Ztracená novinářka/ FF BVB

37. Změna plánu

Kopala do jemného písku a své sandály si pevně držela v ruce, když kráčela po ranní pláži na Venice Beach kde nebylo téměř ani živáčka. Potřebovala si pročistit hlavu, uklidnit všechny myšlenky, říct si pro a proti, udělat nějaký kompromis a především se zhluboka nadechnout. Vůbec nechápala jak je to možné, ale slaný vzduch a křik racků dokázalo tak dokonale pomoct od těch starostí. Vždy si přišla na ten jediný moment volná. Jakoby mohla létat. 
Jenže o co tu šlo, dnes byl poslední den na odevzdání článku. A ona ho sice měla již několik dní napsaný, dokonce už i připravený do tisku, ale nevěděla zda ho má odeslat. 
Napsala ho ve vzteku a zklamání. A ten večer ho chtěla potopit přesně stejně jako on potopil jí. Byla rozhodnuta, že ho možná i ten den pošle, aby to měla z krku, ale poté co ji přišla textovka od Jake, notebook zavřela a nechala ho tam být. Asi se stačilo jenom vypsat. Jenže co teď její práce? Když neodevzdá článek, Jack bude zuřit a může se stát to, že ji možná i vyrazí. Rád ji měl,  co o to, měla dokonce i soukromé privilegia, ale nepřinést poslední den termínu článek, to stálo za vyhazov. 
Potřebovala klid, aby si vše v hlavě srovnala. Toho muže měla nějakým záhadným způsobem ráda. Měla ráda, když mohla s ním trávit svůj čas. Měla ráda, když ji dokázal tak šíleným způsobem rozesmát. Měla ráda, když mohla sedět na sedadle spolujezdce a jen tak jezdit po městě s rádiem na maximum a u toho zpívat. Zbožňovala, když ho mohla rozčílit či ho dostat do kouta. Milovala jejich večerní výlety buď do fastfoodu  anebo jen pro horkou čokoládu na benzinu. A především si oblíbila jeho druhou stránku. Tu stránku kterou nikdo neznal, jen ona. Tu stránku kde byl naprosto křehkým a zraněným člověkem, který se snažil pomáhat i přes všechnu tu bolest ostatním. Ať to stojí co to stojí. 
Loren si zhluboka povzdechla, bylo to horší než si myslela. Vážně by nečekala, že se tohle někdy stane. Vždy když psala takový článek a musela se přiblížit k nějaké celebritě tak s tím neměla problém. Nikdy, ani jedinkrát. Ale u něj to byla sakra zvláštní. Už jakou dobu chtěla všechny ty pocity zahodit a nevšímat si jich. Snažila se, fakt že jo. Jenže jak dny ubíhaly a ona si na něj zvykla. Nedalo se všechny ty pocity zahodit a dělat ze sebe ledovou královnu jako vždy. Teď to už bohužel nešlo a ona nevěděla co má dělat. 
Nechtěla mu ani říkat o tom co dělá za práci. Bála se, že by ji zavrhl kdyby se mu přiznala. Bála se mu vlastně přiznat cokoliv. To si uvědomila sakra rychle. Nechtěla se mu totiž přiznat ani s vlastní minulostí. Bála se, že ji odsoudí a možná i zavrhne. Bála se přiznat kolikrát lidem ublížila, aby se na ní nedíval jak na vraha. 
Nesnášela ten pohled, když se na ni zlobil. Byl strašně tvrdý a ona nemohla z něj číst. Vždy, když naschvál trucovala a on se na ni kvůli tomu zlobil, musela přestat. Nedokázala snést ten jeho přísný pohled. 
Podívala se na hodinky a zjistila, že se po pláži prochází dobrou hodinu. Jenže ona stejně na nic nepřišla. Nepřišla na nic co by měla udělat. A jak se s tím především vypořádat. Rozhodla se tedy, že zamíří domů a poklidí si byt. Od té poslední akce se stala z její ložnice katastrofa plná oblečení a ona by ji měla uklidit. A pokud se u toho zabaví, alespoň na nějaký čas. Nebyla vůbec proti. 
Došla na stezku pláže, nazula si boty a a rozešla se přes několik krámků do úzkých uliček, aby se dostala k hlavní silnici kde si mohla chytit taxík a následně se vydat do svého hnízda. 

Když akorát Loren srovnávala dekorace na jedné komodě a u toho si pozpěvovala písničku Ophelia, zazvonil jí telefon. Leknutím vyskočila do vzduchu a plastový kaktus upustila na zem. Chtěla nadávat kdo to zase vyrušuje, ale když uviděla na displeyi jak bliká jeho jméno, opatrně se usmála. 
,,Co je to tentokrát?'' zeptala se okamžitě a žádným pozdravem se neobtěžovala.
,,Třeba říct, Ahoj Andrew moc si mi chyběl?''
,,Mohla bych, ale to by nebylo ono,''
,,Taky fakt,'' zasmál se na druhé straně a poté si zhluboka nadechl, ,,hele tak mě tak napadlo,''
,,nepovídej,''
,,vážně to umíš udělat těžší,'' nad tím se musela ušklíbnout. Měla ráda, když ho mohla zahnat do kouta, jak vystrašenou ovečku. Ale jelikož šlo slyšet, že by si s ní chtěl o něčem promluvit. Nechala ho mluvit dál. 
,,Mám furt černé svědomí ohledně toho co jsem udělal a tak mě napadlo něco podniknout?''
,,Nemáte náhodou zkoušku dneska?''
,,Máme ji od šesti večer, tak co kdybych tě vytáhl třeba někam na oběd?''
,,Jenže se mi nemusíš takhle furt omlouvat,''
,,Měl bych,''
,,samozřejmě že mi to lichotí,''
,,to bys jinak nebyla ty,'''
,,Hele!'' Zvážněla Loren a oba se rozesmáli nad celou konverzací, ,,Mám lepší nápad. Co kdybys mě vzal na tvou nejoblíbenější rychlovku z fastfoodu, poté si dali zmrzku?''
,,To zní jako plán,''
,,Jako skvělý plán. Pošli mi adresu, přijedu tam,''
,,Nemám tě vyzvednout?''
,,Ne ne, to je dobrý. Přijedu taxi. Musím ještě doma něco uklidit, tak mi pošli tu adresu a až budu odcházet z bytu tak ti cinknu,''
,,fajn, tak se tam zatím měj,''
,,ty taky,'' a hovor típla. Musela nad ním vážně zakroutil hlavou. Tenhle muž bylo jedno velké překvapení za druhým. Ale líbilo se jí to, tak proč toho nevyužít. 
Pokračovala tedy v uklízení další hodinu a půl a když měla konečně hotovo, musela se poplácat po rameni. Konečně to tu vypadalo tak útulně jak to měla ráda. 
Rozhlížela se po obýváku jestli by to ještě něco nechtělo, třeba sundat z oken záclony a vyprat je, jenže její pohled se zastavil na notebooku. V duchu minimálně třikrát zaklela do pekla a zpět. Nemusela nad tím přemýšlet, vážně ne. Jenže teď? Zhluboka se nadechla a sedla si do křesla, laptop si položila na klín a otevřela ho. Okamžitě se zapnul a vyskočila jí poslední stránka s článkem. Začala číst několik těch dlouhých řádků a musela uznat, že se sakra povedl. Věděla, že když ho vydá tak si najde cestu na výsluní sakra rychle a především jednoduše. Sice by byla terčem zase všeho, ale to by neřešila. 
Jenže! Ona měla toho tupohlavce ráda, fakt že ráda. A nechtěla mu ublížit, ale zároveň si nechtěla zničit ani svou budoucnost. Takže? Loren zaklapla notebook a hodila ho na gauč, rozhodla se, že to nebude řešit a pustí se do toho až večer. 
Vydala se do ložnice, aby se mohla obléct. V tomhle obyčejném teplákovém setu se jí upřímně nechtělo a tak vytáhla šortky s vysokým pasem, a pruhované tričko žluté jak včelka. Rychle se do toho převlékla, vlasy hodila do vysokého drdolu, který uvázala hnědým šátkem a nezapomněla si vzít ani své oblíbené sluneční brýle. Přehodila přes sebe svou oblíbenou kabelku a nazula se do vansek. 
Ještě naposledy zkontrolovala svůj vzhled a když byla spokojena, vydala se na rušnou ulici. Během pár vteřin u ni zastavil taxi a Loren si kolikrát říkala zda na ni vždy nečekají. Vážně za celé ty roky neměla s chycením taxi žádný problém. 
Jakmile tedy nasedla, řekla řidiči adresu, kterou ji poslal a ona se tak mohla uvolnit. Alespoň na chvilku. Protože cesta jim pár minut a Loren si uvědomila kde se ocitla. Viděla jak několik lidí jezdí na skateboardu sem a tam, někteří venčí jenom své psi a jiní si jen tak povídají. 
Zaplatila šoférovi danou částku a vystoupila z auta. Rozhlížela se kdy by svého parťáka přeci jenom mohla najít, jenže MacArthur Park byl prostě obří a lehce se tu dalo ztratit. 
Otáčela se na všechny strany ve snaze uvidět někde černou čupřinu vlasů, která vyčuhuje z davu, ale nikde nic. Vážně se jí tohle nelíbilo. Ne že by nedávala ten frmol lidí, ale nelíbilo se jí tu. Nikdy. A ona tu ani nechtěla být. Začala pomalu panikařit a už si vytahovala telefon z přední kapsy šortek, když v tom ji někdo chytil za rameno a ona vyjekla. Několik tváří se na ní otočilo se zmateným výrazem, ale když si Loren uvědomila kdo ji takhle hloupě vylekal, otočila se k němu a přiložila svůj ukazováček před jeho obličej, ,,Takhle mě strašit ty blbče! Si normální?!''
,,Měla ses vidět, jak kdyby ses ocitla v jiném světě,'' chytil její prst a stáhl ho dolů. Ne že by se jí bál, kdepak. Už moc dobře věděl, že všechny tyhle intriky jsou jenom maska. 
,,Ha ha ha, moc vtipný,''
,,tak nebuď uražená a užij si dnešní den, je i pěkně,'' přehodil jednu paži přes její rameny a vydal se s ní do toho dění, což se Loren moc nelíbilo, ale když se vydali dál od všech těch lidí a mohli se vydat svým vlastním okruhem. 
,,Proč sakra tenhle park?''
,,Protože tu mají nejlepší hotdogy!''
,,No ty si ze mě děláš srandu,'' zaúpěla Loren a musela nad tím zavrtěl hlavou. Vážně ji pozval na hotdogy?
,,Co je, chtěla si vědět moji neoblíbenější rychlovku,''
,,ale ne že to budou hotdogy, vždyť jich musíš snít dost, aby ses naplácl,'''
,,Věř mi, stačí ti bohatě dva a budeš plná,'' mrkla na černovlasou ženu a táhl ji přímo do srdce parku. 
Procházeli dokola jezera a jen tak si povídali snad o všem co se dalo. Převážně o jejich následující zkoušce a koncertu, který se měl příští týden uskutečnit ve Vegas a celá skupina si přála, aby i ona s nimi jela. Neustále ji přesvědčovali ať se s nimi vydá na koncerty, které nejsou příliš daleko od Los Angeles, ale Loren si to chtěla vše nechat promyslet. Přeci jenom, takové cestování, z města do města neměla moc ráda. A navíc, i ona měla své povinnosti. Navíc, mezitím co Andrew bude jezdit po světě a skákat na pódiu tak někdo bude muset hlídat Crow a Loren se nabídla, což Andrew okamžitě přijal a poděkoval ji. Teď, když nebyl sám a měl na starost další osobu, musel myslet jinak. Což bylo pro něj maličko těžší. 
Zastavili se kousek od venkovního pódia kde stál postarší muž s vozíkem a zrovna nandaval na velkou tyčku dva velké hotdogy. Loren nad tím zavrtěla hlavou, ale i přes to se nechala vést přímo až ke stánku. Andrew tedy pro každého objednal jeden, pro sebe s medovou hořčicí a pro Loren jenom s kečupem. Když tedy dostala svou objednávku, sakra se smála tomu, jak byl velký a musela uznat, že zatím nikdy v životě neviděla tak velký hotdog. Jenže jakmile ho kousla, musela se pozastavit nad tou chutí. Jasně, na téhle rychlovce nebylo co zkazit, ale tenhle byl vážně výborný. 
Andrew tedy objednal ještě pro každého jeden a poté se oba vydali dál kolem jezera, smáli se a vtipkovali. Neustále měli co řešit a když si nabrala na prst kousek kečupu a otřela ho o jeho nos, vypukla v hlasitý smích. Tak stejně jako Andrew, smál se tomu a chtěl to mladé ženě vrátit, jenže ta se nedala. 
A v takové náladě si užívali vlastně celý den. Jakmile obešli celý park tak se rozhodli na jejich oblíbenou zmrzlinu na Venice Beach. Celou cestu v autě si hlasitě zpívali písničky z rádia, sem ta mávali pažemi a Loren předstírala, že je snad nějaká popová hvězda. Jakmile zaparkovali a vydali se na promenádu, chytl opět Andrew Loren kolem ramen a ta si z toho nic nedělala. Brala to jakoby to bylo automatické. A tak se procházeli po promenádě, povídali si o komiksových i filmových hrdinech, o vesmíru, o různých celebritách které Andrew znal. A vlastně měli nespočet témat, které se nedaly jen tak vyčerpat. Povídali si a smáli se celou dobu, dokonce i když oba dostali kornoutek se zmrzlinou. 
Loren si tenhle den užívala, zapomněla totiž na všechny svoje problémy a jenom se usmívala. Užívala si čas strávený po jeho boku, protože se neustále smála. Smála se dokonce i když mu ten kopeček zmrzliny spadl na rozpálený asfalt. Dokonce se smála, když jí to vrátil a kousek zmrzliny zabodl do jejího nosu. A aniž by si to uvědomila, byla sakra šťastná a spokojená jak dlouho ne. Nemusela myslet na sebe, na své démony, na svůj strach, na své problémy, na své vzpomínky, nemusela myslet ani na svou minulost. Jenom si užívala poslední srpnový den, poskakovala sem a tam, neustále máchala jeho rukou a následně si ji položila kolem ramen sama. 
A Andrew to vše pozoroval s naprostou něhou v očích. Pozoroval, jak tahle žena rozkvetla. Mohl posoudit jak se za těch několik týdnů změnila a jak před jeho zraky rozkvetla. Pozoroval jak se směje, neustále o něčem vypráví, hází u toho rukami. Sledoval jak poskakuje po promenádě a předvádí různé tanečky. Jakoby tahle žena byla někdo jiný. Takhle uvolněnou ji ještě nepoznal a jemu se to sakra líbilo. Mohl nahlédnout za všechny ty hradby, které si po celou dobu před ním stavěla. Uvědomoval si, že před ním něco schovával, ale rozhodl se jí dát čas. Až mu to bude chtít říct, řekne mu to. A to věděla i ona. Věděla, že jí dá čas na všechno. 
Jejich ale zábava skončila přesně v ten moment, kdy mu volal Ash s tím, že má už půlhodinové zpoždění a kde se sakra courá. Ač nerad, musel to ukončit. A tak se pomalou chůzí vraceli k autu. Oba si stále povídali, ale ani jeden nechtěl odejít. Dnešní den byl sakra vydařený a kdyby nemusel na zkoušku, určitě by takhle strávili den až do večera. 
Odvezl Loren tedy domů a rozloučil se s ní, že se zítra ozve. S čímž souhlasila a vydala se tedy k výtahu, aby se mohla dostat k sobě. Neustále se usmívala a přehrávala si v hlavě celý ten den. Uvědomila si, že tenhle den byl snad jeden z nejlepších ze všech a že by chtěla tyhle dny častěji. Všechna ta euforie ji opustila, když zavřela za sebou vchodové dveře a uvědomila si co jí čeká za úkol. 
V naprostém zoufalství si povzdechla a vydala se opět do obýváku kde ležel její notebook. Nechtěla se na něj dívat, nechtěla ho brát do ruky a především nechtěla ani cokoliv s tím článkem dělat. Prostě a jednoduše, nechtěla ho vydat. Byla rozhodnuta, nepošle ho Jackovi. Nechtěla ho zradit a nechtěla mu ani ublížit. 
Vytáhla ze zadní kapsy telefon a napsala rychlou zprávu Jackovi s tím, že článek nepošle a ať s ní nepočítá. Připravovala se na nejhorší, vážně čekala snad všechno možné, ale nečekala, že jí obratem bude volat. Všechna ta odvaha ji jakoby opustila a ona byla naprosto zranitelná. Jenže, pokud to chtěla vyřešit a zabránit tomu, musela se tomu všemu postavit čelem. 
,,Loren má drahá,'' začal milý hlasem a Loren si uvědomila, že to je pouze přetvářka, ,,co má znamenat ta zpráva?''
,,Nic ti nepošlu, změnila jsem názor,''
,,Oh, drahoušku. Co se stalo, že jsi změnila názor?''
,,Prostě jsem změnila názor,'' tvrdě ho odsekla a doufala, že mu to bude stačit. Vážně se s ním nechtěla vybavovat o jejích pocitech. 
,,Ale čeká se jenom na tebe, aby se časopis mohl vydat,''
,,Tys mě neslyšel Jacku? Nic ti nepošlu, nic nenapíšu a nic nebude,'' zhluboka se nadechla, aby si dodala odvahu. Tohohle chlapa několik dlouhých let znala a věděla jak na něj, ale momentálně se cítila tak maličká oproti němu, ,,Změnila jsem názor, o něm nenapíšu nic,''
chvilku bylo na druhé straně ticho, což Loren usuzovala, že nad tím přemýšlí a možná ji přeci dovolí od toho projektu na poslední chvíli odstoupit, ale když uslyšela jak si hrubě odkašlal, nevěřila už ničemu. 
,,Tvůj šéf jsem tady já a napíšeš to, co chci já. Napíšeš o něm vše co jsi zjistila! A neboj se, nejsem hlupák, abych nevěděl, že s ní trávíš téměř každý den! Takže máš hodinu na to, abys mi poslala ten zatracenej článek a já ho mohl dát do tisku. Jestli mi nepřistane v schránce, ani si mě zítra v práci nepřej,'' s těmito slovy ukončil hovor a telefon se stal v další vteřině hluchý. 
A Loren netušila co má dělat, protože takovou reakci čekala snad jako poslední možnost. 
Chytla si obličej do dlaní a snažila se zhluboka dýchat, vždyť přeci to nemůže skončit takhle špatně. Prostě nemůže. Nemůže ho zradit a nemůže mu ublížit. Už nechce nikomu ubližovat, nikdy. 
A pak jí to trklo, Jack po ní chtěl článek, který pošle rovnou do tisknu. Což znamená, že pokud napíše zcela něco jiného, on o tom nebude ani vědět. Nikdy si nedával takovou práci, aby její články kontrolovat a už vůbec ne, když byl rozzuřený. 
Popadla notebook, starý článek zálohovala na disku, otevřela novou stránku a pustila se do psaní. Rozhodla se, že napíše o tom zpěvákovi pravdu, kterou si zaslouží znát všichni. 
Psala o jeho skutečné povaze a o tom jak se skutečně chová. Psala o jeho přednostích a snech. Psala dokonce o tom, jak zachránil mladou dívku a dal ji tak naději na lepší život. Psala o jeho skutcích, těch dobrých. Psala o něm jen to dobré co mohla. Snažila se ho vyzvednout a vystínovat všem čtenářům tak, jak ho ona poznala. Chtěla, aby všichni znali tu dobrou stránku Andrew Biersacka. Rozhodla se, že odhodí z něj tu černou přikrývku, kterou přes něj všichni tak moc rádi přehazovali a ukáže světu, že to byli pouze obalené lži na černobílém papíře.