You're my bunny [Larry] ✔

No. 7: Where is he!?

S povzdechem tašku položil na zem před postel a sedl si na měkkou matraci. Teď se opravdu cítil, jako kdyby seděl na mráčku. S jiskřičkami v očích a se špičkou jazyka mezi rty přejel rukou po prostěradle s povlečením, což s úžasem zjistil, jak je ten materiál jemný. Opravdu neměl tušení, jak si na něco takového zvykne.

Ze zadní kapsy si vytáhl mobil, aby mohl zavolat svému kamarádovi, přičemž s nepokojem zjistil, že mobilní telefon je skoro vybitý. Ovšem potřeboval se někomu svěřit, vypovídat se. Netušil, jak tuhle pozici zvládne. Normální člověk by to asi z části zvládl, ale on ne. Ne s tím, co se mu během let dělo.

Vytočil jeho číslo a při čekání, zda to zvedne, si začal prohlížet své nehty. Díky tomu si všiml, jak se mu třesou ruce a následně zjistil, že se mu taky klepou kolena. Srdce mu pumpovalo do žil strach. Tak moc se bál. Zrychleně, trhaně, mělce dýchal, že si připadal, jako kdyby se dusil.

„Loui, co se děje?" otázal se okamžitě, když to vzal. Louis na něj přesměroval svou pozornost, jelikož věděl, co, pro něj, tento typ dění s jeho tělem znamená. Uslyšel v Niallovém hlase strach, nejistotu. I když ho to mrzelo, měl z toho jistou radost, protože aspoň věděl, že mu není lhostejný.

„Nialle, tohle nezvládnu," vydechl plačtivým hlasem. Cítil, jako kdyby měl v krku ohromný balvan, jak se snažil zadržet vzlyky na uzdě. Taktéž mu zabraňoval řádně dýchat. Do jeho očí se hnaly slané, křišťálové korálky, které volaly a toužily po svobodě. Na hrudi měl jakýsi tíživý pocit, jako kdyby na ní stálo stádo slonů, aby ji udrželi dole. Srdce se stahovalo z holého strachu a nejistoty, co jej zde bude čekat.

„Loui, všechno bude v pořádku, uvidíš. Neměj strach. On se o tebe určitě postará," konejšil ho. Tedy, aspoň se o to snažil. Louis si nohy dal pod sebe, přičemž seděl na patách a hleděl do země. Srdce mu nadále zběsile bilo, ale dech se mu klidnil. Teď děkoval Niallovi, že je s ním aspoň přes mobil, že může na někoho převést svou pozornost.

„Nebude to v pořádku. Sám moc dobře víš, že mi nedělá problém být čas od času dom nebo sub, ale, pane bože, neustále? Taky víš, že mám díky tomu psychické problémy, že trpím kvůli tomu záchvaty úzkosti a paniky, když nastávají rozkazy. Hlavně ty sexuální rozkazy," říkal mu roztřeseně. Jedna tichounká perla mu skanula po líčku, když se mu do hlavy dostaly vzpomínky na otce, na to vše, co mu jen dělal.

„Teď hlavně zhluboka dýchej, ano, Louisi? Bude to v pořádku. Ty budeš v pořádku. A kdyby toho na tebe bylo opravdu moc, tak mi dej vědět a já si pro tebe přijedu," snažil se ho nadále konejšit. Nebesky modré oči opouštěly horké slzy, které líbaly jeho pokožku, nesly s sebou daný cit.

„Nialle, už je toho na mě moc a to tady nejsem ani jeden celý den. Jak mám tohle zvládnout třeba jeden týden?" kňučel jako smutné štěňátko. Hlavu měl sklopenou a byl rád, že dokáže zadržet vzlyky, které v jeho krku tvořily balvan, přes který nedokázal polykat. Cítil se, jako kdyby se měl každou chvíli udusit.

„Budeš v pořádku, vážně. Postará se o tebe, a když to bude už přes čáru, tak mu to řekni. Určitě bude mít pochopení," mluvil na něj tiše, konejšivý hlas. Ir by nejraději vstal, aby mohl zajít za svým snoubencem, kterému by několikrát vrazil pěstí za to, co tomu nebohému brunetkovi, jak ho nazval v hlavě, udělal. Taky věděl, že se ho bude muset zeptat, kolik za Louise dostal.

„Nialle, já ti přísahám, že Malika zabiju, nebo minimálně zmlátím. A je mi úplně jedno, že je to tvůj snoubenec," zavrčel na něj vzlykavě. Jeho dech byl neustále trhaný, škytavě se nadechoval, protkán vzlyky. Z nebes se nadále spouštěly horké slzy, které hladily jeho zrůžověla líčka.