Ztracená novinářka/ FF BVB

12. Jedno velké překvapení při nakupování

Ráno bylo pro Loren jako každé jiné kdy šla do práce. Nechyběla malá zastávka před zeleným stánkem s kávou. Jako vždy vzala jednu pro sebe a jednu pro svého přítele. 
Jakmile vkročila do prostoru obsazeným cizími lidmi, nasadila tu tragickou masku. Na recepci s úsměvem pozdravila, vzala si svou vysačku a kráčela k výtahu a následně do kanceláře.
Dnes bylo velmi velké horko, což nebylo v tomto období v Los Angeles divné, ba naopak, bylo to normální. Ale Loren v kanceláři nevyčnívala jenom svou povahou a osobností ale dokonce i stylem. Jelikož už od brzkých hodin se teplota vyšplhala téměř k třiceti stupňů rozhodla se, že si na sebe vezme pasové šortky s halenkou do půli břicha a odhalenými rameny. Jasně že po ní každý pokukoval. Nebylo to zvykem, že někdo takový tu bude pracovat. Ostatní pracovníci totiž byli jako přes kopírák. Všichni sukně, kalhoty a jakési košile ztracené z devadesátých let.
Nevšímala si toho a tak zaplula do své kanceláře a hned zapadla do pohodlného křesla. Dnes nebyl den, kdy by měla náladu na nějakou práci. Chtěla si prostě odpočinout, ale musela sepsat nějaké body o svém článku. Jenže hlavní problém byl, že neměla nic čeho by se mohla uchytit. Je fakt, že jí něco málo o sobě řekl. Nebo řekl hodně a to převážně z dětství. Ale nebylo to nic zajímavého. A proto když otevřela svůj notebook a hleděla na těch pár bodíků, jenž si už před pár dny sepsala myslela, že vybuchne. Neměla nic, neměla se od čeho odpíchnout a především neměla ani, kde začít.
Zajela si dlaněmi do vlasů a vypustila z úst ten přebytečný vzduch. Takhle to nešlo.
,,No dobré ráno má drahá!'' ozval se hlas rezavého muže a když na něj mladá novinářka pohlédla tak se ušklíbla. Jo, ten měl určitě lepší den než ona.
,,Nevím zda je zrovna dobré Matt.''
,,Ále, ty moje kopretinko. Copak se ti přihodilo.'' a usadil se na dřevěný stůl. Jako každé jiné ráno, kdy měli spolu šichtu tak si vzal kelímek s kávou a silně si upil. Když lahodná káva sklouzávala jeho krkem tak se na jeho tváři objevil až moc slastný úsměv.
,,Co se přihodilo? Nevím jak ty, ale já mám psát ten článek a stále nic nemám. Takže vůbec nechápu co tady dělám, když jsem mohla mít volno.''
,,Tak alespoň spolu pokecáme, ty se podíváš na nějaké články a pak můžeme jít nakupovat.'' nad tím černovláska nakrčila obočí. No vážně. Nákupy?
,,Nemám žádné plavky a dneska je den na koupačku u pláže. Ty nemyslíš?''
,,Ne, to si rozhodně nemyslím.''
,,A co by jsi jako dneska chtěla dělat? Neříkej, že se válet doma.''
,,Nevím, třeba. Ale jako na pláž se mi nechce.'' popadla Loren i svůj kelímek a silně se napila. Neměla náladu na nakupování a ani na nějakou pláž, kde se to hemžilo lidmi. Otravnými lidmi.
,,Ty si to ještě rozmyslíš stejně. Spíš mi řekni, jak bylo včera s panem zpěvákem.'' spiklenecky na ní mrknul a Loren se musela nad tím ošít. Nechtěla mu říkat jak podivně se cítila v jeho přítomnosti. Nebo takhle, nechtěla to rozebírat, protože tomu sama nerozuměla. Možná kdyby se svému příteli svěřila tak by pomohl, jak se z toho dostat. Ale bylo tu velké ale. Nechtěla totiž nahlas přiznávat, že to nebylo vůbec špatné a ten egoistický tupohlavec byl celkem i zábavný a pozorný. ,,Ale no tak, kopretinko. Vidím ti to na tváři. Byl na tebe milý?'' Loren zapadla do svého křesla a silně si odfrkla. Milý? Možná. Pozorný? Dalo by se říci. Zábavný? Určitě.

Loren si silně povzdechla, upila ze své kávy a dala se do vyprávění. Začala jako vždy oblečením a Matt ji pochválil. Byl to vlastně její módní guru. Poté pokračovala cestou a jak se vlastně cítila, popsala mu celou restauraci a své pocity. A nad tím se Matt smál. Moc dobře si dokázal svou kamarádku představit. Milovala překvapení, ale jen to nechtěla přiznat. Poté vyprávěla o lahodném jídle a moc milé obsluze. Nezapomněla vynechat ani jediný detail. No a když měla vyprávět o jejich hovoru. No, popravdě se jí do toho moc nechtělo. Nechtěla přece říct to, jak se bavila a jak se smála nad historkami z mládí. Jenže, když viděla naléhavý pohled v očích svého nejlepšího přítele ani nic jiného jí nezbylo. Takže se pustila do vyprávění, kdy ten tupohlavec vlastně vyprávěl o svém dětství, o křesťanské rodině, cestu na temnou stranu, jak byl tlustý a především několik trapných okamžiků z jeho začátků. Loren si zamilovala přímo tu historku, kdy malý Andrew přišel domů a na ruce měl nakreslený obrácený kříž. Jak jeho rodiče šíleli a domlouvali mu ať tohle už nedělá. Jenže mohl za to malý Andrew? Ne, nemohl.
A tak se stalo, že Matt ještě dobrou hodinu zůstal v její kanceláři, aby si mohl vyslechnout všechny její pocity. A když svou přítelkyni poslouchal tak se až moc usmíval. Ano, věděl moc dobře jak těžké je ji uspokojit a navázat s někým kontakt. A proto se mu tohle zamlouvalo. Přeci jenom další člověk v jejím životě by jí mohl přinést mnohem víc světla než on. Když těch lidí bude mnohem více, třeba se bude i častěji usmívat. A proto dostal velmi geniální nápad jak jim cestu zkrátit.