He is my problem

40.chapter ♦ Really?

Běžela jsem letištní halou. Kolem mě chodili lidé, kteří za sebou táhli kufry a snažili se najít vchod, ze kterého odlétají. Podívala jsem se na hodiny, které visely nad informační tabulí, u které jsem se zastavila. Bylo 15:50 a já pořád nevěděla, kde mám hledat Stefana. Očima jsem projela celou tabuli, ale žádný let do Anglie tam nebyl. Najednou se však tabule změnila a mě se naskytl pohled na nápis: Anglie, Londýn; 16:00, vchod B11.

Hned, jak jsem si to přečetla jsem se rozeběhla ke vchodu B11. Věděla jsem přesně, kde je, protože jsem tím vchodem nastupovala do letadla, když jsme s mamkou letěly minulý rok do Paříže.

U vchodu B11 bylo strašně moc lidí. Rozhlížela jsem se a snažila jsem se v davu najít Stefana. Když už pár lidí nastoupilo do letadla, uviděla jsem Stefanovu hlavu. Nemohla jsem jí přehlédnout, protože jsem jí ve škole viděla každý den, když přede mnou v lavici seděl na angličtinu.

,,Stefane! Stefane!" zakřičela jsem. Ohlédlo se po mě pár lidí, ale on bohužel mezi ně nepatřil. ,,Stefane! Stefane, počkej!" zkusila jsem to znovu. Najednou mě uviděl.

,,Alex? Co tu děláš?" zeptal se trochu vyvedený z míry. Opustil dlouhou frontu a šel ke mě.

,,Musím ti něco říct!" zakřičela jsem. Musela křičet, protože stál ode mě asi 2 metry a nevypadal, že půjde blíž.

,,A co?" zeptal se. Z jeho tváře jsem nedokázala nic vyčíst.

,,To, co se ti chystám říct už nějakou dobu," řekla jsem. Všimla jsem si, že se kolem nás začal dělat kroužek lidí. ,,Chci ti říct, že od té doby, co jsem tě potkala, tak je můj život naruby," začala jsem, ,,Nemůžu spát, nemůžu se soustředit na školu a... prostě na tebe musím pořád myslet," pokračovala jsem. Stefan se na mě díval, ale nic neřekl, tak jsem pokračovala. ,,Nejdříve jsem si to nemohla připustit, protože je tu pořád moje nenávist ke klukům...," sklopila jsem oči k zemi, ,,Ale potom jsem si uvědomila, že jsi ten nejlepší kluk, kterýho jsem mohla kdy potkat a... no prostě jsem se do tebe zamilovala," usmála jsem se na něho. Cítila jsem, jak v obličeji rudnu.

,,Mohla by jsi to prosím zopakovat? Já jsem to tady neslyšel," řekl. Měl pořád kamenný výraz, ale bylo vidět, že mu cukají koutky. Tak on si ze mě dělá srandu? Fajn.

,,Miluju tě, Stefane!" zakřičela jsem. Věděla jsem, že se po mě všichni dívají, ale mě to bylo jedno.

,,Vážně?" zeptal se jakoby nic.

,,Ano," souhlasila jsem.

Stefan se na mě ještě chvíli zadumaně díval a potom řekl: ,,Vždyť já vím," zasmál se.

Rozesmála jsem se taky a potom se rozběhla k němu a políbila ho. Bylo to neskutečné. Jak mi tohle od minule chybělo. Všichni kolem nás začali tleskat a křičet radostí.

,,Ehm..." vyrušil nás někdo. ,,Pane Blacku, vaše letadlo odlétá za 5 minut," upozornila Stefana mladá letuška.

,,Je, děkuju, ale já asi dneska nepoletím," řekl a usmál se na mě. Letuška se na nás usmála a potom odešla.

,,Takže zůstáváš?" zeptala jsem se Stefana.

,,Ne, ale ty odlétáš semnou. Unesu tě," zašeptal a potom mě znovu políbil.