Ztracená novinářka/ FF BVB

10. Pád z mola

Loren seděla na jednom z molu Los Angeles pláži, svou kůži vystavila slunečnímu záření a jemný vánek jí lehce omýval asi tak stejně jako její myšlenky. Momentálně nechtěla být s nikým a nikde. Potřebovala všechno vstřebat, protože ač každá vzpomínka byla někde v její duši hluboce zakopaná, tak to co řekl ten tupohlavec bylo moc. Uvědomovala si, že její reakce byla pro ně zcela přehnaná, ale nedokázala ani jinak reagovat. Tahle zásadní vzpomínka, kdysi příběh, jí změnil celý život během několika minut zcela naruby. Ještě před třinácti lety by nevěděla, jak se s tím má vyrovnat, jak se svým životem naložit a jak to všechno vstřebat. Ale roky plynuly celkem rychle a Loren si uvědomovala, že tohle všechno, co se kdysi stalo, byla součást jejího života a tenhle příběh jí nasměroval kudy se má vydat. A i když ta vzpomínka, ale i celkový příběh byl zcela bolestný tak se s ním naučila žít. Téměř. Přijmula to, vzpamatovala se, naučila se znovu žít, splnila si vše co doposud chtěla, ale nenaučila se přijímat tyhle narážky. Proč? No prostě to bolelo. Bolelo to neuvěřitelný způsobem a při každé takové narážce se staré rány otevřely a začaly krvácet tak jako před lety. Ano, mohla se to naučit, mohla se s tím smířit, že takový lidi bude potkávat a budou to připomínat. Akorát tu byl malý háček. Nejspíše se to nechtěla naučit. Tedy, někdy by se to hodilo. Ale tohle jediné jí připomínalo, že není tak zlá a zákeřná tak jak je. Tohle jediné jí připomínalo, jak dokonale dokázala milovat. Dokázala milovat ještě nějaký kus po tom, ale co ztratila posledního člověka, uzavřela se. Rozhodla se, že cokoliv co se spojuje s láskou a rodinou zastrčí do krabice od bot a tu schová pod postel. Tak udělala. Nevytahovala ji, nedívala se na ni. Naučila se ji ignorovat tak stejně jako nostalgické noci. 
Kdysi, ještě před několika lety se utápěla téměř každou noc ve vzpomínkách na své milované. Připomínala si jejich tváře, úsměvy, smích. Vzpomínala na tu neskonale klidnou harmonii všech. A pak stačila ta jedna jediná vzpomínka na onen osudný den a všechno zmizelo. Proto se rozhodla ten den ale i všechny ostatní vzpomínky zakopat, tam někde hluboko a nepřebírat se nimi. Dařilo se, celkem ano. Akorát to ten tupohlavec dnes přehnal.
Sundala si brýle z očí a zaklonila hlavu, aby se vánek zmocnil jejich vzpomínek. Rozhodla se do nich lehce nakouknout, když už to nakousl.

Seděla zrovna na verandě a kreslila zvířátka, které měl pan Josh nedalo od nich, když uslyšela z domu křik patřící její mladší sestře Sophii. Otočila se ke dřevěným dveřím a v tom vyběhla ven její mladší sestra, která zdědila blonďaté vlasy po babičce. Utíkala směrem k houpačce a Loren na ní zděšeně koukala. Až o několik vteřin později vyběhl ze stejných dveří černý pes a hnal se za  sestrou. Musela se usmát, Lilly si ráda hrála na babu a bavilo jí to snad ze všeho nejvíc.
Sophie skočila na velkou pneumatiku, která byla uvázaná za nejsilnější větev stromu a zvesela se smála zatím co Lilly zběsile skákala a snažila se skočit po malé blondýnce.

,,Můžu?'' jakmile Loren uslyšela mužský hlas tak nadskočila leknutím. Rychle si nasadila brýle a poté se podívala, kdo jí vyrušil ze vzpomínek.
Když ale uviděla Andrew, její úsměv spadl ze rtů během vteřiny. To on ji sem přivedl a momentálně i vyrušil ze vzpomínek. Chtěla se rozčílit, vyhodit ho a spustit na něj tři tisíce nadávek, ale vzpomínka na domov tak trochu uvolnila její tělo i duši a tak přikývla na souhlas a hlavou mu přikývla ať se posadí vedle něj.
,,Chtěl bych se omluvit za to moje chování. Nebylo to nijak správné.''
,,To tedy nebylo.'' přitakala a nespouštěla zrak z nekonečného horizontu. I když měla brýle, neměla náladu na něj hledět.
,,Co kdybych tě jako omluvu pozval na zmrzku?''
,,Aby mi zase spadla? Ne, to je dobrý.'' křivě se usmála a na jediný moment poohlédla po muzikantovi. Ramena měl sklíčené, jakoby na nich něco těžkého měl. Hlavu skloněnou a oči upřené na bílé tenisky, které se houpaly vzduchem nad šplouchajícím mořem.
,,Tak kafe či jídlo?'' bylo vidět, že ho to opravdu mrzí a snaží se své chování nějak odčinit, ale bylo mu to houby platné. Loren si trvala na svém. Chtěla zůstat zde. V tom tichu, harmonii narážejí vody do starého břevna a zpěvu racků támhle někde nad ní. 
,,Jak si mě tu vlastně našel?'' zeptala se, když si vlastně uvědomila, že tu sedí vedle ní a naprosto tiše se přidal k jejímu sledování jemně pohybujících vln. Opatrně se k němu otočila, ale když viděla, jak se nadechuje k odpovědi, rychle ho zarazila, ,,Matt co.''
,,Přesně. Vypáčit to z něj bylo těžký, ale nakonec se mi to podařilo.''
,,Tohle si s ním vyřídím.'' zašeptala, tedy ne tolik tiše, protože mladý zpěvák to slyšel a musel se nad tím uchechtnout.
,,Jsi taková furt?''
,,Jaká?'' tentokrát si už Loren sundala své sluneční brýle a svými průzračnými oči ho probodávala skrz na skrz. Tohle bude zajímavé.