You're my bunny [Larry] ✔

No. 20: Magical place

Auto zastavilo někde na kraji cesty, u nějakého lesa. Louisovo svalstvo se napnulo, když ve světle Měsíce viděl onen les, na který se se zděšením díval. Vůbec se mu nelíbilo, kde se to nacházejí, co to má zelenooký v plánu. Do hlavy se mu stále dostávalo, že ho odtáhne někam do hloubky lesa, kde mu podřeže hrdlo a nechá ho tam.

„Pojď. Nemusíš se bát," oznámil mu tichým, přívětivým hlasem. Louis díky tomu nadskočil. Taky díky tomu, že nezaregistroval, že vyšší muž již vystoupil a aktuálně mu držel otevřené dveře, načež jeho směrem natahoval ruku. Modrooký se zhluboka nadechl nosem a s pohledem na větší dlani natáhl svou menší. Jen, co se Louisova kůže dotkla té druhé, skončila jeho dlaň v jemném sevření hřejivé dlaně.

Měl nutkání se nechápavě a zmateně zamračit. Většinu času se k němu choval lhostejně, chladně, jako kdyby zabil nebohé štěňátko a teď se k němu choval jako k partnerovi. Byl z muže zmatenější než je ryba v kulatém akváriu. Čím déle v jeho přítomnosti byl, tím častěji se sebe ptal, zda muž netrpí schizofrenií nebo nějakou další závažnou psychickou nemocí. 

Nechal se mužem táhnout někam do středu lesa, načež mu na mysl opět přišlo to, na co myslel, když zastavili. Začal sebou mírně škubat, aby se od muže dostal pryč, ale ten jej pouze s maličkým úsměvem pohladil po pokožce na ruce, přičemž se Louisovi zatajil dech. Viděl, jak se mu koutky mírně nadzvedly, což litoval toho, že nemůže pořádně vidět, jak se muž usmívá. Taky na místě, kde se jejich pokožka otřela o sebe, tak cítil mírné elektrizování.

„Nechci ti nic udělat. Chci ti jen něco ukázat," řekl mu jemně, načež znovu přejel po jeho prstech, kam jen jeho palec dosáhl. Louis měl tendenci svou ruku vytrhnout z té jeho, jelikož se mu nelíbil onen pocit, který to v jeho těle vyvolávalo. Neustále si připomínal, kým onen muž je, co jen udělal a co v minulosti asi tak mohl udělat. Ani si nechtěl představovat, co musel dělat, když každé ráno zmizel a na oběd se vždy vrátil.

Náhle se ozvalo hlasitější zakřupání větvičky kousek od nich, což Louis vyjekl. Měl strach, že je to někdo, kdo si jde pro zelenookého a jeho si odvede. Strachem se roztřásl, načež se mu do očí hnaly slzy. Nechtěl skončit jako něčí hračka na pobavení, i když jí byl teď. Ovšem teď měl pouze jednoho pána. Nedokázal si představit, že by jich měl hned několik najednou.

„Klid. Nikdo tady není. Jen my dva," konejšil ho. Silněji stiskl jeho dlaň a přivinul si jej k boku. Pustil jeho dlaň, načež ho objal kolem pasu. Oba cítili, jak se jim zrychlilo bití srdce a ani jeden to nechápal, ale nehodlali po tom pátrat. Prostě to nechali být a šli si po boku na místo, kam chtěl jít zelenooký.

To mě tedy uklidnilo, pomyslel si Louis suše.

Když se ozvalo další zapraskání větvičky, mírně nadskočil a více se přitulil k vyššímu tělu. Zelenooký si jej více natiskl na sebe, načež to opět ani jeden nechápal, co se to mezi nimi děje, ale znovu a zas to nehodlali řešit. Oba se báli, k čemu by došli.

„Tak jsme tady," zašeptal mu do ucha, přičemž Louisovi vyskočila husí kůže, když se jeho dech otřel o jeho pokožku. Nechal to být a podíval se po okolí. Do uší se mu dostával mírný šum vody, což nechápavě skrčil obočí. Docela litoval toho, že jsou tady za tmy, ale odhadoval, že to musí mít jisté kouzlo.

Najednou se na jeho bradě ocitla dlaň, načež se už instinktivně nadechl, ale muž mu pouze jemně zvedl hlavu nahoru. Zatajil se mu z toho dech; viděl nad sebou koruny stromů, ale přesně uprostřed bylo čisto, jen čisté nebe plné jiskřivých teček a velký, stříbrný Měsíc.

„To je nádhera," vydechl fascinovaně. Díval se na to temné nebe, které osvětlovaly jiskřivé hvězdy, které je tiše sledovaly. Měsíc odrážel sluneční paprsky a nechával jejich pokožky zalít stříbrnou barvou. Ovšem mu nešlo do hlavy ten tichý šum vody.

„Ale to není vše, co je tady to kouzelné," pošeptal mu znovu muž do ucha. Modrooký zastavil otřesení svého těla a nechal se mužem táhnout kousek dál. Šum vody se přibližoval, uslyšel dokonce cvrlikání cvrčků. Stromy stále nechávaly prostor, aby byl čistý výhled na nebe, načež Louis toho využíval.

„Sedni si a podej mi ruku," přikázal mu jemně muž. Louis, zcela omámen tímhle místem, ho poslechl a splnil jeho rozkaz, když si sedl kousek od něj a do natažené ruky mu dal tu svou. Muž si ji dal tak, že jeho Louisův hřbet byl opřen o jeho dlaň a prsty si s ním propletl. Menšímu se z toho zadrhl dech, srdce mu začalo rychleji bít a ucítil, jak jej v okolí žaludku lehce zašimralo, ale nevěnoval tomu velkou pozornost.

Muž natáhl jejich spojené dlaně a umístil je někam do trávy. Do chvíle se Louisova ústa mírně otevřela do němého úžasu, když se před nimi začaly pomalu rozsvěcet světlušky, které létaly nad menším, křišťálově čistým jezírkem. Vypadalo to, jako kdyby měli před sebou nebe, jež dřímalo nad nimi.

„Cítím se jako ve fantasy knize," zašeptal okouzleně Louis. Díval se na všechny ty světlušky, které osvětlovaly krajinu okolo nich. Jejich světélka se odrážely od hladiny jezírka, od kterého se voda mírně pohybovala díky jemnému vánku, jenž chladil a hladil jejich pokožku. Menší z nich se opravdu cítil, jako kdyby byl náhle vtažen do fantasy knihy.

Zelenooký už nic neřekl. Oběma se z hlavy vypařilo, že se stále drží za ruce, že mají propletené prsty. Oba byli vtaženi do té kouzelné chvíle, kterou jim vytvářely světlušky, šum lesa, cvrlikající cvrčci a osvětlená hladina jezírka. Okolo nich vládlo ticho, které narušilo zapraskání větvičky, když nějaké zvířátko proběhlo, aby se dostalo domů, popřípadě za potravou, ale Louis to ani nezaregistroval.

Snad jako kdyby ho podvědomí táhlo, pomalu se přitulil k boku zelenookého, jenž jej objal kolem pasu. Položil si hlavu na jeho rameno a nechal motýlky, aby se zvedly a šimraly ho v břiše. Na místě, kde měl zelenooký dlaň, tak cítil, jak mu pokožkou probíhají elektrické, šimrající výboje. Líčka měl lehce narůžovělá a rty stočené do maličkého úsměvu.

„Smím se na něco zeptat, pane?" zašeptal, aby nenarušil atmosféru. Teď by mu bylo jedno, kdyby ho zabil. Věděl, jaké to je, se cítit šťastný. Přesně v téhle chvíli se cítil šťastně, díky atmosféře a tomu, jak se k němu tiskl, tak se i cítil, jako kdyby měl přítele. Musel uznat, že docela nebezpečného, ale za to pekelně nádherného, s hříšným tělem, s dokonalým hlasem, ale oproti tělu, tak s nebesky nádhernýma očima.

„Ptej se," svolil, taktéž šeptem. Stočil na něj pohled, přičemž se mírně pousmál, když uviděl brunet vlásky, které ho šimraly na krku. Kdyby mohl, tak by se vsadil, že se Louis neustále dívá na tu krásu před sebou, že pomalu ani nemrká. I on si užíval atmosféru, která kolem nich vládla. Taky si užíval ten příjemný pocit v hrudi, když se k němu menší tulil jako kotě.

„Jak jste to tady našel?" otázal se ho tiše. Měl chuť se mu podívat do očí, věnovat mu krátký polibek, ale věděl, že něco takového nesmí. Tak se jen díval na jezírko, na všechny světlušky, které stále nechtěly ulehnout, ale nijak si nestěžoval. Hádal, že by poprosil muže vedle, aby je opět probudil, jelikož chtěl sledovat tu nádheru, kterou mu poskytují.

„Chtěl jsem na nějakou chvíli vypadnou z města a nenapadlo mě nic lepšího, než odjet na malou chvíli za město. Narazil jsem na tenhle les, tak jsem zastavil a šel se procházet. No, a pak jsem narazil na tohle místo," odpověděl mu. Netušil proč to udělal, ale věnoval Louisovi motýlí polibek do vlasů a opřel si o něj hlavu, načež se společně s ním díval na jezírko.

Louisovi srdce začalo šílet, dech se mu zasekl někde v hrudi a líčka se mu zbarvila do rudé, ale širšímu úsměvu se už nebránil. Cítil se, jako kdyby jej někdo miloval a chránil, jako by pro tu osobu byl jediný, kdo mu může dát naději do života. Tuhle chvíli si zamiloval, ale dělalo se mu smutno, když si uvědomil, že tohle za chvíli skončí a k němu se vrátí ten lhostejný muž, kterého nic nezajímá.

„Hádám, že už to víš, dle toho, že sis to vyhledal ve zprávách na mobilu, ale jsem Harry," zašeptal. Věděl, co to dělá, ale věděl, že u Louise může být svůj, že mu neublíží. Modrooký byl jeho první submisiv, který věděl jeho jméno, který poznával jeho pravou osobnost.