Dramione story - ve jménu lásky

21.

Už jsou to dva dny co jsou Draco s Hermionou kamarádi s velkými výhodami. Člověk by řekl, že jsou krásný pár jenže to by se museli konečně oba dva vyslovit. To se však nestalo a oba zůstávají u společných nocí. Hermiona se však do Draca pomalu zamilovávala ještě víc. Draco na tom byl podobně, ale sváděl to na to, že jí fyzicky přitahuje.

"Čau Herm, nechceš jít s námi k jezeru?" Přiběhla ke kudrnaté Nebelvírce Ginny.

"Promiň, ale musím si dopsat úkoly." Vymluvila se.

"Vždyť je děláš celé dny. Měla by ses trochu odvázat holka." Zakroutila nad tím hlavou rudovláska a bez dalších komentářů vyběhla z hradu ven.

Jak řekla, tak také udělala. Hermiona se tedy vydala zas a znovu do knihovny. Poslední dny tam netrávila tolik času a celkem jí to mrzelo.

"Nazdar šmejdko. Dlouho jsme si nepopovídali." Ozval se hlas za jejími zády.

"Co po mě chceš Ronalde." Zamračila se Hermiona. Snažila se alespoň trochu zamaskovat ten vystrašený hlas.

"Nedělej, že to nevíš šmejdko." Vyštěkl a vrazil jí facku do tváře. Hermiona se neudržela na nohou a spadla na zem. K jeho štěstí a její smůle zrovna v knihovně nikdo nebyl a i kdyby jo, tak jsou úplně vzadu, takže je těžko někdo uslyší.

Nebelvírka se opět postavila na nohy, ale moc dlouho se na nich neudržela. To totiž schytala další ránu do břicha a do obličeje. Všechno jí bolelo. Tekla jí z nosu krev, ale to už bylo to nejmenší. Ron si z ní teď uďelal něco jako boxovací pytel. Hermiona chtěla nahmatat hůlku, ale ta ležela hodně daleko od ní. Vybíjel si na ní zlost. Pro ní to bylo horší než noční můra. Její bývalí přítel jí tady mlátí až do masa a ještě se u toho sladce usmívá.

"Prosím dost." Brečela. To ho, ale nezastavilo. Postavil jí na nohy, i když se kácela na stranu. Všude měla modřiny a bolelo jí celé tělo.

"Alespoň vidíš, že si se mnou nemáš zahrávat šmejdko. Ještě se uvidíme." Vyštěkl a nechal tam Hermionu celou k smrti rozbolavělou jen tak stát. Po chvíli se zkácela na zem a její mysl zaplavilo černo.

Vzbudila se o necelé dvě hodiny poté. Doufala, že se probudí na ošetřovně. Nebo nejlíp v posteli a s doměnkou, že tohle byl jen zlý sen. To se však nestalo. Ležela na té studené zemi. Snažila se postavit, ale nešlo jí to. Furt se kácela na zem. Po nějaké chvíli konečně našla rovnováhu a pomalým krokem se vydala do své ložnice. Zjistila, že jsou všichni nejspíš na večeři, protože nikdo na chodbách nebyl.

Dokulhala do ložnice a tam nechala svým slzám konečně volný průběh. Svalila se na postel a i přes tu všechnu bolest brečela snad celý večer. To se potom, ale rozhodla jít se podívat na svůj odraz do zrdcadla. Trochu se lekla, když uviděla ten fialový monokl pod pravým okem. Natržený red a rozmazanou krev pod nosem. Lehce si vyhrnula tričko. To se jí mohl objevit krásný výhled na modro-fialovo červeně zbarvené fleky na jejím břiše a zádech. To samé se dalo říct o jejích nohách. Měla takové podezření, že s jejím kolenem není něco v pořádku. Tekla jí z něho krev silným proudem krve. Ten naštěstí jen mávnutím hůlky zmizel. Modřiny si zamaskovala maskovacím kouzlem. Nos si utřela ubrouskem a monokl Zahradila silnou vrstvou make-upu. Pomalým krokem se vydala k Velké síni. Měla štěstí, že večeře právě začala. V tu si, ale vzpoměla na její zítřejší proslov, který si dnes chtěla naplánovat. Tak to musí nejspíš odložit na zítřek což dělala opravdu poprvé. Nikdy nic neodkládala, radši to dělala rovnou.