You're my bunny [Larry] ✔

No. 53: You should talk

V pokoji se nacházel Liam, Niall, Harry a Louis. Menší brunet opět tiše pospával na nemocniční posteli, kapačky zavedené v hřbetu dlaně. Liam mu dělal prohlídky, píchal mu morfium, obměňoval mu sáčky u kapaček. Zastupoval všechny sestry a doktory, které by musely být u Louise. Harry se chtěl domluvit, že by Liamovi tady zařídil nějaký pokoj, protože ho zneklidňovalo, že by se Louisovi během noci něco stalo a doktoři by se o něj museli starat, že by to Louise spíše vystresovalo. Všichni si všimli, že takhle byl spokojenější, že nemusel být ve styku s cizími lidmi, že se nemusí zatěžovat zbytečným stresem a úzkostmi.

„Kdy si naposledy spal?" zamručel na něj Liam, který se díval na to, jak se Harrymu zavírají víčka, jak mu hlava klimbá dopředu a dozadu, ale že se drží, aby neusnul. Viděl na něm, jak moc je unavený, že už nějakou dobu pořádně nespal, že se potřebuje vyspat, ale že si Harry spánek odepírá. Chápal, že chce být pro Louise vzhůru, že kdykoli, kdy bude potřeba, že tam pro něj bude, ale čeho je moc, toho je příliš.

„Včera," odpověděl mu se zívnutím. Volnou rukou si protřel oči, uvolnil plyny z krčních obratlů, když hlavou naklonil do obou stran. Moc dobře věděl, že by Liamovi lhát neměl, že hnědooký brunet to stejně pozná, ale nechtěl poslouchat další přednášky, i když už teď taky věděl, že ho to stejně čeká. Liam byl stejně něco jako jeho otec a bratr zároveň, ale ničemu si nestěžoval, protože věděl, že aspoň někdo nad ním drží ochranou ruku.

„Možná tak pět minut. Nemáš náhodou už halucinace?" zavrčel na něj, ale nemyslel to v útočném stylu. Niall celou tu situaci sledoval, načež se nestačil divit, jak si Liam na Harryho dovoluje. Sledoval, jak vyšší brunet už hodně krát vypadal, že Liamovi vrazí, ale nakonec vždy zavrtěl hlavou a odpověděl mu. To stejné se dělo i u Zayna, a vůbec to nechápal. Viděl u nich, že mají jistou moc nad Harrym, ale zároveň viděl, že Harry je ve společnosti výše postavený, že by si na ně klidně i dovolil, ale z nějakého, jemu nepochopitelného důvodu na ty dva nikdy nevztáhl ruku.

„Abych byl k tobě upřímný, tak se mi někdy zdá, že slyším," náhle se zarazil, protože si uvědomil, že je s nimi v místnosti Niall. Nevadilo mu, kdyby to řekl před Louisem, protože by aspoň poznal stránku, která byla odkrytá pouze Liamovi a Zaynovi, protože v té době ho zachraňovali, skrývali ho, ale nechtěl, ať to ví i Niall. Byla to stránka, kterou chtěl nechat skrytou před světem a ukázat ji pouze těm, kteří mu jsou nejbližší, kteří mu dokázali, že nejsou jen tak někým.

„Nialle, běž, prosím, za dveře. Promiň, že tě tam neustále posíláme, ale snad to chápeš," promluvil k němu, když to Liam pochopil, když se Harry zastavil. Taky to pochopil z pohledu, jenž Harry na blondýna směřoval. Díky tomu mu došlo, že to je právě pro Harryho citlivé téma, které nebude rozebírat jen tak před někým. Chápal, že nechce ostatním lidem ukazovat své slabiny, že nechce říkat, co vše se mu v životě dělo, ale stál si za tím, že jednou by si o tom měl s Louisem promluvit, že by si měli promluvit o tom, co se jim v životech dělo.

„Mluv," vyzval ho, když viděl, že se Harry k ničemu nemá. Když se na něj díval, tak viděl, že je zachycen v myšlenkách, spíše ve vzpomínkách. Viděl bolest, která se mu odrážela v očích, kterou nenechal, aby zkřivila jeho obličej. Tak stejně u něj viděl smutek, úzkost a paniku, která pohlcovala jeho tělo, ale nechtěl to na sobě dát znát. Už mnohokrát ho viděl, jak se snažil potlačit všechny své emoce, aby přestaly existovat. Jenže moc dobře Harryho znal, že věděl, že stačí jen pár slov a vše se vrátí.

„Někdy se mi zdálo, že jsem slyšel svou matku, jak ke mně mluví jemným hlasem, jak ke mně mluví, že budu mít sourozence. Jednou v noci se mi zase zdálo, že jsem viděl ji, jak měla pásek v ruce. Jinou noc se mi zase zdálo, že jsem v rohu viděl stát jeho, jak měl v ruce růži, ale ve tváři výsměch. Už si opravdu připadám jako šílenec," zašeptal, bolest prosákla i do jeho hlasu, jenž se lehce chvěl jako lístek v něžném vánku. Věděl, že před Liamem může ukázat emoce, ale připadalo mu, že musí působit jak ubrečené děcko, že je zcela neschopný. Taky si připadal, jako kdyby se vrátil do těch let, když byl v dětském domově, kdy se ještě nenaučil ovládat a skrývat emoce.