You're my bunny [Larry] ✔

No. 5: Well, you're kidding me

I přes to, jak moc byl naštvaný, tak slušně zaklepal na dveře kanceláře, ale už nepočkal, až se ozve svolení. Chtěl se jít uvolnit do posilovny, ne být zase tady a opět něco řešit. Byl zase někde, kde to z celého srdce nesnáší, ale šéf si ho prostě zavolal, takže stejně na výběr neměl. Stejně ani protestovat nemohl, jelikož jej Niall táhl.

„Můžete mi, laskavě, vysvětlit, proč jsem se jak debil musel plahočit zpět?" zavrčel na něj okamžitě, když vstoupil do kanceláře. Modrookému bylo zcela jedno, zda tam někoho měl. Byl vzteky bez sebe a někde si to musel ventilovat a tím, že si ho zavolal zpět, tak se z toho nemohl vyboxovat. Takže nenašel lepšího kandidáta než vlastního nadřízeného.

„Běž si zabalit. Končíš tady," opáčil mu s naprostým klidem. Louis v šoku zalapal po dechu, ale nebyl jediný, kdo zůstal stát na místě v šoku. Hlavou se mu začaly honit myšlenky, zda to bylo za to, jak moc drzý. Nebo to snad bylo za to, že k němu nechoval jistou úctu, když byl jeho nadřízeným? Či to bylo tím, že se k němu choval neslušně? Měl v hlavě tolik otázek, ale už na ně neměl odpovědi.

„Prosím!?" vykřikl. Začal zhluboka dýchat, ale i přes nemožnost normálně dýchat, pokračoval: „To snad nemyslíte vážně! Proč!?" křičel na něj zoufale. Několikrát za sebou rychleji, zmateně zamrkal, aby dokázal zaostřit. Nenávist vyměnilo nepochopení a strach. Netušil, co teď bude dělat. Bál se, že s takovou přijde o vše.

„Odkoupil si tě jeden muž. Pokoušel jsem se mu vysvětlit, že něco takového tady neprovozujeme, ale trval si na svém a taktéž mi nabídl slušnou částku. Taky je to můj dobrý kamarád, tudíž vím, že se u něj budeš mít dobře," vysvětlil mu. Louis měl aktuálně pocit, že na místě okamžitě omdlí. Opravdu se teď cítil jako nějaký kus masa, jenž byl prodán někde na tržišti.

„To snad nemyslíte vážně! Nejsem nějaký výstavní pes na prodej! Taky nejsem nějaká věc, aby se se mnou obchodovalo! Chápu, že jsem prostě děvka, ale nejsem submisiv, aby si mě takto někdo kupoval!" křičel na něj přes celou kancelář. Krví mu proudilo zoufalství, které se taky projevilo na jeho tváři. Hlavně na té jedné slané perličce, která mu skanula po pravém líci.

„Zayne, prosím, řekni mi, že si pouze děláš srandu," zaprosil s nadějí Niall. Ani on pořádně nedokázal pochopit, že tohle udělal, že byl něčeho takového schopný. I když byl rád za to, že Louis zmizí z klubu, bál se toho, co se stane u daného muže, jenž si modrookého koupil.

„Bohužel. Takže si běž zabalit, Louisi. Náš drahý host je tady do půl hodiny," ukončil to. Svou pozornost přesměroval k papírům, kterému ležely na stole. Tímto gestem jasně naznačil, že tato konverzace skočila, že mají odejít.

Louis se se vzteklým zavrčením vydal pryč z kanceláře. Bylo mu zcela jedno, zda za ním šel Niall a zavřel mu přímo před nosem. Snažil se totiž vzpamatovat z toho, že byl prostě prodán jako nějaká věc, přičemž si byl až příliš vědom, že je jedním z nejlepších v klubu. Měl tu největší cenu, ale i tak se ho zbavil.

Rychlým krokem se dostal do svého pokoje, od kterého hlasitě třískl dveřmi, že by ani nedivil, kdyby na podlaze našel omítku. Ovšem by se nikdo neměl divit. Cítil se býti zrazen. Taktéž se cítil uboze, nicotně, jako loser.

Jeho mozek vypověděl službu, že si to ani neuvědomoval, ale se zakřičením silně vrazil pěstí do zdi. Bodavá, ostrá bolest mu projela celou paží, načež se usídlila v jeho rameni. Když si uvědomil, co to vlastně udělal, zakřičel znovu. Bolelo ho to, ale pořád to bylo lepší než ta psychická bolest.

„Louisi!" vykřikl vyděšeně Ir mezi dveřmi. Se strachem a se starostí se díval na svého kamaráda, jenž si zrovna vytahoval sportovní tašku ze skříně. Okamžitě si všiml jeho kloubů, které byly načervenalé, odřené a vytékaly z nich malinké kapičky krve.