Ztracená novinářka/ FF BVB

18. Kolečkový breakdance

Měli toho spolu spoustu společného. Nejenom že obdivovali stejnou hudbu i umělce, ale dokonce měli kolikrát stejný názor na danou věc. To si Loren uvědomila až v brzkých hodinách kdy stála ve své kuchyni a upíjela silnou kávu na probuzení. 
Ani nevěděla v kolik přišla a jak přišla. Měla něco málo jako rozmlácené zrcadlo a měla co dělat se vůbec vykopat z postele. Ale když na sebe pustila horkou vodu a včerejšek ze sebe důkladně smyla její mysl dokázala už lépe pracovat. Takže zatím co upíjela svůj denní šálek kávy dokázala si dávat věci ze včerejšího večera dohromady. Moc dobře si pamatovala, že při ploužáku spolu našli řeč a zbytek večera se táhl jenom v pokecu a sem tam nějakého panáka. Protože jakmile jejich song skončil, odebrali se do boxu a rozebírali nespočet témat. Nejdříve to začalo tancem, to si sakra pamatovala, protože jí vyprávěl, že nikdy do tanečních nechodil, i když si to jeho rodiče moc přáli, ale on byl rozhodnut nenosit žádný oblek ani nic jiného. Takže tancovat se naučil až časem, ale žádná hitparáda to stejně nebyla, protože jak byl obrovský měl nemotorný nohy. 
A tak to šlo celý večer. Bavili se o střední, o školní jídelně, o spolužácích, o snech v dětství a možná i nějakých tajemství, které si s dřívějšími nejlepšími přáteli řekli. A taky si pamatovala, že se bavili o jeho začátcích. Jak to vlastně měl sakra těžký se vůbec prosadit v tak velkém městě a jakou měl kliku, že narazil na kluky, kteří drží po jeho boku takovou dobu. 
Když si to totiž Loren všechno přehrávala zpětně, měl ten muž sakra kliku, že se tak dobře chytl. Na jednu stránku ho i možná maličko obdivovala. On se sbalil, sám a ze dne na den, přespával několik měsíců ve svém autě někde v ulicích Los Angeles a žil si svůj sen zatím co ona? Snažila se vůbec přežít den ve strachu. A nikdy se svému strachu nepostavila, což se o něm nedá říct. 
Zhluboka se nadechla a snažila se tyhle myšlenky vytěsnit z hlavy. Nechtěla přemýšlet o sobě. Musela se dát do psaní článků takže se rozhodla dát se do toho. 
Usadila se na zemi s přikrývkou přehozenou přes hlavu a otevřela svůj notebook. Okamžitě ji uvítalo nespočet e-mailů, ale na ty se ani nepodívala. Byla rozhodnuta to ignorovat do té doby než si dá pár informací dohromady a nebude tak spokojená. 
Začala nejdříve psát o jeho přespávání v autě za každého počasí a jak si vydělával. Že hrál v těch nejhorších klubech za pár bankovek. Taky si napsala, že chodil do veřejné prádelny kde se seznámil s jednou starší paní, které dokonce sem tam něco zazpíval jenom tak pro radost. 
Poté když se mu začalo dařit a více lidí obdivovalo jeho hlas dostával větší sumu peněz a když si dokázal zaplatit byt, našel si ten nejošklivější a nejzapadlejší, aby vůbec vyžil s penězi. Po několika měsících, kdy se dostal do nějaké tempa a peníze měl pravidelně se rozhodl si založit kapelu. A tak to všechno šlo dál a dál. 
A Loren psala všechno co si pamatovala a co jí mysl si dovolila pamatovat. Psala vlastně tak dlouho dokud jí nevyrušilo cinknutí telefonu. Nejdříve to ignorovala a nadále psala, jenže když se cinknutí ozvalo už potřetí, zhluboka se nadechla a poté sebrala telefon ze stolečku. 
Nedáme kávec?
Loren nad tím musel protočit oči v sloup. Chtěla dnes mí klid a možná trochu svého volna, ale když se podívala na datum, musela silně polknout. Už mnoho času neměla a musela zjistit toho mnohem, mnohem víc. Takže když si to čtyřikrát rozmyslela a řekla si všechna pro a proti. Odepsala, že je pro a ať vybere kam má vůbec dorazit. Než se stačila zvednout tak odepsal, že se pro ní staví do hodinky. Což znamenalo, že měla sakra málo času na přípravu. Ať to bylo tak či onak, na vzhledu si nechala vždy záležet.
A tak se zvedla se svých zdřevěnělých nohou a pomalu se došourala do své ložnice. 
Venku bylo krásně, žádné obrovské teplo ale ani kdejaká zima takže se rozhodla pro obyčejné žluté tričko s názvem Nirvana, na sebe hodila šortkové lacláče a místo kotníčkových ponožek vytáhla velmi barevné podkolenky. Když první věc za sebou, přemýšlela co s vlasy. Jak bylo známo, její černé kadeře byly sakra husté a kolikrát s nimi měla co dělat, aby je srovnala. Jenže dnes byla sakra nerozhodná. Vlnky, rovné anebo nějaký culík? Prohlížela se v zrcadle a tak vůbec přemýšlela jak se změnila. Aniž by si tu uvědomovala vyrostla z ní žena. Už dávno neměla ten dětský obličej a krátké vlasy, které znázorňovaly její obličej. Už se dokonce nemusela ani schovávat za obrovské brýle. Celkově vyrostla a zmohutněla. 
Tak kde jsi?
Jednoduché cinknutí s příchozí nové zprávy vyrušilo Loren z přemýšlení a když si uvědomila kolik dlouhých minut strávila prohlížením v zrcadle, proklela se minimálně pětkrát do pekla a zpátky. 
Nebyl čas se sebou něco dělat a tak vlasy hodila do vysokého culíku a bez žádných úprav popadla svou maličkou kabelku a vyběhla z bytu. 
Ještě než otevřela vchodové dveře na ulici, jenž se jako každý jiný den hemžila nespočet lidmi, zhluboka se nadechla, aby se přeci jenom uklidnila a poté s neutrálním výrazem ve tváři vyšla vstříc novému dobrodružství.