Dramione story - ve jménu lásky

33.

Listopad pomalu, ale jistě střídal prosinec, který přicházel společně s prvními sněhovými vločkami. Co se počasí v Bradavicích týče, bylo krásné počasí na zimní procházky kolem černého jezera, které již stihlo zmrznout na pevná led, na kterém většina schopných studentů bruslit. Když říkám schopných, nemyslím tím například Blaise Zabinniho, který si z bruslení odnesl možná tak tucet modřin a boulí. Ani náš zmijozelksý princ na tom nebyl moc dobře, ale rozhodně na tom byl líp než onen čokoládový Zmijozel. V tomto ohledu měla Hermiona velikou výhodu, jelikož když byla malá, tak s rodiči trávila volný zimní čas, právě na kluzišti a na ledu. To by bylo dost o počasí, teď se však přesuneme k Hinny páru, který je na tom už od plesu - který byl mimochodem před deseti dny - velice špatně. Po celém hradu se proslýchá, že onen pár už vlastně párem není. Jejich nebližší přátelé však věděli své. Nikdo z nich - ani rudovláska, ani chlapec který dvakrát přežil - neodhodlali se tohoto témata ujmout a jejich nastávající situaci vyřešit. Dnes však nasává den D, s velkým 'D', kdy se brýlatý chlapec pokusí udělat první krok...

"Ginny, můžeme si promluvit?" Odchytil jí, když vyšla ze své hodiny věštění z karet.

Ginny se jen smutně pousmála. Věděla, že tento den přijde a oni dva si budou muset promluvit o své budoucnosti, která pro ně bude buďto oddělená a nebo to opět společně přečkaní a nakonec spolu i zůstanou. "Nejspíš budeme muset, že?" Společně zabočili za roh, kde současně nebyl žádný další student a posadili se na kamennou lavici.

"Nejspíš víš o čem si potřebujeme promluvit." Začal... byl naprosto přesvědčený o správnosti slov, které za chvíli vyplodí z jeho úst a věděl, že to bude pro oba to nejlepší. "Nebudu to nijak zdržovat Ginny a půjdu rovnou k věci. Moc dobře víš jaký to mezi námi v posledních pár dnech bylo a oba víme, že takhle šťastný vztah nevypadá." Ginny mu musela dát za pravdu co teš řekl, ale pořád se obávala toho nejhoršího. "Myslím, že bude nejlepší, když se rozejdeme." Vydechl na konec a rudovlásce se do očí draly slzy. 

"Co-cože?" Vypustila. Nevěděla co na tohle má říct, i když moc dobře věděla, že tohle příjde. 

"Dávno vím, že nejspíš nejsem ten jediný pro tebe." Ginny po něm hodila nechápavým pohledem, která donutil Harryho na pokračování jeho monologu. "Nejsem slepý Ginn, všiml jsem si jak na sebe koukáte. Na Blaise." Teď už Ginny opravdu stékala jedna neposedná slza po levé tváři. "Chápu to, jen chci aby si věděla, že tě vždy budu milovat a doufám, že za pár dní nebo klidně týdnů, budeme schopni se zase bavit jako přátelé."

"Taky tě miluju a vždy budu." Naposledy ho políbila na rty, vstala a se smíšenými pocity vyběhla rovnou k jedné kudrnaté lvici, která se dokáže svěřit. Byla smutná, ale na druhou stranu i šťastná, že se nerozešli tím strašným způsobem a jak sám řekl - možná se z nich jednou stanou opět přátelé. Jediné co nepochopila bylo to co říkal o ni a Blaisovi. To teď zahodila za hlavu jelikož stála před primusovskou společenskou místnosti a bez otálení vběhla dovnitř.

****

Hermiona si s Dracem právě užívali jejich volného času před obědem a odpoledním vyučování, v posteli Nebelvírky, kterou skoro každý den obýval i Zmijozel. Leželi ve společném obětí, přičemž blonďák se uvelebil na její hrudi a Hermiona si mohla hrát s jeho platinovými vlasy.

"Co by sis přál k Vánocům." Prolomila ticho brunetka.

Její slova mu nahrála do hlavy vzpomínky na jeho dětství a Vánoce, které slavil většinou jen s matkou. Otec byl věčně na cestách a jediné co, tak mu poslal ten nejdražší dárek. "Nevím, nepřemýšlel jsem nad tím."