You're my bunny [Larry] ✔

No. 13: The weird atmosphere

Po načervenalých lících Louisovi stékaly slzy, které nebyl schopen utírat. Jeho tělo bylo celé bolavé a pálilo. Zápěstí měl celá odřená, někde se nacházely i malinké kapičky krve, které na první pohled nebyly vidět. Záda ho pálila, jelikož se do ran, které mu muž způsobil, dostávaly kapky potu, jež mu stékaly po zádech.

„Dokážeš se posadit?" otázal se, když ho odvázal a vše uklidil na své místo. Stál před postelí a díval na záda, kde, i v červeném světle, rozpoznal rány. Viděl, kolik škody napáchal, a až teď mu docházelo, že mohl použít méně síly, ale Louis opravdu až na poslední ránu na jeho nejcitlivější místo zakřičel s bolestí jeho záchranné slovo.

„Netuším, pane. Mám pocit, že se nedokážu pohnout," vzlykal silně, že mu zelenooký pomalu ani nerozuměl. Díval se na to menší, hubenější tělo, jak se třese, jako kdyby měl zimnici. Zelenooký věděl, že nadměrná síla je jeho největší problém, ale netušil, jak s tím naložit, jak na tom zapracovat. Hodně submisivů od něj právě z tohoto důvodu odcházelo. Většina z nich nevydržela ani měsíc.

„Vím, že to bude bolet, ale zkus se na pár sekund převrátit na záda. Pomůžu ti," oznámil mu. Louise dosti překvapilo, že tón hlasu byl přívětivý, jemný. Nepoužil jeho lhostejný hlas, který používal vždy, i když se bavili o tom, co se Louisovi dělo, ale teď byl jako vyměněný. Cítil v jeho hlase tichou starost.

„Dobře, pane," zavzlykal Louis. Cítil se, jako kdyby mu to tělo nepatřilo, jako kdyby byl ochrnutý. Měl pocit, že těmi svaly nedokáže pohnout. Kdyby mohl, tak jen zavře oči a usne. Jenže teď se musel snažit, aby pohnul rukama a následně celým tělem.

Ošil se, když na rameni a na boku ucítil mužovy dlaně. S opatrností jej začal otáčet, jako kdyby byl kuře nad ohněm, dokud ho neotočil na záda. Z Louisova hrdla se ozvalo bolestné zaúpění, když se jeho poraněná pokožka otřela o prostěradlo, přičemž odhadoval, že tam zůstanou malé, krvavé flíčky.

„Zkus se nadzvednout tak, ať ti dám ruku kolem ramen," oznámil mu znovu. Modrooký se zhluboka nadechl, zatnul břišní svalstvo a mírně nadzvedl horní polovinu těla. Netušil, jak to takhle dlouho vydrží. Navíc odhadoval, že se moc dobře nevyspí.

I když věděl, že to přijde, stejně vylekaně vypískl, když si ho muž vzal na ruce. Do nosu ho udeřila tak nádherná vůně, že se mu z toho zatočila hlava a měl nutkání se zhluboka nadechnout. Vůně zelenookého byla smíchána z kolínské, cigaret a z jeho osobní vůně. Motala se mu z toho hlava, že měl neustále nutkání vůni vdechnout z plných plic.

„Proč si nepoužil záchranné slovo dříve? Bude dlouho trvat, než se to zahojí," mručel, ale jeho hlas byl tichý, jako kdyby se bál, že modrookého vyplaší, že by modrá nebesa více plakala. Ovšem modré duhovky byly ukryty pod očními víčky, když Louis povolil svalstvo a vyšší se cítil, jako kdyby mu roztál v rukách.

„Jsem zvyklejší i na horší zacházení než od vás, pane," odvětil mu unaveným hlasem. Možná to Louis nevnímal, ale zelenooký ano. Celá ta atmosféra, která se táhla od ukončení toho, co bylo v herně, byla divná. Jako kdyby ta atmosféra kolem nich byla milejší, starostlivější, jako kdyby se srdce zelenookého otevřelo a nechalo prostor citům.

„Myslíš svého otce, maličký?" otázal se a začal vycházet schody. Ucítil, jak se Louisovo tělo napnulo, jak svou hlavu natiskl na jeho hruď. Za normálních okolností by ho odstrčil, ale věděl, že se teď o něj bude muset postarat. I když měl srdce ledovější než led, o své submisivy se uměl starat. 

„A nejen jeho. Oproti některým zákazníkům jste byl ještě vanilka, pane. Po takových zákaznících jsem musel do nemocnice a pak vypovídat na policii. Moc mě nebrali vážně, jelikož jsem prostě pouhá děvka, ale důkazy rozhodly a oni byli odsouzeni za ublížení na zdraví. Ovšem největší kalibr byl prostě otec," říkal mu, přičemž ani netušil, že mu to říká. Jako kdyby neovládat ústa a slova, která se mu drala na jazyk. Mluvil, otevíral svou duši se srdcem a svěřoval se mu.