Ztracená novinářka/ FF BVB

Epilog

Loren seděla na jednom z parapetů ve svém útulném bytečku a s prázdným pohledem ve tváři upírala oči na přeplněnou ulici. Seděla takto už několik hodin, protože v noci nemohla spát. Neustále ji budily zlé sny a především smutek, který cítila tam hluboko srdce. Uběhl již dlouhý měsíc, kdy odešla ze své práce, zradila jednoho muže, zničila si opět ten kousíček života, který doposud měla a utápěla se v neznáme bolesti. Jedno věděla, ale moc dobře. Nechtěla tu zůstat. Nechtěla nadále v tomto městě žít a spoléhat se, že ho někde potká. Jak se znala, určitě by na něj někde narazila a neměla sílu na to, aby se na něj vůbec podívala. Aby se mu vůbec podívala do očí. Neměla odvahu vyjít vlastně ani ze svého bytu tam ven. Bála se, že všechny pohledy budou směřovat pouze na ní a Loren jim nechtěla čelit. Věděla by, že by takový nápor nezvládla a proto se rozhodla ukrýt v pár metrem čtverečních. Bylo to to nejlepší rozhodnutí. Nemusela s nikým komunikovat, nemusela nikomu čelit a především se nemusela na nikoho dívat. Jenže, šla tahle bolest vydržet tak dlouho? Dokázala všechnu tu vinu nést na svých bedrech? A pokud ano, jak dlouho?
 Dokázala by žít s pocitem viny a zhnusení? A jak by pro ní bylo těžké vyjít na ulici, když by ho mohla potkat vlastně kdekoliv. Jednoznačná odpověď. Ne, nedokáže ani jedno.
 Loren si hluboce povzdechla jakoby všechny dosavadní myšlenky měly vyjít ven a podívala se na své hodinky. Bylo sedm hodin ráno a ona už neměla moc času na vybranou. Porozhlédla se po svém bytě a v očích se zaleskly slzy, když si vzpomněla na ty pěkné chvíle, které tu začaly. Jak tu hráli hry, popíjeli kávu, dívali se na horor či se cpali pizzou a jen tak si povídali. Ne, nemohla tu nadále zůstat. Nemohla si připomínat jak moc zničila život mladému zpěvákovi.
Opatrně seskočila z parapetu a vydala se do své ložnice, aby se přeji jenom oblíkla. Neměla moc času a tak nehodlala dělat Bůh ví jak velké úpravy. Vlasy hodila do vysokého copu, na sebe si navlékla tmavé džíny a obyčejné zelené tričko s černou mikinou. Nezabývala se ani make-up. Neměla na něj náladu a jí chybělo už tak málo. Popadla dva velké kufry a přes rameno si přehodila sportovní tašku s kabelkou. Ještě než vyšla ze všemi věcmi z ložnice, zastavila se na prahu a podívala se na místnost, jenž pro ni byla několik let skvělým útočištěm. S jemným úsměvem ve tváři vešla do obýváku a popadla ze stolku malou obálku s jejím jménem. Tu rychle schovala do kabelky a porozhlédla se. Byl to krásný byt, útulně zařízený a především schovaný. Pro někoho nového skvělým útočištěm. A když se tam rozhlížela, vyskakovaly Loren na mysl všechny ty vzpomínky. Jak s Mattem tak dokonce i s Andrew. Všechny ty krásné hodiny a dny. Usmívala se nad tím, když si vzpomněla jak u ní Matt trávil veškerý čas, když byl nalitý a přišel akorát z baru. Jak mu pomáhala s kocovinou a jak se mu vždy smála za to. Anebo to jak ho nutila, aby se naučil už konečně vařit a pracovat. To jak si do prstu zatloukl hřebík a museli do nemocnice. Anebo když společně sestavovali obývací stěnu. Trvala jim dva dny, protože Matt neustále ztrácel šroubky takže Loren musela neustále jezdit do obchodu pro nové.
,,Jo, bylo to fajn. '' zašeptala si pro sebe a zhluboka se nadechla. Čekala ji ještě dlouhá cesta. Zamkla hlavní dveře a vydala se pomalu do přízemí, kde si vyzvedla ze schránky poslední věci než vyšla na rušnou ulici. Netrvalo dlouho a její taxík přijel. Postraší pán snědší barvy pomohl s kufry a poté oba nastoupili do vozu.
,,Na dovolenou slečno?'' otázal se starší muž a Loren mu to neměla vůbec za zlé. Jak bylo známo, tihle taxikáři byli velice vstřícní za každý hovor. ,,Ne, stěhování.'' promluvila tak klidným tónem až ji samotnou to překvapilo. Jenže v ten moment si uvědomila, že je čas. Na letiště měla něco málo přes půl hodiny. A tak se rozhodla napsat Matt.
 Ahoj Matthew. Mohl by si prosím zajít do mého bytu a přivézt mi něco?
Jak moc bolelo odloučení? A jak moc bolely další lži? To se nedalo ani popsat. S každou totiž strávenou minutou na cestě na letiště se Lorenino srdce rozpadalo na menší a menší kousky.
Rychlá odpověď jako vždy. Byl pro ni k dispozici dvacet čtyři hodin v týdnu. A když si uvědomila jakou bolest způsobí i jemu, neměla daleko k pláči.
 Je tam složka s několika papíry a údaji. Jsem momentálně na pohovoru a nestíhám se pro to vrátit, když jdu na další. Mohl bys? Daly bychom sraz třeba v kavárně u Anitty.
Tak sprosté a bolestné lži. Otřela si oči, ze kterých stékaly slzy a snažila se uklidnit. Ale šlo to, když zradíte i nejlepšího přítele? Ne. A věděla co se stane až zjistí, že lže a proto se rozhodla vypnout si telefon. Alespoň do té doby než bude sedět na svém místě v letadle.