You're my bunny [Larry] ✔

No. 3: I hate my boss

Menší brunet tiše seděl na posteli, načež se díval na své ruce, ve kterých držel plyšová ouška a vedle sebe měl motýlka. Na sobě měl pouze černé boxerky, jež tentokrát nepatřily klubu. Byl dosti rád. že se jich na menší chvíli zbavil. Ty boxerky neměl rád z toho důvodu, že jej škrtily a ocásek ho tlačil.

S povzdechem odložil ona ouška a podíval se ven z okna. Nebyl nijak slunečný den. Ono se spíše zdálo, že se schyluje k přeháňce nebo bouřce. Mraky byly našedlé, vypadaly těžce, ale i tak vypadaly jako cukrová vata nebo jako něco, do čeho si chcete lehnout a už nikdy nevylézt. 

Když se pokojem rozneslo zaklepání na dveře, na tabulku skla dopadla první studená kapička, po které následovala další a další, jež bubnovaly, klouzaly po sklu. Tiše jim záviděl onu volnost, kterou měly. Tak moc jim záviděl, že mohly být volné, sledovat tento svět.

„Dále," houkl na dotyčného. Odvrátil pohled od okna, aby se podíval na hosta, který se rozhodl jej otravovat. Nebylo pro něj překvapení, když to byla Daisy.

„Vím, že tě šéf nepustí ani do obchodu. Však ty gorily mě nechtěli pustit ani za tebou," zamručela dívka naštvaně. „Tak se tě ptám, jestli něco chceš. Jdu si tam pro něco k jídlu," mluvila na něj pomalu. Sledovala jeho modré oči, které postrádaly jiskru. Tak moc si přála vidět je zářit. A doufala, že se toho jednou dočká.

Brunetek se vymotal ze svého tureckého sedu, nohy svěsil z postele a zapřemýšlel se. Díval se na zeď, nepřítomný pohled. Jako by ani nepřemýšlel nad tím, co z obchodu chce.

Nakonec se modré, nebeské oči střetly s těma modrošedýma, které jej zaujatě pozorovaly. Vykouzlil malinký úsměv, který brunetce daroval. Opravdu vypadal jako malinký, nevinný zajíček.

„Nechci, ale moc děkuji," odpověděl nakonec. Brunetka ještě čekala, zda třeba ještě nezmění svou odpověď, ale ne. Jen se na ni díval, mlčel.

„Dobře. Kdyby si náhodou změnil názor, jen mi zavolej." Oplatila mu úsměv, než se s tichým rozloučením vytratila z pokoje. Byl tam opět sám. Sám se svými myšlenkami, které z celého srdce nesnášel. Přál si jen hřejivou náruč milované osoby, která nebyla k nalezení.

Se zakňučením se svalil na postel. Pohled upřel do stropu, který vídal každý den, každou noc. Znal snad už každou prasklinku, jež tam byla. Pojmenoval snad všechny pavouky, kteří se na jeho stropě potulovali. Aspoň někdo s ním byl.

„Ah, ahoj, Alfrede," zamumlal na svého sedminohého kamaráda, který se právě potuloval na jeho stropě z rohu do rohu. Někdy, když ho viděl, tak přemýšlel, jak asi přišel o nohu

„Ani nevíš, jak moc ti závidím to, že si tak svobodně chodíš po mém stropě a můžeš kamkoli chceš," zašeptal tiše. Postavil se a došel ke dveřím, před kterými stály dvě gorily, jež ho hlídali, aby nikam neutekl.

Otevřel je, načež se setkal s přísným pohledy ochranky. Ty pohledy mu vyvolaly mráz na zádech a husí kůži. A to, že před nimi stál jen v boxerkách mu na strachu a nejistotě neubralo. Tak nějak si v hlavě poznamenal, že si měl aspoň obléknout kalhoty, když už nic.

„Chci mluvit se šéfem," zamručel jejich směrem. Vyměnili si pohledy, načež nakonec jeden přikývl a rukou mu ukázal, že má jít za ním.

Cítil na svém těle husí kůži, když pozoroval statnou postavu před ním. Jeho pokožka byla zakryta černou látkou v podobě jeanů a trika. Taky věděl, že za opaskem skrývá zbraň, zároveň někde je schován malý nůž. Takže kdyby se pokusil o útěk, nemuselo by to dopadnout dobře.

Procházeli jemu známými chodbami. Temné, chladné zdi. Na parketách se vyjímal krvavě rudý, už celkem opotřebovaný, koberec. Strop byl plný prasklin, nažloutlý. Připadal si jako v nějaké hororové chodbě a jen čekal, odkud najednou vyběhne vrah.

Najednou zabočili, což se před nimi objevily masivní dveře z tmavého dřeva. Nesly taktéž štítek se jménem jejich šéfa. Věděl, že to na něj zase bude zkoušet, jelikož Louis byl jediný z kurev, kterého ještě neojel. A takhle i chtěl, aby to zůstalo. 

„Tak běž," popostrčil ho. Zhluboka se nadechl a zvedl ruku, aby mohl zaťukat na ty masivní dveře, které z celého srdce nesnášel. Spíše nesnášel tu osobu za nimi.

„Dále!" zahřměla osoba za nimi. Na krku se mu postavily chloupky z toho ledového hlasu, jenž ho doprovázel v těch nejhorších snech, které kdy jeho mysl vymyslela. Až do skonání světa ho bude nenávidět za to, že ho tady drží jako vězně.

Křečovitě k sobě natiskl víčka, než uchopil kliku do dlaně. S výdechem otevřel oči a stáhl kliku dolů. Ozvalo se tiché cvaknutí, jež mu jasně dokazovalo, že může vstoupit do jeho kanceláře.

Opatrně zatlačil do dveří, které se s tichým zavrzáním otevřely. Naskytl se mu tak pohled na záda blonďáka, jenž seděl v klíně jeho šéfa, který mu právě okusoval krk. Nebyl to pro něj moc pěkný pohled, protože blonďáček je jeho dobrý kamarád. Nerad viděl, že si z něj i šéf děla šukací pannu.

„Dobré odpoledne, pane," zamručel nevrle. Propaloval blonďákovi záda, který se pod jeho hlasem ošil. Věděl, že je právě pro něj zle, ale nemohl s tím nic dělat. Věděl, že je na něj jeho modrooký kamarád naštvaný. 

„Ah, Tomlinson," zavrčel otráveně. Protočil očima a věnoval blondýnovi polibek do koutku jeho úst. Taky se naklonil k jeho uchu, kde mu zašeptal ona dva zamilovaná slůvka, ale to už brunet slyšet nemohl.

Odvrátil od těch dvou pohled, protože se na ně nemohl dívat. Raději se znovu porozhlédl po kanceláři, která je pro něj spíše mučírnou. Díval se na ty tmavé stěny, které neměly sebemenší chybu. Ne jako strop na chodbě. Sledoval obrazy, které na nich byly pověšené. Působily tak depresivně.

„Přestaň se čumět po kanceláři a raději mi řekni, co po mně chceš," zavrčel muž s havraními vlasy. Rukama jezdil po bocích blondýnka, který se k němu s úsměvem tulil. 

Jeho oči se zúžily do úzké linky, když svým pohledem zabíjel svého šéfa. Tak moc ho nenáviděl. Už taky mnohokrát přemýšlel nad tím, jak ho zabít a kam ho zakopat. Tolikrát si představoval, že mu udělá to stejné, co dělá jemu. 

„Chci se jít projít a zajít si do posilovny. Chtěl bych se zeptat, když už mě tady držíte jak ubohého ptáka v kleci, zda mi to dovolíte," vrčel na něj nazpět. Cítil, jak mu žilami proudí čirá nenávist vůči tomu muži. A bylo mu jedno, že je to jeho zaměstnavatel.

„Když si se tedy uráčil zvednout a dojít až sem," zamumlal. „Půjde s tebou i Niall a jako ochranka s vámi půjde Sean." Modré oči plné nenávisti se dívaly do těch hnědých, které to měly vskutku stejně, ale i tak věděl, že si ho tady potřebuje udržet. Byl nejlepší děvkou v klubu.

„Oh, jak taky jinak. Aby vám jednou zajíček neodhopsal pryč."