You're my bunny [Larry] ✔

No. 36: Sleeping Louis

Všichni se ještě chvíli bavili před budovou soudu, dokud Niall nenavrhl, že by to měli jít všichni společně někam zapít, že je ten hajzl konečně za mřížemi. Drobnější brunet nevěděl, jak odpovědět; moc se mu nechtělo, ale nechtěl své přátele nějak urazit. Když se nadechoval, že odpoví kladně, i když se hodně přemáhal, tak se ozval Harry, že toho na něj bylo moc.

„No však právě. Aspoň se uvolní," trval si na svém Ir. Zoufale se podíval na svého drobnějšího kamaráda, ale nakonec si rezignovaně povzdechl, když viděl to, jak se Louis unaveně opíral o Harryho bok, jenž se na něj díval a objímal kolem pasu. I když pořád neměl v lásce zelenookého, tak byl za něj, kvůli Louise, rád. Poslouchal, co vše pro něj Harry dělá. Moc se mu nechtělo věřit, že by se o něj takhle staral, ale když se díval na to, jak se k němu má, tak mu začínal věřit, protože až moc dobře věděl, jak to má Louis s cizími lidmi.

„Tak možná jindy. Hlavně si odpočiň, Loui. Potřebuješ to," zamručel mile Niall, když k němu přešel blíže a rozhodil mu vlasy. Louis více otevřel oči, načež se na něj lehce usmál. Neměl zrovna energie na rozdávání, přičemž měl pocit, že ve stoje i usne. Už se těšil domů, až si vleze do vany, kde na chvíli zrelaxuje a bude doufat, že neusne, a pak půjde spát. Nebylo ani šest hodin, ale měl pocit, jako kdyby byla půlnoc a on nespal několik dní.

„Moc děkuji, Nialle," zamumlal znaveně, přičemž do chvíle vylekáním vypískl, když si ho Harry vzal na ruce jako princeznu. Nechal líčka, aby zčervenala, načež se hlavou zavrtal do Harryho pevnější hrudi, odkud nasával jeho vůni. Když cítil jeho tělo u toho svého, tak ho to nutilo, aby mu srdce šílelo, aby se mu zrychlil dech, načež měl chuť mu být ještě blíže. Jako kdyby náhle dotek přes oblečení nebyl dostačující.

„Mějte se. A děkuji za vše," zamumlal Louis, načež poslouchal slova loučení. Doufal, že si na něj Harry nic nenachystal, protože už chtěl mít klid, ale jako kdyby mu nějaký malý ďáblík na rameni našeptával, že by stejně sám chtěl, kdyby na to přišlo. Čím déle ten hříšný hlásek poslouchal, tím více mu podléhal a dával mu za pravdu, ale věděl, že je tělo vyčerpané a chce trochu odpočinku. Avšak se pořád nebránil té hříšné myšlence.

„V autě se klidně na chvíli prospi. Jak budeme doma, tak tě probudím," promluvil na něj tišším hlasem zelenooký, ale pořád mluvil tak nahlas, aby ho Louis přes ruch ulice slyšel. Ten pouze zamručel něco na styl souhlasu, načež nechal těžká oční víčka, aby pomalu klesla a ukryla jeho nebesa. Povolil napnuté svalstvo, že se Harry cítil, jako kdyby mu v náruči přímo roztál. 

I když si už přiznal to, že se do něj zamiloval, pořád ho děsilo, jak se cítí v jeho přítomnosti, co se s ním děje, když je u něj, na co všechno myslí,  když ho pouze zahlédne. Celé roky si říkal, že lásce znovu nepodlehne, že už nenechá tenhle cit, aby mu pohltil mozek. Jenže čím déle u Louise byl, tím rychleji padal do propasti, tím silnější provazy byly. Ovšem nikdy neuvažoval o tom, že by drobnějšího brunetka poslal někam pryč, že by si ho držel dál od těla. Věděl, že by to nezvládl, že by to neustál.

S opatrností ho položil na zadní sedačky a ještě zašel do kufru pro deku, aby náhodou Louisovi nebyla zima. Cítil, jak má něžný úsměv na rtech, když se díval na to, jak se modrooké kotě snaží na sedačkách schoulit do sebe, jak má červenější láčka, jemný úsměv na rtech a vlasy do všech stran. Měl chuť si dřepnout a pozorovat ho tak dlouho, dokud by se nevzbudil, protože takhle mu připomínal malé koťátko, které chce pouze ochránit. A přesně to chtěl. Chtěl ho chránit, pečovat o něj, starat se a dodávat mu lásku.

„Miluji tě," zašeptal, než mu věnoval políbení do vlasů. Pokusil se co nejtišeji zavřít dveře, aby to kotě neprobudil, načež se pokusil opět co nejtišeji dostat na místo řidiče. Natiskl k sobě oční víčka a přikrčil se, když se ozval motor, když nastartoval, jako kdyby tomu motoru svými pohyby chtěl naznačit, ať se sakra zticha, ale motor neutichl.