You're my bunny [Larry] ✔

No. 45: Kidnapping

Bez jakýkoliv protestů s nimi vyšel ven z restaurace, načež ho dovedli k tmavě modré dodávce, přičemž auto měla kradené SPZ, aby dané lidi nemohli policisté tak jednoduše najít. Louis věděl, že by se měl snažit, aby se od nich dostal, aby se pokusil aspoň o to minimum, ale už dopředu věděl, že by to neskončilo nijak dobře. Byl sám na čtyři muže. Měl jeden nuž, zatímco oni měli samopaly. I kdyby se snažil, jak by jen chtěl, tak by boj okamžitě prohrál.

„Dovnitř," rozkázal mu tvrdě, přičemž byl připraven Louise hned postřelit, kdyby se o něco pokusil. Muži se neustále rozhlíželi, co kdyby přijela policie, v horším případě Harry. I když měl modrooký pocit, že každou chvílí omdlí, nedokázal pořádně dýchat a hlava se mu motala, tak se snažil zachovat klidnou mysl, snažil se přemýšlet, jak z toho ven, co by mohl podniknout, aby neohrozil nevinné na životě, ale aby taky neohrozil sebe.

„Dělej, škvrně," zavrčel na něj další muž, který ho hlavní samopalu bouchl do zad na náznak, aby si opravdu pohnul. Všichni muži byli nervózní, neustále se rozhlíželi, jako kdyby vážně čekali, že se náhle vynoří policie nebo Harry, aby je mohli na místě sejmout. Modrooký brunet neustále doufal, že si Harry pohne, že už k nim jede. Myslel si, že mu volal právě kvůli tomu, aby ho varoval, že o těch mužích ví.

Louis, stejně jako ti muži, se rozhlédl po okolí a přál si, aby už konečně přijel. Ovšem zelenooký se pořád nechtěl objevit, tudíž, i když Louis rozhodně nechtěl, musel nastoupit do dodávky. Díval se pozorně na tváře daných mužů, přičemž se divil, že muži nemají nijak zahalené tváře, že je mohou kdykoli identifikovat. Nešlo mu to do hlavy, ale tak, byla to jejich věc, on jim v tom radit nebude.

S bolestným zaúpěním dopadl na podlahu a silněji se praštil do loktu, když ho muži znovu bouchli do zad, tentokrát větší silou. Došlo mu, že to byl záměr a musel uznat, že mu chvilková fyzická bolest pomohla od té psychické, která se v něm aktuálně rozprostírala. Přál si a tak moc doufal, že pokaždé, co otevře oči, že uvidí jeho pokoj, ložnici v druhém domě, že kolem jeho pasu budou Harryho pevné paže, které si ho budou tisknout na tělo. Jenže nic z toho se nedělo a Louisovi už plně docházelo, co se začíná dít.

„Dělej, kreténe. Styles není daleko!" zakřičel na řidiče jeden z mužů, načež ten, na kterého řval, se rozjel. Nebesa se rozšířila, když uslyšel Harryho příjmení, přičemž měl pocit, že bez nějakého uvažování vyskočí z dodávky. Chtěl za Harrym, aby mohl pocítit jeho objetí, ve kterém se cítil v bezpečí. Chtěl pocítit Harryho rty na těch svých, aby se cítil výjimečně, jako jediný, kdo pro Harryho je. Jenže Harry byl někde pryč od něj a za chvíli od něj bude ještě dál.

„Co ode mě chcete?" zeptal se Louis, hlas se mu lehce chvěl. Snažil se nějak dát dohromady, aby jeho hlas byl pevnější, aby nepůsobil jako ustrašené kotě, ale čím déle seděl v koutě dodávky, čím déle věděl, že bude daleko od Harryho, tím více se mu chtělo plakat, tím více v něm rostla psychická bolest, tím hůře se mu dýchalo a motala se mu hlava. Docházelo mu, že pokud své tělo nedostane pod kontrolu, propadne záchvatu.

„Jelikož je tvůj povedený otec ve vězení a nám něco málo dluží, tak ten dluh splatíš ty. A jelikož to není částka o pár librách, že bys to dokázal splatit, tak proč bys nebyl naším otrokem? Styles nebude jediný, kdo tvou krásnou prdelku bude zneužívat," zavrněl ke konci slizce muž, jenž byl ve středních letech. Menší brunet se stáhl více do kouta, strach naplňoval jeho nebesa a celé tělo. Náhle si vzpomněl na své myšlenky, které měl, když ho Harry vzal do toho lesa. Vzpomínal si, že když se ozvalo zakřupání větvičky, že si jde někdo pro Harryho a jeho vezme s sebou, že najednou bude mít více pánů. Teď ti muži šli pro něj, ne pro Harryho.