Ztracená novinářka/ FF BVB

13. Objednávka pizzy

Téhož večera, kdy Loren lehala do své postele měla podivný úšklebek na tváři. Možná ani ne tolik podivný jako zákeřný. Moc dobře si uvědomovala, že dnešní den se sakra povedl. Sice ze začátku myslela, že bouchne vzteky a možná všechny i roztrhá na tisíce kousků, ale nakonec to zvládla. Poté co ji ti tupohlavci pořádně vymáchali ve vodě, přehazovali si ji jako míč a nakonec se jejímu výrazu vysmáli si myslela, že je na místě všechny zamorduje. Už se nadechovala, že by něco řekla ale poté uviděla ten přísný výraz svého nejlepšího přítele a nechala to být. Pro dobro obou. Takže se na nějaké plavání vykašlala a poté co se všichni omluvili si lehla na břeh. Jen tak si užívala sluneční paprsky července a dívala se, jak písek s každou chvíli mizí mezi prsty. Přisedl si k ní Jake a Loren musela uznat, že to je snad nejvíc v pohodě chlap z celé skupiny. Měli si neustále o čem povídat. O životě, o práci a především o koníčkách. Byl velmi milý a překypoval šílenou sympatií. Matt si samozřejmě po celou dobu povídal s Christianem. Ale ten hlavní tupohlavec vytáhl míč na beach volleyball, aby si zahráli. Jenže naše divoká novinářka se začala stranit, přeci jenom. Ve sportu nikdy nevynikala a pokud by měla s nimi hrát, ublížila by jak sobě tak i jim. Jenže, zase ten přísný pohled Matthew. S hlavou naprosto skloněnou se postavila do řady a vyčkávala co se bude dít. Když se určil rozhodčí, což samo sebou byl Jake, rozdělili se i kapitáni. Andrew si do svého týmu vzal Ashe a Jeremyho, no a Loren dostala do svého týmu zase Matte a Christiana. Než do toho Loren vůbec přišla tak prohrávali o pět bodů, ale netrvalo to dlouho. V jejím těle se rozpumpoval adrenalin a začala hrát pořádně. No a když se Andrew vyválel několikrát v písku tak byla naprosto spokojená. Navíc, zasloužil si to všechno.
Takže jakmile se začalo stmívat tak dnešní den zakončili zmrzlinou z pláže, kterou Loren stejnak hodila po zpěvákovi, protože jí jako vždy vytočil primitivní poznámkou na její hru. Takže jak se to říká? Všechno dobrý, jednou dobrý?

(...)

I když byl červenec tak se počasí kolikrát neobešlo bez silných dešťů tak jako dnes. Jakmile se Loren probudila z říše snů a uviděla jak je celé okno posypáno kapkami, zaúpěla. Ne, dnes nemusela přeci do práce. Nemusela ani nikam jít a nemusela se na nic připravovat. Dnes měla volno a chtěla si ho užít. Jenže jak si ho měla užít, když venku pršelo? Neměla ráda déšť, neměla ráda mokro. Prostě tohle počasí jí nedělalo dobře. Chtěla se ještě na moment zachumlat do deky a oddat se snům, jenomže to by její telefon nesměl ohlásit hovor.
Otráveně se nahnula pro svůj telefon a poté aniž by se podívala, kdo ji takhle ráno obtěžuje to zvedla.
,,Hmmm?''
,,Spíš princezno?''
,,Ne, hraju černého Petra se svým odrazem v zrcadle.'' zaúpěla unaveně. Jasně že jí došlo, kdo takhle brzy ráno obtěžuje.
,,Skvělý, tak já se stavím. Jdu do kanceláře až zítra a celkem se nudím.''
,,A proto budeš obtěžovat mě Matt?''
,,Tebe neobtěžuju, protože mě miluješ.'' zasmál se do telefonu a nad tím se Loren musela plácnout do čela. Samozřejmě že svého přítele milovala, ale někdy jeho sebevědomí chtěla pekelně zničit.
,,Jsem moc ráda, že si to uvědomuješ.''
,,Fajn. Do dvaceti minut jsem u tebe. Tak doufám, že budu mít alespoň snídani.''
,,Ty si nedáš pokoj.'' zavrčela do telefonu a poté hovor vytípla. Musela si dlaní přejet po obličeji. Jak tyhle schůzky neměla v lásce. Jako nevadila jí návštěva nejlepšího přítele, ale někdy prostě byl natolik otravný, že přemýšlela jak by se ho mohla lehce zbavit.
Po ranní hygieně se došourala do kuchyni, kde připravila automaticky dva šálky na kávu a pro sebe si vyndala ovocný jogurt. Jo, milovala jogurty a ráno bez něj nebylo ráno. Tak stejně jako s kávou.
Usadila se na linku a jen tak pro sebe přemýšlet nad tím zvláštním mužem, který ji naprosto iritoval do morku kostí. Jasně, včerejší den nebyl zas tak otřesný, možná byl i celkem fajn. Jenže jak se sakra k němu má dostat tak blízko, aby na sebe práskl nějaká tajemství, když ho sakra nemůže vystát? Jasně, uměla s lidmi moc dobře manipulovat, uměla jim dát naději. Uměla toho sakra dost a za ty léta v bulváru se toho naučila mraky. Jenže, tohle byl zcela jiný oříšek.
Když uslyšela, že se dveře otevřely tak se probrala z myšlení. Moc dobře věděla, že Matt má klíče od jejího bytu. Pořídila mu je před několika lety, když se sem nastěhovala. A měl je prostě jenom pro jistotu. Kdyby se někdy cokoliv stalo.
,,Tam je teda počasí. To ti teda povím.'' zanaříkal zrzavý muž jakmile vešel do kuchyně a svou koženou bundu, která ho nějakým záhadným způsobem ochránila, přehodil přes jednu židli. Okamžitě popadla svůj šálek ranní kávy a následně se opřel o bar.
,,Jsem ráda, že jsem nemusela k tobě.''
,,Ani bych tě nevytáhl. Vím moc dobře jak déšť miluješ.'' ušklíbnul se jejím směrem a ona ho na oplátku jemně plácla přes rameno, ,,Co je dneska v plánu? Anebo se budeme jen tak poflakovat?''
,,Ani ti sám nevím. Ono ani moc toho nejde dělat, když je takové počasí. Tebe ven jen tak nevytáhnu takže i kdybych ti nabídnul kavárnu, kterou tolik miluješ tak mi řekneš ne. Takže sám nevím. Ale rád bych se někam povídal.''
,,V tomhle počasí?''
,,Myslím někam dovnitř. Třeba nějaké muzeum nebo něco takového.''
,,Odkdy chodíš do muzea?'' pozvedla své obočí mladá žena, když si Matt naléval do porcelánové misky kukuřičné cornflaky. Sama se divila, kde k tomu nápadu přišel. On sám neměl rád mokré počasí a především chození po místech, kde se nic zajímavého nedělo.
,,Nechodím, ale napadlo mě se tam podívat. Trochu vzdělání by nám neuškodilo přece.'' a to byla věta, která Loren rozhodila. Kde ty slova bral proboha? Nikdy nikam nechtěl chodit. Radši si vždy sednul k televizi s kávou anebo čajem a ujídal pizzu u nějakého filmu. Tohle se jí nezdálo prostě.
,,Že v tom má prsty ten Christian?'' Matt se na moment začervenal, ale hned to zakryl kávou, které se rychle napil a spálil si jazyk. Prostě nemehlo jak dělané.
,,Možná trochu. Napsal mi dnes ráno zda se nechceme někam podívat.''
,,A ty jsi věděl, že bych tě po telefonu poslala do prdele tak si přijel.'' na to zrzek pouze přikývl. Nemělo cenu dál mluvit. Moc dobře věděl, že to jeho přítelkyni všechno dojde brzy.
,,Proč vlastně s ním nejdeš sám? Proč bych všude měla být i já?'' zeptala se Loren, když jí to všechno došlo. Matt byl i slušně oblečený. I když venku pršelo tak na sobě měl černé kalhoty s bílou košilí, na které se vyjímali modré kotvičky. Prostě takhle nechodil ani do práce oblečený. Místo košile to nahradil obyčejným tričkem.
,,No víš. Nechci s ním chodit sám. Vypadalo by to vážně divně.''
,,A proto mám jít s tebou já. Jak skvělé. Opravdu Matt, úžasné.''
,,Jo, napadlo ho, že se půjdeme podívat do The Grammy muzea. A myslím si, že by to ani špatný výlet neměl být. Nikdy jsme tam nebyli, i když v L.A. bydlíme takovou dobu. A stejnak není ani počasí, abychom se někde procházeli takže co. Půjdeme?''
,,Ne, jdi si sám.'' velmi jednoduchá odpověď. Nikam se jí dnes nechtělo, nechtěla je ani vidět. Byla v jejich kolektivu každý den, když se to tak vzalo a ona chtěla pro sebe jeden den. Potřebovala dokonce i uklidit byt. Už tu dlouho neuklízela, a i když byt nevypadal kdejak špinavě tak se rozhodla ho dnes vygruntoval.
Takže se stalo, že Matt se vydal do muzea společně s Christianem a Jeremym a Loren zůstala sama doma. Ani jí to nijak nevadilo, protože měla čas konečně pro sebe. Nikdo neotravoval a ona tak mohla přemýšlet. Milovala, když si našla nějakou činnost, u které mohla bez problému přemýšlet. Tak vlastně jako dnes.
Za okny pršelo jak z konve a jak to tak vypadalo tak sluníčko se rozhodlo, že si dnes dá chvilku klidu. Takže Loren vlastně nezbývalo nic jiného než si na televizním pořadu MTV pustit písničky a začít uklízet.
Šlo jí to pěkně od ruky. Kuchyni měla uklizenou do půl hodiny, ale obývák byl o něco horší. Jelikož měla všude malé koberečky a z bílé se stala poměrně rychle šedivá tak je musela nejdříve pořádně vyluxovat a poté strčit do pračky, aby nějak vypadaly. Musela se divit, když pod gaučem našla několik obalů od sušenek, ale to její nebyly ne? Anebo snad ano?
Nechala to být a pustila se do utírání prachu. Na moment začala nadávat, že si koupila bílý nábytek. Všechny skvrny na něm šli vidět a na sedačce už tuplem. Už několik měsíců se přemlouvala, že na sedačku dá nějakou deku, ale stále nic. A jelikož dnes byla uklízecí četa tak vytáhla z proutěného kuše, který ležel u televize šedivou deku. Když byla kuchyň s obývákem vyleštěn tak se přesunula do ložnice. A musela se zděsit jaký bordel tam byl. Ještě si ho nestačila uklidit. Oblečení a boty všude po zemi tak stejně jak hromádky papíru. Musela se plácnout do čela. Tohle potrvá dlouho, protože na oblečení byla perfekcionista a všechno oblečení muselo být vyžehlené a poskládané podle barev. A jelikož Loren vyházela téměř celou skříň tak ji čekalo žehlení každého kousku a poté skládání podle barviček. No a aby toho nebylo málo tak ty rozházené papíry byly samozřejmě z práce a nepasovaly k sobě takže další věc, která na Loren čekala bylo skládání různých článků podle datumu. Což upřímně nesnášela. Nesnášela, když musela třídit papíry. Vždy si myslela, že u nich jednoho dne umře jak nudná práce to vlastně byla. Takže jakmile byly všechny papíry poskládané a srovnané do svých šanonů, ozval se žaludek s příchodem hladu. Jenže, na co vařit, když tu kuchyň tak krásně vydrhla?
Popadla telefon ze stolečku a vytočila číslo na pizzerii, kterou měla v oblíbených. Měla ještě půl hodiny než ji sem poslíček doveze takže trochu zrychlila v tom uklízení ať na ní zbyde jenom koupelna a předsíň. Sama si to neuvědomila, ale práce šla od ruky. Při tom poslouchání písniček se natolik zaposlouchala, že si ani nevšimla, že je všechno naprosto hotové a ona tancuje s čistícím prostředkem a hadrem v ruce do rytmu písniček. Vyrušil ji až zvonek u dveří a ona ze lekla. To ta pizza je tady tak brzo? Podívala se na hodinky a zjistila, že to tak vychází. Rozutekla se ke dveřím a ty rychlostí blesku otevřela. Ještě předtím než je otevřela tak by jí bylo jedno jak vypadá, ale když spatřila, kdo tam stojí tak si myslela, že se hanbou propadne snad do Číny.
,,Objednal si někdo salámovou pizzu a jednu velkou láhev Coly?'' z jeho úst vyšel chraplavý zvuk, i když na jeho tváři hrál až moc milý úšklebek.
,,Co ty tady sakra děláš.'' vyjekla, když jí to všechno došlo. Ona tu byla v pyžamových šortkách a jemným tílku s rozcuchanými vlasy do všech stran, zatímco on si tu vesele stál s její objednávkou.
,,Donesl jsem ti pizzu. Ale když tu rovnou jsem tak bych se mohl stavit na kousek řeči ne?'' zkusil to znovu a opět vykouzlil na své tváři ten úsměv, pod kterým by spadla každý druhá žena. Jenže Loren byla naštvaná. Co naštvaná, přímo nasraná a její hněv byl pomalu větší než ona sama.
Vytrhla zpěvákovi objednávku z ruky a s hlasitým ne zabouchla tak silně dveře, že se bála, aby nevypadly z pantu. Pomalu si sedla na gauč a snažila se uklidnit, ale ani kousek té salámové pizzy ji neuklidnil. A když se ozvalo další klepání na dveře, vzdala se. Tohle nemělo smysl, ten tupohlavec je prostě neodbytný. Otráveně vstala i s kouskem pizzy a jakmile došla ke dveřím, prudce je otevřela. Ani se nedivila, že tam stál. S tím hloupým úsměvem na tváři a opatrně si hrál se svým piercingem, který měl v levém koutku rtů. Jasně, že se na ní díval z vrchu a jeho oči téměř tancovaly. A samozřejmě, vyhrál. Opět!
Poraženě tedy od dveří odstoupila a rukou mu ukázala ať jde dovnitř. Smířila se s tím faktem, že si od něj ani dnes prostě neodpočine.