemi směry. Dovolila, aby ty pocity útočily na její duši. Dovolila jim obklopit duši i myšlení a zatočit s nimi. 
Z usilovného myšlení Loren vytrhl vyzvánějící mobil v kapse. Nejdříve to nechala být. Dnes chtěla být sama. Jenže když po nějaké pauze, kdy telefon přeci jenom utichl a ona mohla kráčet po tiché pláži se ozval znovu. Tentokrát ho tedy vytáhla ze zadní kapsy, přičemž nezapomněla sprostě zanadávat.
,,Co je?!'' ostře promluvila a bylo jí jedno kdo je na druhé straně. Momentálně byla v takovém rozpoložení, že kdyby na druhé straně stál samotný prezident tak by ho seřvala za to, že obtěžuje její maličkost zrovna v dnešní den. 
,,No jak koukám někdo tu nemá opět náladu.''
,,Co se děje tentokrát?''
,,No, byl jsem pro kino protože dávají ten nový horor, ale jak koukám někdo by tu potřeboval lepší pobavení.'' Loren si musela silně povzdechnout. Jak tohle nenáviděla. ,,A nevzdychej princezno. Bude to švanda.''
,,Že já ti to číslo dávala.''
,,Neříkej, že nejsi ráda za zavolání.''
,,Věř mi, vážně neskáču radostí opičáku.''
,,Oh, to bolelo!'' zanaříkal muž na druhé straně a Loren musela protočit oči v sloup. Byl vážně jak malé děcko. 
,,Tak co Loren. Mám tě vyzvednout?''
,,Ne.'' jak jednoduchá odpověď. Nechtěla být s nikým a ani se bavit. Chtěla být sama a užírat se tím vším. Chtěla být zachumlaná v posteli s horkou čokoládou a přemýšlet. Jenom přemýšlet. 
,,Fajn. V kolik a kde?''
,,Nevím zda si hluchej anebo blbej, ale říkám ti dost jasně, že ne. Ne nikam nejdu a ne nechci vyzvednout.''
,,Ho, ho, ho! Tady je někdo ostrej jak omáčka.''
,,To teda a nepřej si mě nasrat ještě víc.''
,,Nekoukají ty lidi na tebe dost blbě?''
,,Víš kolik je hodin ty tupohlavče?''
,,Jasně, deset.''
,,A víš ty, že na Venice už v tuto dobu nejsou lidi?''
,,A nejsi náhodou jenom slepá?'' a to byla přesně ta věta, která  Loren natolik rozčílila, že telefonát okamžitě ukončila. V jejím těle se vařil tak obrovský vztek, že telefonem mrštila do písku a jak malá holka zakřičela. Snažila se ze sebe vykřičet všechnu tu frustraci, bolest ale i ironii.
Jakmile si uvědomila co vlastně dělá a jak hloupě musí vypadat, proklela se do pekla a zpět. Lampy dvakrát nesvítily a ona u sebe neměla nic, čím by ten telefon našla. 
Zhluboka se nadechla, poté všechen vzduch vydechla. Tenhle rituál minimálně třikrát zopakovala a poté se vydala hledat telefon. Chodila sem tam, neustále se otáčela kolem své osy a sprostě nadávala. ,,Můžeš si za všechno Loren. Kdyby si nebyla taková hloupá kráva a nevztekala se za každou blbost nemusela bys tu teď trčet a otáčet se jak naprostej ididot!''
Už toho měla akorát tak dost. Trčet v naprosté tmě uprostřed pláže a hledat telefon. Tohle nebylo pro ni. Chtěla se na to vykašlat, prostě jednoduše odejít a ten zatracený telefon tam nechat na pospas životu, ale měla v něm všechny důležitá čísla, fakta, poznámky a především i fotky, který potřebovala takže Loren nezbývalo tak či onak než zůstat a hledat. 
Zhluboka se nadechla, znovu, a klekla si. Začala šmátrat všude možně. Bylo jí to vlastně houby platné, protože si telefon už dávno mohla zaházet pískem, ale věřila, že ho najde. Prostě musela ho najít. 
,,Nepotřebuješ pomoc?'' ozvalo se někde kousek od ní a Loren měla co dělat, aby nevybouchla vzteky. Ten hlas moc dobře poznala, poznala by ho vlastně kdekoliv, protože ji naprosto iritoval. 
,,Nestůj tam jak kus vola a pomoc mi!'' zanadávala a znovu začala šmátrat v písku.
,,Když mě se líbí jak moc bezradná jsi.''
,,Vypadni.'' zavrčela jeho směrem tak jedovatě, že to i ji samotnou na moment zarazilo, ale měla daleko horší problém a tak se rozhodla tím nezabývat a nadále hledat. 
No, ale to to už černovlasý muž nevydržel a rozesmál se z plného hrdla. ,,Čemu se jako směješ?''
,,Tobě má sladká Loren.''
,,Jestli si nepřeješ být vykastrován a poté roztrhán na cucky jak kořist, říkám ti. VYPADNI. Dnes za sebe neručím.''
,,Všiml jsem si.'' pokrčil nad tím rameny, ale to Loren nemohla vidět. Tak jako vlastně, že vytáhl svůj telefon z kapsy a začal mladou ženu prozvánět. 
Jakmile totiž Loren uslyšela vyzvánění patřící jejímu telefonu, radostně zavýskala a rozeběhla se k místu, kde se nacházel. Nechala telefon nadále vyzvánět a snažila se z něj dostat všechen ten písek. 
,,Jednoduché děkuju by mi stačilo.'' 
,,Jo, díky.'' odpověděla jen tak jednoduše. Byl fakt, že kdyby se ten tupohlavec tady neobjevil asi by byla ztracená, ale neměla na to ego. A musel se s tím smířit. Neuměla děkovat a už vůbec neuměla prosit. Měla v sobě blok, který zavinil muž, jenž jednoho dne zničil celý její život. Akorát Loren se ho nesnažila ani nijak odblokovat. Na co taky. Věděla moc dobře, že když si udělá závislost na někom tak půjde vše do kopru ještě rychleji. A když si to tak uvědomila. Rychle odkráčela z pláže na asfaltovanou cestu lemovanou vysokými palmami. Nechala ho tam vlastně za svými zády, aniž by něco řekla či se rozloučila. Nechtěla dnes být v jeho přítomnosti. Věděla, že by na něj byla zbytečná zlá a protivná. A to si nezasloužil, i když byl naprostý tupohlavec a egoista zároveň. 
Objala se pažemi a zastavila se uprostřed cesty. Potřebovala to všechno vydýchat. Všechnu tu zlost, ten hněv, tu bolest a především tu nekonečnou propast. Měla v sobě takový guláš, že by ho nikdo nerozmíchal. Nedokázala totiž s těmi pocity pracovat a možná to bylo i dobře. 
Loren uslyšela za svými zády zvuk motoru a když se otočila, aby se přeci jenom přesvědčila, musela si dlaní překrýt oči. Ostrá xenonová světla jí naprosto oslepila. V duchu začala opět sprostě nadávat jaký idiot to na ní míří tak ostrými světly. 
Auto zpomalilo a téměř vedle ní zastavilo. Neviděla ani dovnitř, protože byla prostě už tma, ale když se u řidiče okénko pomalu stahovalo směrem dolů, převrátila oči v sloup. 
,,Naskoč, odvezu tě domů.''
,,Nechci.'' odsekla jednoduše a otočila se k němu zády. Opět se zhluboka nadechla a pomalu se vydala směrem vpřed.
,,Nebuď sakra jak malá holka!'' zařval Andrew do jejich zad a černovlasá žena se na místě otočila. Uvědomil si, že ji nejspíše naštval ještě více, ale co. Měl sakra pravdu. Neustále se bránila a chovala se jak malé dítě, což ho rozčilovalo. Ne aby byla ráda, že se jí snaží někdo pomoc. Ne, bude prostě každého odmítat a spoléhat se jenom na sebe. 
,,Co si to řekl?'' Andrew už to nemohl vydržet a tak vystoupil z auta a opřel se o přední kapotu svého auta. Musel si povzdechnout. Někdy to bylo horší jak s kluky, ale co. Chtěl s ní trávit nějaký ten čas, protože si tuhle černovlasou ženu oblíbil. 
,,Že si občas jak malý děcko. Nechápu proč se všemu tak bráníš.'' už už se chtěla Loren nadechnout, že něco řekne, ale hned na to zavřela pusu a zaraženě stála na svém místě. Měl sakra pravdu. Neustále se všemu bránila a do svého okruhu brala opravdu jen málo lidí. Věděla moc dobře proč, jenže to nechtěla měnit. 
,,Tak si laskavě nastup do toho auta. Odvezu tě domů.''
,,Nechci domů.'' zašeptala opatrně jakoby se bála vůbec promluvit. Možná to bylo tím, že poprvé za tu dobu šla jasně vidět ta neuvěřitelná autorita z černovlasého muže. Poprvé za tu dobu, co se znají nepůsobí tak arogantně a namyšleně, ale velmi sebevědomě a starostlivě. Jakoby ty ohavné přednosti hodil někam daleko, vlastně je nechal na kraji pláže. 
,,Pojedeme na výlet. Sedej.'' byla jeho poslední věta, kterou pronesl než Loren nastoupila do černého auta a společně, v naprosté tichosti se vydali neznámo kam. 

(...)

Cesta ubíhala celkem rychle. Večerní město bylo ponořeno téměř do klidu, téměř. I když silnice nebyly tolik přeplněné auty, potkali jich nespočet. 
Loren celou cestu mlčela a pouze poslouchala rádio. Neměla ani o čem mluvit. A vlastně, nechtěla ani mluvit. Unášela se poklidnou jízdou přehlušenou klidnými písněmi. Svou hlavu měla položenou o okno a sledovala všechno to dění venku, i když nebylo kdo ví jak záživné. Chtěla takhle projet celý večer a celou noc. Co bylo lepšího než prosedět několik hodin v autě, poslouchat písničky a zároveň přemýšlet o tom vše? Nic, nic se tomu nedalo vyrovnat. 
,,Ty mě chceš zabít?'' promluvila po dlouhém tichu černovláska, když spatřila ceduli s názvem Griffith park. 
,,Možná tě chci hodit z kopce a usmívat se nad tím, jak budeš ladně dělat kotrmelce.'' Loren ho musela okamžitě šťouchnout do žeber. Byla to blbá sranda, hodně blbá. Ale i přes to jí to vykouzlilo maličký úsměv na tváři. 
A vlastně jakmile Andrew zabočil na jižní stranu Mount Lee, došlo jí kam mají namířeno. Nechtěla stále mluvit, ale když zastavil kousek od velkého nápisu Hollywood, přeci jenom se její pusa otevřela. 
,,Proč vůbec tohle místo?''
,,Protože sem moc lidí takhle večer nechodí.'' pokrčil nad tím rameny a vypnul motor od svého auta. Ruce si složil za hlavu a pohodlně se usadil v kožených sedačkách. Loren nad tím musela pozvednout své obočí. To jako hodlá tady jen tak sedět a čumět na velký nápis?
,,Vůbec. Co znamenala ta tvoje šílená nálada dneska?''
,,Nejsi nějakej dotěrnej?''
,,A ty zase hubatá?'' jo, uměl ji to vracet moc pěkně. 
Loren si silně povzdechla a napodobila jeho polohu akorát s tím rozdílem, že ona si ruce zkřížila na hrudi. Zabodla svá kukadla do velkého nápisu a nechala, aby se přeci jenom její mysl na moment uklidnila. Už bylo dost myšlenek a především vzpomínek. Nechtěla se tím pohltit. Nechtěla tomu vlastně ani čelit. Byla to minulost a ta měla zůstat tam někde vzadu. 
,,Jen jsem si vzpomněla na domov.'' prohlásila po nějaké době do naprostého ticha a znovu si silně povzdechla. Ani sama nerozuměla proč to řekla tak nahlas, ale něco uvnitř jí samotné ji našeptávalo ať se vyzpovídá. 
,,Kentucky?''
,,Jo. Někdy bych se tam tak ráda vrátila.''
,,Co ti brání? Vždyť máš tolik možností.'' nad tím se musela pozastavit. Proč se tam nevrátila? Proč nenavštívila svou rodinu a proč jim ani nezavolá? Jasně, neměla v sobě žádnou odvahu.
,,Nechci, tady je mnohem lépe.'' lež. Jedna velká, obrovská lež. Nebylo tu lépe. Jo, možná se tu Loren dokázala schovat, najít výbornou práci. Ale nebyl to domov. Los Angeles milovala. Milovala ten ruch, tu svobodu, ten chaos a nepořádek. Jenže to stále nebyl domov. Neměla tu ani vlastně útočiště kam by se mohla schovat přede všemi. Neměla tu nic. A to byl možná ten problém. 
,,Taky mi chybí kolikrát domov, rodiče. '' černovlasá žena pohlédla na něj s neuvěřitelným zájmem. V jejích očích se třpytila nová šance a v jejím duchu se probudil ztracený zájem. Věděla, že má znovu příležitost přiblížit se k němu o kousek blíže. 
,,Cincinnati mi dost chybí. Ač jsem tam prožil nehezké chvilky, na to město budu vzpomínat vždy jenom s pokorou. ''
,,Asi dost velký rozdíl oproti Los Angeles co?''
,,Šílenej. Jako jo, je tu krásně a miluju tohle město. Je to něco,''
,,neuvěřitelného.'' doplnila Loren a Andrew musel na její slovo pouze přikývnout, protože definici na tak velký pocit neměl. 
,,Je fakt, že ze začátku jsem se chtěl sbalit a vrátit domů. Jenže jsem tak nějak nemohl. Všechno tohle bylo. Nevím. Školu jsem nedokončil, teoreticky neřekl ani nic svým rodičům a utekl. Nemohl jsem se vrátit.''
,,Myslíš, že by tě rodiče zavrhli?''
,,To vůbec, ba naopak. Přivítali by mě s otevřenou náručí. Tak jako vždy. Jsem totiž jejich miláček.'' usmál se Andrew při vzpomínce na svou milující matku. Ač byli v kontaktu a pravidelně se navštěvovali, chyběla mu. 
,,Tak kde byl ten problém?''
,,Nejsi náhodou nějak zvědavá.''
,,Taky jednou zahodíš svoje ego někam tam dolů z toho kopce tak si toho musím užít přeci ne.'' zakřenila se Loren a Andrew musel jenom zakroutit hlavou. Tahle žena byla samé překvapení.
,,Problém byl v tom, že jsem dal někomu slib a chtěl jsem ho dodržet.''
,,Podařilo se ti to?''
,,Podařilo.'' byla poslední slova mladého zpěváka než se ponořil do vzpomínek ze svého dětství, které bylo uzamčeno na několik bezpečnostních klíčů.