You're my bunny [Larry] ✔

No. 21: Maiden name Louis Austin?

Oba obyvatelé vily se aktuálně nacházeli v kuchyni, kde se Harry snažil modrookého naučit základní věci na vaření. Z reproduktorů v obýváku se linul hlas nějakého zpěváka, ale ani jeden tomu nevěnoval pozornost. Měli to pouze jako kulisu, věnovali se jen sobě; respektive společnému vaření. Vyšší se věnoval omáčce a po očku sledoval Louise, jenž se snažil nakrájet maso. 

„Máš pouze nakrájet maso, zajíčku. Ne z toho pomalu dělat tatarský biftek," zamručel na něj muž. Menší brunet si povzdechl, mezi rty se nacházela špička jazyka, kterou vystrčil, jak se snažil soustředit. Cítil, jak se mu mírně třesou ruce, ale nebylo to něco, čemu věnoval velkou pozornost. Neustále maso nějak otáčel, zkoumal, jako kdyby to pomohlo.

„Já vím, pane. Snažím se ho nakrájet," odvětil mu, načež se pokusil odkrojit kousek masa, ale nepovedlo se mu to. Nůž mu sjel prstu, namísto po mase, přičemž tiše zakňučel a poraněný prst si strčil do pusy, což ochutnal svou krev, ale nějak mu to nevadilo. Cucal svou krev jako sající komár.

„Ty jsi ale nemehlo," zamumlal s maličkým úsměvem Harry. Louis se na něj podíval, ale ne tak, ať se mu dívá do očí, načež se mu krev nahrnula do líček a s okouzlením se díval na úsměv, který mírně odhaloval dětské ďolíčky. Nepoznával toho muže před sebou; připadal mu jako někdo úplně jiný.

„Omlouvám se, pane," zasmál se modrooký své nešikovnosti, načež se vrátil k cucání svého prstu. Jeho rozčepýřené vlásky mu padaly do očí, tělo mu plavalo v pastelově modrém, pleteném svetru. Měl na sobě ještě bílé kraťasy, které měly kolem obvodu krajku, které ho šimrala na stehnech. Na jednom stehnu měl bílý bandalettes a na druhém bílou nadkolenku, kterou na místě držel podvazek připevněný na podvazkovém pásku.

„Dojdu pro náplast," oznámil mu, pohladil ho po vlasech, načež se chtěl už rozejít, aby pro zmiňovanou věc došel do koupelny, ale Louis ho zastavil se slovy, že to není potřeba, ať nechá ránu dýchat, že to ostatně ani není velká rána, ale spíše ranka. Během toho ještě rychle přiskočil k omáčce, kterou zamíchal, aby se nepřipálila ke dnu.

„Pro příště dávej větší pozor, maličký." Když se vracel, rozházel mu vlásky více, než je měl. Jmenovaný se pouze zachichotal a nechal ho, ať mu na hlavě udělá ještě větší vrabčí hnízdo. Harry pocítil, jak se mu srdce zachvělo, když ho slyšel se chichotat jako poblázněnou puberťačku a hodně ho těšilo, když ho viděl se usmívat. Věděl, že to, jak se aktuálně chová, je to, co Louis celou dobu potřeboval.

„Dám, pane," smál se a povyskočil si. Harrymu to připadalo, jako kdyby sledoval malé dítě na hřišti. Byl ovšem rád, že má takovou dobrou náladu, že může sledovat, jak se usmívá, směje se. Hřálo ho, že ho mohl vidět v úplně opačné náladě, než ho pořád vídal. Docela se děsil toho, co vše v jeho přítomnosti cítí, ale nehodlal to nějak řešit a pokusil se to ignorovat.

Vyšší se vrátil k hlídání, dochucování omáčky a hlídání Louise, který se zase vrátil ke krájení masa. Už ani jeden nic neřekl, jen dodělávali oběd. Když už rozdělovali porce, ozval se Louisův mobil, který hlásil neznámé číslo. Ono číslo ani nikdy neviděl a váhal nad tím, zda to vůbec vzít.

„Louis Tomlinson," představil se, když to nakonec zvedl. Náhle už nevypadal jako malé, šťastné dítě, ale spíše vypadal jako podnikatel, kterému nevyšla pracovní schůzka. Rychle se opřel bedry o linku, načež díky tomu mírně vystrčil zadek proti lince, a volnou rukou si zakryl hrudník, přičemž se držel za biceps.

„Rodným jménem Louis Austin?" otázal se jej hlas na druhém konci spojení. Všechny jeho svaly se napnuly, hlava se mu zamotala, srdce snad jako kdyby přestalo bít, žaludek si zahrál na gymnastu, jak udělal kotrmelec a hrdlo se mu sevřelo. Hádal, že byl náhle bílý jako čisté peří bílé holubičky, oči třeštil před sebe na stěnu stejně jako ve chvíli, kdy sledoval, jak Harry zabil onoho muže.

„Ano. To jsem já," polknul ztěžka. Zcela se mu z hlavy vypařila přítomnost zelenookého, že by se měl najíst. V jeho hlavě aktuálně bylo pouze to, kdo je onen člověk, jak zná jeho rodné jméno a co po něm chce. Odhadoval, že je to jeden z dealerů, kteří si ho našli a chtějí po něm, aby splatil jeden z mnoha dluhů jeho otce.

„Jmenuji se Thomas Hanks. Jsem od policie, pane," odmlčel se, jelikož netušil, jak mu říct, načež mu Louis řekl, ať ho oslovuje jeho aktuálním příjmením. Menšímu brunetovi se nelíbila ani tahle možnost, že mu volá policie, jelikož to znamenalo, že ho chytili anebo ho našli mrtvého. Tak, či onak, ani jedno pro něj nebylo dobré znamení.

„Dostali jsme anonymní oznámení na vaše otce, kterého jsme zatkli s několika druhy drog. Taktéž v onom oznámení bylo zmíněno vaše jméno, ohledně zneužívání a domácího násilí. Chtěl bych vás tedy poprosit, pane Tomlinson, abyste se ještě dnes dostavil k nám na stanici," oznámil mu. Louisovi bylo jasné, že ona prosba je vlastně rozkaz, aby tam došel a vypovídal proti jeho otci. Pouze vzpomínky na to, co vše mu otec dělal, do čeho všeho ho nutil, tak se mu hnaly slzy do očí, cítil třas rukou, rychlé bití srdce, zrychlený dech, jak se mu točila hlava. Moc dobře věděl, co to znamená.

Zelenooký stál kousek od něj, pozorně ho sledoval, a když zpozoroval, co se začíná dít, udělal k němu těch pár kroků, načež si drobnější tělo přitáhl na svou hruď. Jednou dlaní ho objal kolem pasu, druhou ho objal mezi hrudníkem a břiše. Začal jej hladit po zádech a poslouchal Louisův zrychlený dech, vnímal, jak se třese.

„V kolik," zhluboka se nadechl, „tam mám být?" otázal se trhaným hlasem. Doufal, že ho policista dobře slyšel, jelikož to Louis spíše zamumlal do pevnější hrudi, ke které se tiskl jako vystrašené kotě. Ovšem on vystrašený byl. Bál se, ale věděl, že kdyby opět ztratil své racionální myšlení, Harry jej bude chránit před sebou samým.

„Vyhovovalo by vám to o půl šesté?" navrhl. Snažil se kontrolovat dech, aby si ho srovnal, aby mohl normálně dýchat, mluvit, ale přišlo mu to jako nemožná věc, i když věděl, že není. Hlava se mu motala a moc nepomáhalo, když oči zavřel; bylo to ještě horší. Žaludek měl jako na vodě, že by se nedivil, kdyby za chvíli šel zvracet.

„Dýchej," zašeptal mu chraplavý hlas do ucha, který na něj působil jako kdyby to bylo nějaké kouzlo. Byl klidný jako hladina vody, sladký jako med, líbezný jako zpěv anděla. Do hlavy se mu dostalo, že je snad jako mylady v knize Tři mušketýři, která dokázala svou krásou, ale hlavně hlasem svést všechny muže. Připadal si, jako kdyby použil její hlas, který dokázal ovládat i necitelné.

„Ano, vyhovovalo," odpověděl, když vydechl všechen vzduch z plic, načež se snažil normálně dýchat. Potetované paže ho nadále objímaly kolem pasu, tiskly si ho na tělo, načež se jedna paže dala do pohybu, když ho začal hladit po boku. Kdyby mohl, tak by začal dozajista příst jako kotě, ale teď mohl pouze spokojeně mručet, ale to až tehdy, až skončí onen hovor, díky kterému se to děje.

„Dobře. Máme stanici na ulici XXX. Uvidíme se tedy o půl šesté. Zatím na shledanou," rozloučil se s ním. Počkal na Louisovo rozloučení, které do pár vteřin přišlo, načež hovor ukončil. Ještě nějaký moment takhle stál v Harryho objetí, s mobilem na uchu, než se silně rozplakal, když mu došlo, co se stalo a co ho vlastně čeká.

Oba dva nechali jídlo jídlem, načež si vyšší z nich vzal modrookého na ruce. Drobné paže ho objaly kolem krku, do kterého se do chvíle zavrtala i hlava s brunet vlásky, a kolem pasu ho objaly nohy, které každým momentem zesilovaly stisk, ale jemu to bylo jedno. Chtěl Louise uklidnit, říct mu, že je tady s ním. Chtěl opět vidět radost v jeho očích, jak je jako malé dítě. Teď byl zase ve smutné sféře, ve které se nacházel pomalu pořád.

„Tohle," nadechl se škytavě, „ se nemělo," škytl, „stát," zavzlykal. Tělo mu pohlcovala bolest ze vzpomínek, proudil jím strach ze všech budoucích starostí, protože věděl, že jeho otec se s dobrými lidmi nestýkal, a bezmoc, protože nemohl udělat vůbec nic. Chtěl mít od toho hajzla pokoj, neslyšet o něm, nebýt s ním, tak jak to plánoval, když utíkal, ale vše se akorát zhoršilo.

„Teď se hlavně z toho všeho vyplakej, ano? Dostaň to ze sebe a pak mi to povíš, abychom to mohli spolu vyřešit," mluvil k němu pomalu, klidně, aby ho nevyděsil. Věnoval mu políbení na zahalené rameno, více si jej natiskl na tělo a opatrně si s ním sedl na pohovku. 

Harry měl pocit, že modrooký vzlyká tak nahlas, že ani stěny nepomohou, aby to neslyšeli sousedi v protější vile, že si s takovou poškodí hlasivky. Ovšem věděl, že přesně tohle mu pomůže, aby mu bylo lépe. Potřeboval se vyplakat a potřeboval vědět, že už na nic není sám.