You're my bunny [Larry] ✔

No. 19: Where we are?

Byla již hluboká noc, načež v pokoji u modrookého šlo vidět, jak sebou menší tělo hází, jak se po čele stékají kapičky potu a jeho pokožka byla bělostná. Pod jeho zavřenými víčky se hromadily slané kapičky, které neměly daleko od toho, aby stekly stejně jako pot. Peřina ležela vedle postele, jelikož ji ze sebe skopal.

„Ne, prosím," zavzlykal. Stulil se do klubíčka a rukama šmátral po posteli, jak se snažil najít něco nebo někoho, kdo by ho objal. Silně se klepal, jako kdyby v pokoji bylo deset stupňů pod nulou. Nakonec ruka narazila na menší polštář, který si podvědomě přitáhl k tělu a křečovitě jej objal. Ovšem ani to nepomohlo, aby se jeho noční můra změnila v sen.

„To nemůžeš!" zakřičel. Zaryl nehty do polštářku, více se schoulil, a kdyby nebyl pohlcen noční můrou, cítil by, jak je jeho tělo v křeči. Tělo se pokusilo do sebe více schoulit, ale už to nešlo. Z úst mu začaly vycházet vzlyky a křik. Tak moc se v tom snu bál, tak moc chtěl utéct, ale netušil kam.

„Přestaň! Nic neudělal!" zakřičel znovu. Tělo se mu stále klepalo jako u zimnice, svaly se nadále stahovaly v křeči. Nedokázal se ani probudit. Neprobudil ho ani výkřik jeho jména, když zelenooký vtrhl do jeho pokoje, jelikož ho probudil Louisův křik. Netušil, co se mu tentokrát zdá, ale věděl, že nic pěkného to není, když ho sledoval.

„Neubližuj mi! Prosím!" opět zakřičel, až muž ucukl, když se ho snažil pohladit po paži. Louis sebou škubal, nadále vzlykal a pořád se nechtěl probudit. Muž si sedl na kraj postele, načež jej sledoval a přemýšlel, co udělat. Bylo to zcela poprvé, co se cítil bezmocný. 

S povzdechem se k němu snížil a nehleděl na jeho výkřiky. Pevně jej objal kolem ramen, jako kdyby doufal, že se Louis probudí. A měl pravdu. Louis se do pár vteřin, co jej objal, probudil, ale téměř okamžitě se snažil od něj odtáhnout. Díky noční můře se ho bál mnohem více než před tím. Chtěl od něj pryč, nechtěl, aby se ho dotýkal.

„Prosím, pusťte mě," zavzlykal a pořád se snažil vyprostit z jeho sevření, které nijak nepolevovalo. Ležel na boku na posteli, kolem jeho těla ho svíraly pevné paže, které zesilovaly svůj stisk. Modrooký sebou škubal, ale nijak to nepomáhalo a tak toho nechal, ochoten vše podstoupit, i když věděl, že nic dobrého v tom nebude.

„Klid. Nic se ti nestane. Jsi v bezpečí," šeptal mu do ucha. Menší tělo pouze leželo a nechalo se objímat. Z hrdla mu vycházelo vzlykání a z očí mu vytékaly slzy, kterým nebylo konce. Jeho tělem proplouval mocný strach, který požíral každou buňku, kterou jen mohl pohltit. 

„Nemusíš se bát. Nikdo ti neublíží. Jsi tady se mnou. Ochráním tě," šeptal nadále. Aby to menšímu vyhovovalo, tak se s ním pokusil posadit, že to nakonec skončilo tak, že ho objal zezadu kolem pasu a tiskl si jej na tělo. Modrooký v tom viděl možnost tomuto muži uniknout někam pryč do jiné místnosti, ale nechtěl riskovat jeho hněv, takže zůstal jen ležet.

„Je," zhluboka se škytavě nadechl, „Niall v pořádku?" otázal se tiše, váhavě. Nebyl si pomalu ani jistý, zda ho muž slyšel, ale nehodlal svou otázku opakovat, i kdyby nedostal odpověď. Měl v plánu mu ráno zavolat, tak stejně jako Daisy. Ostatně dívku toužil opět vidět, obejmout ji a společně se zase smát. Taky by se pokusil ji přesvědčit, že Niall za nic nemůže.

„Je v pořádku a nic se mu nestalo," odpověděl mu milým, tichým hlasem zelenooký. Bylo mu jedno, zda Louis usne, protože jemu už moc do spánku nebylo. Chtěl u něj přes noc zůstat, aby měl jistotu, že bude v pořádku, že u něj bude, když jej opět pohltí zlý sen. Taky se mu do hlavy dostal nápad, že když usne v jeho objetí, bude mu lépe, bude se cítit v bezpečí. To ovšem nevěděl, že se Louis aktuálně cítí naopak.