You're my bunny [Larry] ✔

No. 15: Welcome back

První věc, kterou Louis začal vnímat, když jeho tělo přicházelo k sobě, tak byla maska. Následně vnímal to, že má obvázanou dlaň. Když začal více a více přicházet k sobě, znásobovala se bolest v celém těle, ale nejvíce v hrudním koši a v hlavě. Tak nějak tušil, že mu masku dali proto, protože jeho tělo postrádalo kyslík.

Opatrně otevřel oči, přičemž zjistil, že teprve svítá. Zmateně se zamračil, když si uvědomil, že celý včerejší den prospal. Ovšem byl za to taky rád, jelikož nemusel čelit mrazivému pohledu zelenookého muže. Teď nevěděl, jestli za tohle být rád, že je tady a ne ve vile, kde právě onen muž zřejmě spal; spíše si to Louis myslel.

Když si vzpomněl na vyššího bruneta, zrychlilo se mu bití srdce, protože se mu vybavilo, co o něm zjistil. Netušil, jak se u něj bude chovat, zda bude schopen vydržet v jeho přítomnosti. Bál se, čeho všeho je muž schopen, co všechno už v minulosti udělal a co v budoucnosti ještě udělá. Strach z muže jen narůstal, že se obával, že ze všech těch emocí udělá něco podobného, co udělal kdysi u otce.

Lépe se uvelebil, přitáhl si přikrývku až ke krku a zavřel oči. Přemýšlel o tom, co mu čas přinese, co mu vítr přivane. Netušil, kdo ho vzal do nemocnice, ale věděl, že teď už se psychologovi nevyhne. Taky věděl, že k psychologovi ho stejně chtěl zelenooký poslat a teď k tomu bude mít větší důvod. 

Louis věděl, co vše se dělo, ale nesnášel to. Viděl, cítil, slyšel, co jen to vše dělal, ale nemohl se jakkoli ovládat. Někdy se cítil, jako kdyby ho posedl démon nebo něco. Cítil se, jako kdyby byl něčí loutkou, jako kdyby někým zhypnotizovaný.

„Vítej zpět. Dobré ráno," ozvalo se ode dveří. Brunet sebou polekaně škubl a otevřel oči. Doufal, že tomuto muži se ještě nějakou dobu vyhne, ale zřejmě to chtěl osud jinak. Aktuálně proklínal všechna božstva, že mu tohle dělají. Chtěl poklidný, normální život, ale zatím se mu ani jednoho nedostalo a obával se, že se ani jednoho nedočká.

„Dobré ráno i vám, pane," popřál mu nazpět tichým hlasem. Tiše zakňučel, když mu hrudí projela ostrá bolest. Na hrudník si položil dlaň a snažil se normálně dýchat, aby bolest ustála. Byl by moc rád, kdyby se u něj objevil Niall a uklidnil ho. S ním by se mu povedlo přejít na jiné myšlenky, ale namísto Nialla je u něj zelenooký brunet s kávou z automatu.

„Zjistil jsem, že sis vyhledával, kdo je má osoba," zamručel lhostejně muž, načež si upil z kávy. Louis se strachem roztřásl a silněji k sobě natiskl oční víčka. Sevřel dlaně v pěst, což tiše sykl, jelikož díky tomu si zaryl nehty do obvazu na poraněné dlani. Avšak tomu nevěnoval pozornost. Chtěl jen zmizet, přestat s tím vším. Chtěl pouze ukončit tohle všechno, aby už měl klid.

„Omlouvám se, pane. Pouze jsem chtěl zjistit, kdo jste. Nic víc v tom není," vysvětlil mu. Cítil, jak se mu slzy hromadí pod víčky, ale nechtěl je nechat svést. Chtěl pocítit něčí objetí, kde by se cítil v bezpečí, kde by věděl, že mu nikdo a nic neublíží. Chtěl od někoho cítit lásku, něhu. Chtěl pocítit to něco, co za celý život nepocítil.

„Teď tě nechám být. Potřebuješ odpočívat. Byl to pro tebe náročný den," zamumlal mu přívětivým hlasem, když si upil z kelímku. Louisovi se vůbec nelíbilo, když používal onen přívětivý hlas, jelikož netušil, co to má znamenat, co jen má muž v plánu. Bál se to zjistit s doufal, že si ho v té nemocnici nějakou chvíli nechají.

„A vy zůstanete tady?" zeptal se lehce nervózně Louis. Čím déle byl v jeho společnosti, tím větší měl strach, tím více byl nervózní. Modlil se, aby mu muž řekl, že za chvíli bude muset někam odejít, jako to dělával ráno, když zmizel po snídani. Avšak to nevypadalo na to, že by tomu bylo i dnes.