You're my bunny [Larry] ✔

No. 49: Tell me the room number immediately

A/N: Netuším, jak je to v Británii ohledně zdravotních sester, jaká mají pravidla, takže jsem tady použil z ČR.

Někteří pacienti, kteří šli po chodbě, se rychlými úhyby vyhýbali vyššímu brunetovi se zelenýma, jenž chodil po chodbě jako hladový lev v kleci. Lidé, kteří seděli na nepohodlných, plastových židlích ho pozorovali, ale spíše se snažili se vyhnout jeho očnímu kontaktu, protože brunet nevypadal, že je zrovna v nejlepší náladě. Sestry mu už několikrát říkaly, aby se posadil, ale nikdy je neposlechl a spíše se snažil zjistit, co s Louisem je, ale sestry mu nic neřekly.

„Harry, sestry mají pravdu. Měl by ses posadit, protože nejen, že tě to bude více znervózňovat, ale doháníš k šílenství i nás," zavrčel na něj Liam. Zelenooký věděl, že Liam není daleko od toho, aby mu jednu vrazil. Hnědooký se vždy snažil mít klidný hlas, ukonejšit ho, ale jak se zdálo, tak jeho nervy už opravdu nebyly daleko od toho, aby praskly. 

„Je tam už hodinu, kurva. A celou hodinu mi nikdo nic nechce říct," vrčel vyčerpaně Harry, jenž nebyl daleko od toho, aby se zhroutil na podlahu a začal plakat jako malé dítě, kterému uletěl balónek. Vjel si prsty do vlasů, za které silně zatahal, že by se ani nedivil, kdyby mu mezi prsty zůstalo pár pramínků. Ovšem mu to bylo zcela jedno, chtěl jen snížit nervozitu v jeho těle.

„Protože sestry nemají pravomoc k tomu, aby sdělovaly informace o stavu pacienta. To smí jen lékař, Harolde. A je na sále, takže pochybuji, že někdo mimo sál bude mít nějaké informace," zamručel Liam, který měl vědomosti ze střední zdravotnické školy. Věnoval jeden rychlá pohled Harrymu, než jej stočil na modrookého, unaveného blondýna, jenž se hlavou opíral o rameno Zayna a spokojeně spal. Na lících měl zaschlé slzy, vlasy měl mastnější, díky potu, a pod očima se mu vyjímaly kruhy pod očima. 

Harry se nadechoval, že už to nějak nevrle okomentuje, ale chodbou se roznesl něčí hlas, zda je tady někdo, kdo patří k Louisovi. Zelenooký na nic nečekal, když se ozval. Srdce mu zběsile bilo v hrudním koši, že měl pocit, že mu každou chvíli exploduje. Hrudník se mu rychle nadzvedával, jak splašeně dýchal, že ho v jistých momentech píchalo pod žebry, ale nehleděl na to. Ruce se mu třásly a potily, že kdyby v nich něco měl mít, okamžitě mu to vyklouzne.

„Jste rodinný příslušník?" zeptal se doktor, který si sjel pohledem všechny čtyři muže. Blondýn se pomalu budil, přičemž byl pár sekund zmatený, kde se do vlastně nachází, ale když spatřil doktora, jenž stojí před Harrym, tak se všechny informace navalily zpátky do jeho mozku, že musel zadržet sám sebe od toho, aby vyskočil na nohy, chytil doktora za ramena a s křikem by s ním začal třást, aby už mu dal nějaké informace. Ale jak se díval na vyššího bruneta, tak se zdálo, že to spíše udělá on.

„Nikoho z rodiny nemá. My jsme jeho nejbližší," opáčil urychleně Harry, že by se ani nedivil, kdyby mu doktor nerozuměl. Doktor nevypadal na to, že by to Harrymu věřil, ale nakonec kývl hlavou. Ještě jednou se podíval na všechny muže, než se s povzdechem znovu podíval do Harryho očí, přičemž viděl, jak moc vynervovaný je. Tak nějak tušil, že by měl projevit trochu empatie, ale sám doktor měl toho dnes plné zuby.

„Pan Tomlinson je nyní stabilizovaný a mimo ohrožení života. Pravá paže má zlomeninu na loketní kosti, sešili jsme mu levé obočí. Menší komplikace nastaly, když jedno ze zlomených žeber propíchlo plíci a zavinilo vnitřní krvácení do pravé plíce. Má dva zlomená žebra a co se týče řezných ran, tak žádná z nich nebyla nijak hluboká na šití. Aktuálně je na pokoji a každou chvíli se probudí. Na pokoj vás pustím až tehdy, až se probudí," zakončil doktor svůj kratší monolog. Už se chtěl otočil a odejít, ale Harry ho jen tak nenechal. Chtěl být po Louisovém boku, až se probudí, chtěl u něj být, ať už ho to bude stát cokoli. Nechtěl nechat Louise, aby se probudil do bílého, sterilního prostředí a po jeho boku nikdo nebyl.