You're my bunny [Larry] ✔

No. 34: Can I hug you, sir?

Když se Louis ráno probudil, byl v jeho pokoji, hlava ho bolela, tak stejně i v krku. Chvíli mu trvalo, než si vzpomněl na to, co se včera stalo, ale když se rozvzpomněl, neměl daleko od toho, aby omdlel. Ovšem, když se chtěl pohnout, ucítil stisk na své ruce a tak se tím směrem otočil. To se mu do tváří nahrnula krev, když se díval na to, jak zelenooký sedí na zemi, hlava ležící na posteli u jeho ruky, tiše oddechoval. Když se podíval na své klouby, tak je měl obvázané a na jednom místě měl i jeden steh. 

Netušil, proč Harry nespí u sebe, proč je u něj. Ostatně se docela bál mu stát čelem, po tom všem, co mu včera řekl, ale vůbec netušil, co mu Harry říkal. Neslyšel jeho slova, neviděl jeho slzy a bolest, zoufalství v jeho tváři. Louis si tedy myslel, že je u něj jen kvůli tomu, že je jeho submisiv, neměl naděje na více. Netušil, že to chce Harry každou chvíli změnit.

A právě teď, kdy bylo k dvanácté hodině, modrooký stál ve svém pokoji před zrcadlem, kočičí ouška na hlavě, ale namísto oblečení, které měl ráno, tak měl na sobě společenské kalhoty, bílou košili zastrčenou v nich, sako přes košili přehozené a pod sakem se schovávaly černé kšandy, které držely kalhoty. Cítil srdce, jak splašeně pije, dech měl zrychlený, hlava se mu motala, hrdlo měl stažené, bylo mu dosti nevolno. Kdyby mohl, danou chvíli, na kterou se připravoval několik týdnů, by odsunul na dobu neurčito, aby tam nemusel vůbec.

„Vše bude v pořádku, Loui. Budu tam sedět a-"

„To je taky jeden z důvodů, proč jsem nervózní a mám strach. Nikdy jsem ti nějak nepopisoval to, co mi otec a jeho kamarádi dělali, co vše se u nás dělo. Víš pouze to, že mě otec mlátil a znásilňoval. Pořád si přeji, aby si nic z toho neslyšel," přerušil ho, hlas se mu chvěl, nebesa pohlcovala rudá bouře. Opatrně si stáhl ouška z hlavy a položil je vedle obojku s rolničkou. Ten obojek mu připadal krásný a vždy se zaculil, když uslyšel, jak zacinkala. Teď si z celého srdce přál, aby se mohl stulit do Harryho náruče, nechat ho, aby jej ochránil.

„Louisi, tohle všechno je minulost. Jediné, co si aktuálně přeji je to, aby toho zmrda zavřeli na doživotí, aby si ty už konečně spokojeně žil s tím, že tvůj otec bude jen hnusná, temná minulost, aby si byl konečně šťastný, klidně i s tím zelenookým hovadem," zamručel Louisův společník, jenž neměl Harryho zrovna v lásce. Oba dva se smáli nad tím, že oba dva nesnáší osobu, kterou druhý miluje. Ovšem oba byli za toho druhého šťastní, protože měli to, co ten druhý chtěl a potřebuje.

„Jenže pořád tady bude, ksakru! Možná je jen minulost, ale, proboha, pořád budu mít strach, že se tady jen tak zjeví, že se tady objeví nějaký jeho dealer, abych splatil jeho dluh! Nialle, on mi kompletně zničil život a je jedno, jestli bude na svobodě, anebo ve vězení!" křičel na něj s naskřípnutým, chraptivým hlasem, že se divil, že dokáže křičet. Frustrace, strach a bolest mu zatemňovala mozek. Kolena se mu chvěla, že si raději sedl na zem, zády se opřel o zeď, přičemž se snažil zhluboka dýchat, vzpomínky na svého otce vytěsnit z hlavy, ale objevovaly se nové a nové; i ty, u kterých si myslel, že zapomněl.

Niall se nadechoval k tomu, že se ho pokusí uklidnit, ale jen se zamračil, když se dveře rychle otevřely, zelenooký brunet mezi nimi. Nevěnoval žádnou pozornost blondýnovi, když se bez nějakého uvažování vydal k Louisovi, jenž se stále zády opíral o zeď, kolena si přitáhl k hrudi. Slzy mu tiše stékaly po lících, která měl načervenalá. Vzlyky mu z hrdla nevycházely, za což byl rád, protože mohl aspoň z části normálně dýchat. 

Harryho píchlo u srdce, když se na tohle díval. Chtěl Louise vidět se usmívat, jak blbne jako malé dítě, ale viděl ho jen v slzách, v bolesti. Bolelo ho, když viděl slzy, jak mu stékají po tvářích, když poslouchal jeho vzlykání a křik, když ho sledoval v záchvatech, když se ničí. Chtěl udělat cokoli, aby se Louis celé dny smál, aby se cítil šťastný. Chtěl mu pomáhat, aby se mu svěřil se vším, co by ho jen trápilo, i kdyby to bylo to, že neví, co si vzít na sebe.