You're my bunny [Larry] ✔

No. 4: Are you going to be my witness?

Již oblečený stál u zadního vchodu do klubu a čekal na svého kamaráda, jenž se pořád neuráčil ukázat. Už tam na něj čekal deset minut. Absolutně nechápal, jak mu to může tak dlouho trvat. Niallův pokoj není zas tak daleko od vchodu.

Náhle uslyšel hlasité bouchnutí dveří, po kterém následovaly hlasité nádechy a ještě hlasitější výdechy. Otočil se daným směrem, odkud to vycházelo, aby se přesvědčil, že jeho nabarvený kamarád konečně přišel. Divil se, že se Niall nedusí, jak se snaží popadnout dech. Ovšem pořád nechápal, kde se tak dlouho zdržel. To snad zabloudil na těch chodbách?

„Můžeš mi, laskavě, říct, co ti tak dlouho trvalo, Horan?" vyštěkl na něj zcela podrážděn. Odvrátil od něj pohled, aby si upravil lem své hoodie, načež se na něj opět podíval. Mračil se na něj, propaloval jej pohledem. Ruce si založil do klokaní kapsy hoodie.

„Po celém pokoji jsem hledal mobil s peněženkou. Očividně si na ně budu muset dát nějaký zvoneček," opáčil mu mručivě. Pomalým krokem k němu došel a upravil si popruhy batohu, ve kterém měl své věci. Snažil se ignorovat Louisův nepříjemný pohled, ale příliš mu to nešlo.

„Nebo sis ještě dával rychlovku s Malikem," zavrčel si spíše pro sebe. Aniž by nějak svého společníka upozornil, rozešel se směrem posilovna. Potřeboval se uklidnit, nějak dát pryč všechen ten stres, jenž se v něm hromadí. Bylo toho na něj moc, přičemž byl rád, že ho aspoň na chvíli pustil ven. I když měl za prdelí ochranku.

„Děje se něco?" zeptal se ho opatrně Ir, když ho došel. Všiml si, že chodí rychleji než obvykle. Věděl, že rychleji chodí pouze tehdy, když je smutný nebo naštvaný. Pomalu s ním ani nemluvil. Spíše vrčel jako vzteklý pes.

„Ale," zasmál se sarkasticky, „jen můj nejlepší kamarád dělá osobní děvku našemu šéfovi. Takže ne. Vůbec nic se neděje," zavrčel na něj se sarkasmem. Blondýnovi nevěnoval jediný pohled. Pouze se díval na cestu před sebe.

„Něco bys měl vědět, Louisi," promluvil k němu tiše, opatrně. Jediného, čeho dosílil, bylo zavrčení ze strany nižšího. Brunet silněji sevřel v prstech lem mikiny na rukávech, že mu z toho zbělaly klouby. Chtěl mít aspoň chvíli klid, ale toho se jen tak nedočká.

„Ta první věc je, že v klubu budu končit," řekl mu první věc. Nasucho polkl, když se brunet před ním zastavil. Louisovi se v cévách vařila krev, ale taktéž mu to bylo nesmírně líto, že tam bude sám. Už zase tam bude sám. Tak jako na samotném začátku. Pokud tedy pomine, že tak bude Daisy.

„Tak teď mi, laskavě, vysvětli, proč tam končíš." Otočil se k němu čelem a založil si ruce na hrudi, ve které mu zběsile bilo srdce. Nelíbilo se mu, že ho tam nechá samotného na něco takového, ale na druhou stranu byl zase rád, že jde z toho klub pryč, že má šanci na lepší život.

„Zayn mi sehnal lepší práci. Taky nechce, abych spal s někým jiným než s ním," vysvětlil mu. Avšak se spíše zdálo, že to vysvětluje chodníku, po kterém aktuálně šli, protože do něj měl zabodnuté oči a hlavu svěšenou mezi rameny. Bál se Louisovi podívat do očí.

„Protože to chce Zayn. No ty vole," zaklel s povzdechem. Nepotřeboval, nechtěl, slyšet více. Jeho šéfa už měl naprosto po krk. A zřejmě toho bylo málo, když se rozhodl, že mu vezme nejlepšího kamaráda. Louis se divil, že nevrazil pěstí náhodnému kolemjdoucímu.

„A taky bych tě chtěl o něco požádat," zamumlal tiše, když jej opět došel. Mluvil tak tiše, že Louis měl docela velký problém ho vůbec slyšet. Avšak jen k sobě pevněji natiskl čelisti, nehty zaryl do rukávů, protože už opravdu hrozilo, že někomu vrazí. Jen zamručel na náznak, že Niall může mluvit.

„Půjdeš mi za svědka?" otázal se jej opatrně. Blondýn se zastavil v kroku a hlavu nechal svěšenou. Nižší z nich se na něj otočil a doufal, že si z něj jen dělá srandu. Ovšem se ujistil pouze v tom, že to myslí zcela vážně. Hodně jej zasáhlo to, že mu Niall nikdy nic neřekl.

„S kým máš svatbu a jak dlouho mi ten vztah zatajuješ?" zeptal se ho. Nehorázně moc ho mrzelo, že mu to nikdy neřekl. Myslel si, že po tom všem, čím vším si prošli, co všechno spolu zažili, že mu Niall bude důvěřovat, ale jak se tak zdá, pletl se.

„Nedávno jsme slavili tři roky. A mým snoubencem je Zayn," vydechl v odpovědi. Odvážil se zvednout pohled, ale jak následně zjistil, dělat to neměl. Nebesky modré oči byly skelné, plné bolesti. Ovšem jeho rty byly stočené ve falešném úsměvu, jenž Niall poznal okamžitě. Louis prostě nedokázal pochopit, že mu celé tři roky zatajoval to, že s někým chodí. Právě tahle myšlenka jej bolela ze všech nejvíce.

„Zavolej mu. Já, se Sealem za prdelí, do posilovny zajdu sám," zamručel. Otočil se na patě, načež se rychlejším krokem vzdaloval od Nialla. Taktéž nechal jednu osamocenou slzu, aby mu skanula po líci. Jednoduše nedokázal překousnout to, že mu jeho nejlepší kamarád nic neřekl.

„Chci jít s tebou," opáčil mu pevně. Ovšem už si následně nebyl tak jist, když se na něj Louis podíval. Viděl na něm, že jej zklamal, že ho to nesmírně bolí. Viděl v očích to, co nikdy vidět nechtěl. A už vůbec, když to způsobil on sám.

„Ale já s tebou ne," zašeptal zlomeně. Rychleji za sebou zamrkal, aby zahnal slzy, které se v jeho očích neustále tvořily. Připadal si, jako kdyby byl nějaká těhotná žena, jak byl poslední dobou citlivý a pořád měnil náladu. Bylo toho na něj prostě moc. Sám to moc dobře věděl.

„Promiň mi to, Louisi. Netušil jse..."

„A co si netušil!?" rozkřikl se najednou. Nervy mu zcela selhaly a ruply. Snažil se aspoň nějak držet, aby na něj nevyjel, protože to stvoření, toho muže před ním měl moc rád. Byl to pro něj spíše bráška, ale už to v sobě prostě nedokázal držet.

„Tři roky s tím bastardem jsi! A po celou tu dobu si mně nic neřekl! Myslel jsem si, že po tom všem, co se nám stalo, že si věříme, že bys mi něco takového řekl! Ani netušíš, jak zkurveně moc to bolí, Nialle!" křičel na něj. Nadechl se a pokračoval: „Po celou tu dobu jsem si myslel, že jsi jen jeho děvkou, že pro něj vůbec nic neznamenáš. Ani netušíš, kolikrát se snažil, za ten rok, co jsem v klubu, aby mě ošukal. Ale pokud s ním jsi šťastný, budiž. Můj vztah to není," zakončil nakonec. Už mluvil zřetelně, pevně, nekřičel. Hlas se mu netřásl, ale na očích šlo poznat, jak moc ho to bolí.

Niall mu na to nic neodpověděl a Louis mlčel, jelikož čekal, co mu na to řekne. Nižší z nich zhluboka dýchal, ruce zatínal v pěst a srdce mu v hrudním koši šílelo. Kolem nebesky modrých duhovek se stahovala rudá mračna, která značila slaný, ale přesto tichý déšť v podobě horkých slz.

„Fajn," vyštěkl dotčeně, když Niall mlčel i nadále. Otočil se, aby se už konečně dostal do posilovny, kde téměř okamžitě zaleze k boxovacímu pytli, aby se mohl ze všech těch pocitů vyboxovat. Cítil se jako atomová bomba, ale s tím, že nikdo netuší, kdy se odpálí.

Udělal pouhých pár kroků, když se kolem jeho zápěstí omotaly Niallovy prsty, když ho sevřel. Podíval se něj pohledem, jenž mu jasně říkal, aby jej nechal být, ale ten zpropadený irský skřet, jak ho Louis nazval v hlavě, se nechtěl jen tak vzdát. Nechtěl Louise ztratit.

„Nechci se s tebou hádat. Vím, jak moc ho nesnášíš. Věděl jsem, jak zareaguješ, když ti oznámím, že je můj přítel. Nechtěl jsem ho ztratit, ale teď nechci ztratit tebe, Loui. Tak tě prosím, abys ode mě přestal odcházet. Nechci o tebe přijít." Nečekal ani vteřinu, když si ho vtáhl do pevného objetí, než se mu Louis vyvleče ze sevření, které bylo na jeho zápěstí.

Louis mu na to chtěl něco říct, ale než to stihl, ozval se Niallův mobil. Od blondýna se odtáhl na dva kroky a zkřížil si paže na hrudi. I když byl na něj stále naštvaný a pořád se cítil podveden, tak ho docela zajímalo, kdo ho právě teď otravuje.

Jistou chvíli bylo ticho, jelikož Niall vůbec nemluvil, jen si sám pro sebe přikyvoval nebo sem tam vypustil povzdech. Nakonec, asi tak po dvou minutách, to s „Dobře, miluji tě," ukončil. Sklíčeně a omluvně se podíval na Louis, který už očekával všelicos.

„Budeme se muset vrátit do klubu. Chce nás vidět oba dva," oznámil mu Niall, což ze sebe Louis vydal zavrčení, ale i tak se vydal zpět do klubu.