Bodyguard

Nostalgie nad domem jistoty

Vyšli jsme schody na menší terasu, která se nacházela před domem. Cestou jsme míjeli několik květin, které měla babi zasazené pod každým oknem. Vešli jsme do menší světle žlutě vymalované předsíně, kde se mimo věšáky a botník nacházel i žebřík vedoucí do sklepa. Dřív jsem se do toho sklepa bál chodit, nebylo tam nic děsivého ani tam nebyla tma, ale já se bál toho, že na žebříku uklouznu a následně spadnu dolů. Ve skutečnosti je šance, že se něco takového stane téměř nulová, ale stejně. Ve sklepě jsou především zavařeniny, alkohol a brambory. Pochybuju o tom, že by tam teď bylo něco jiného. Téměř okamžitě k nám přiskočila Bella, která si žádala nějakou tu pozornost. Odložil jsem jednu tašku a pohladil ji. Následně jsem i s taškami vešel otevřenými dveřmi vedoucími do prostorného obýváku. Obývák byl ze spodní poloviny obložen dřevem a jinak byl světle modrý. Byla to taková centrální místnost celého domu. Dalo se odtud dostat nahoru po schodech, ven na zahradu, do koupelny, do předsíně, do jídelny i do kuchyně. Právě do oněch dvou místností se vcházelo dřevěným rámem, které měli moji prarodiče vážně v oblibě. Jeden rám se nacházel i mezi kuchyní a jídelnou, bylo by vážně nepraktické všechno jídlo nosit skrz obývák. V obýváku jsem vždy trávili nejvíc času, byla tu velká knihovna, ve které byly knihy různých žánrů, taky tu byl krb, u kterého jsem rád seděl když byla venku zima, nebo když nešel proud. Děda mi vždycky vyprávěl nejrůznější příběhy, především o pirátech, které jsem jako dítě vážně zbožňoval. Na zdi bylo pár nejlepších dědových úlovků, které jsem jako dítě chtěl sundávat ze zdi. Kousek od krbu byly dveře do koupelny, vedle kterých se nacházel odkládací stolek, na kterém byly nejrůznější věci, včetně společenských her. Taky tu byl gauč a televize, gauč byl od televize poměrně daleko, což ale umožňovalo na koberci, který se táhl od televize až pod gauč hrát právě ony společenské hry. Z mého vzpomínání na vše, co se zde dá dělat, mě vyrušil až ženský hlas a následně i kroky, přicházející z kuchyně a blížící se směrem k nám. ,,Nori, konečně jste tady." řekla s úsměvem babi a než jsem stačil jakkoliv zareagovat, objala mě. ,,Běž si vybalit a pak přijď do jídelny, udělala jsem špagety, pořád je máš rád ne?" zeptala se a já s úsměvem přikývl. Následně jsem vydal nahoru po schodech. Vůbec nic se tu nezměnilo a to je na tom právě to úžasné, tohle byl vždycky dům, kde jsem měl jistotu toho, že vše bude skvělé jako vždy.

/*/*/*/*/*/*/*/*/

Chtěli by jste do další kapitoly přidat nákres domu? Aby jste měli lepší představu o tom, jak to tam vypadá