You're my bunny [Larry] ✔

No. 22: I'll go with you

Louis se snažil držet tělo v klidu, aby sebou pořád nějak neškubal na sedačkách v autě. Žaludek se mu zvedal, hlava se mu točila, srdce bylo pomalu jako časovaná bomba a dech byl rychlejší, že se divil, že z hyperventilace ještě neomdlel. Mezi prsty žmoulal lem rukávu černé mikiny, načež se vůbec necítil pohodlně v oblečení, které měl; černé skinny jeany, tmavě modré triko s nějakým potiskem a černá mikina.

Vyděšením nadskočil, když se ozval jeho mobil. Celou dobu měl pocit, že každou chvílí jeho srdce bouchne a hned po srdci budou následovat plíce. Cítil se jako bomba, která neví, kdy přesně má vybouchnout. Snažil se nějak odlákat svou pozornost od toho všeho, co se mu děje v hlavě, ale nakonec vždy skončil u toho, že možná uvidí svého otce ve výslechové místnosti.

„Ahoj, Nialle," pozdravil blonďáka na druhé straně, když to vzal. Byl rád, že se mu konečně ozval. Třikrát mu volal a ani jednou to nevzal. Něco takového mu normálně nedělal, ale odhadoval, že měl hodně práce; ať už se snoubencem nebo přípravami na svatbu.

„Ahoj, Loui. Omlouvám se, že jsem ti to nezvedal. Mobil jsem měl v jiné místnosti a se Zaynem jsme řešili svatbu. Copak se děje? Je vše v pořádku?" ptal se urychleně, starostlivost v hlase. Modrooký brunet se nad tím pousmál, načež nechával přítomnost zelenookého úplně zapomenutou. Ostatně se ani neměli o čem bavit.

„Já jen, jestli by si byl schopný za mnou dojet na policejní stanici," zamumlal, že si ani nebyl jistý, zda to blondýn uslyšel. Podíval se na hodiny, které ukazovaly pět minut po čtvrt na šest. Z přemýšlení nad časem ho vyrušil až hlasitý výkřik slova „cože", až sebou škubnul a oddálil mobil od ucha.

„Proč jsi, proboha, na policii? Udělal ti ten chlap něco? Jsi v pořádku? Nepotřebuješ do nemocnice?" tázal se ho, strach a hněv v hlase. Menšího bruneta to zahřálo u srdce, že se o něj takto stará, i když je dál od něj, že je pouze přes mobil. Harry se jen věnoval řízení, ale i tak poslouchal to, co Louis mluví.

„Ne, nic mi neudělal. Do nemocnice taky nepotřebuji. Po fyzické stránce jsem v pořádku, ale po té psychické se to říci nedá. Volali mi, že zatkli mého otce," odpověděl mu na všechny otázky. Vyděšeně se rozhlédl kolem sebe, když auto zastavilo. Pohledem zůstal viset na budově, která měla na sobě nápis policie a byla před ní zaparkována policejní auta, načež někteří strážníci byli před budovou.

„Panebože, Loui! Dej mi adresu, pokusím se tam být co nejrychleji," vyhrkl na něj. Louis se nad tím pousmál a děkoval všem bohům, že mu do života poslali někoho, jako je Niall. Odhadoval, že kdyby blondýn nebyl po jeho boku, zemřel by, protože by ony pokusy o sebevraždu dotáhl až do konce.

„Napíšu ti to do zpráv. Děkuji, Ni," zamumlal, přičemž si setřel jednu neposednou slzu. Rozloučili se spolu, načež se Louisovy myšlenky opět odebraly směrem, že něco takového pro něj neskončí dobře. Bál se toho, že by tam někde na něj otec narazil. Přemýšlel nad tím, zda ho chce vůbec vidět, jelikož mu bylo jasné, že on ho neuvidí, jak bude ve výslechové místnosti.

Napsal Niallovi adresu, přičemž si myslel, že bude moct ještě chvíli sedět v autě a uklidňovat se, ale dveře na jeho straně se otevřely, načež je zelenooký držel, aby mohl vystoupit. Měl ohromnou chuť si zalézt někam do temného koutu, kde by ho nešlo vidět. Litoval toho, že vůbec ten telefonát zvedal, protože tomuhle by se vyhnul velkým obloukem. Taky by jej docela zajímalo, kdo poslal ono anonymní oznámení a proč tam vůbec zmiňoval jeho.

„Um, pane?" ozval se, aby přilákal Harryho pozornost. Když ji dostal, začal zase mluvit: „Nechcete raději zůstat tady? Přeci jen, jdeme na policii a, no, nejste zrovna mužem zákona," drmolil ze sebe. Raději od něj udělal krok, i když věděl, že takový krok by ničemu nepomohl, ale cítil se lépe, když byl dál od něj. Na jednu stranu ho jeho přítomnost uklidňovala, protože věděl, že kdyby cokoli, ochrání ho, ale taky ho jeho přítomnost děsila a zneklidňovala, protože prostě před ním zastřelil člověka.