He is my problem

21.chapter ♦ He is back

,,Ahoj Alex!" pozdravila mě v pondělí ve škole Tessa. Pořádně mě obejmula a potom si odemkla skříňku a vyndala si věci na biologii. Já jsem udělala to samé.

,,Ahoj," usmál jsem se na ní.

,,Tak jáký byl ples?" zeptala se.

,,Vždyť jsi tam byla taky."

,,To jo, ale ne se Stefanem. Tak jaký to s ním bylo?" ptala se dál nadšeně.

,,Docela fajn. A s kým si tam byla vlastně ty?" zeptala jsem se teď já, abych odběhla od tématu. A taky proto, že mě to zajímalo.

,,Skoro s celým basketballovým týmem," usmála se.

,,Cože?" vykulila jsem na ní oči. Věděla jsem, že Tessa je divoška, ale až takhle?

,,Kluci se nemohli dohodnout," zasmála se.

Obě jsme si zavřely skříňky a vydaly se na hodinu.

**********

,,Ahoj Alex, dáš mi prosím opsat úkol?" vybafl na mě Stefan, když přišel do učebny biologie.

,,Ty nemáš úkol?!" zeptala jsem se ho s nadzvednutým obočím.

,,Neměl jsem čas si ho udělat, protože o víkendu jsem se koupal v jezeře, nakupoval a potom ti spravoval auto," vysvětlil mi.

,,Fajn," podala jsem mu svůj sešit s úkolem, který byl krasopisně napsaný. ,,Ale je to poprvé a naposledy," upozornila jsem ho.

,,Díky," usmál se a začal rychle opisovat.

Asi o 5 minut později vešl do třídy učitel. Stefan se sice postavil, ale pořád rychle opisoval můj domácí úkol. Když nám učitel dal pokyn, ať se posadíme, zůstal Stefan sedět vedle mě. Ignorovala jsem to, protože s ním musím sedět i na chemii.

,,Takže dnes si někoho vyzkouším," řekl učitel a otevřel si svůj notes. Celá třída zadržela dech, protože nikdo nechtěl být zkoušený. Jenom Stefan klidně opisoval a ničeho si nevšímal. Moji spolužáci se na mě otočili a v očích měli prosbu, abych se nechala vyzkoušet. Ano, uměla jsem to a už hodněkrát jsem všem takhle pomohla, ale právě proto, že mám hodně známek mě nevyzkouší. Ale stejně jsem to zkusila.

,,Alex, ty dej ruku dolů," řekl mi učitel. ,,Ty máš hodně známek. Vyzkouším si třeba Stefana. On je tu nový a nemám u něho žádnou známku," řekl a podíval se na Stefana vedle mě.

Ten se zděšeně podíval na učitele a potom na mě. Z jeho očích jsem poznala, že to neumí. Rozhodla jsem se, že mu pomůžu, protože on mi o výkendu opravil auto a ani o tom neřekl mamce.

,,Tak Stefane, vyjmenuj mi všechny fáze mitózy," řekl mu učitel a usadil se pohodlně na židli. Usty jsem Stefanovi naznačila, co má říct a doufala, že umí odezírat.

,,P-profáze, metafáze..." začal Stefan a já byla ráda, že mi rozumí, ,,anafáze a telofáze" odezíral mi dál ze rtů Stefan.

,,Výborně, za jedna," usmál se na Stefana učitel a poslal ho si sednout.

,,Díky," poděkoval mi, když se posadil na židli vedle mě.

,,To je za tu pneumatiku," mrkla jsem na něho. Byla jsem ráda, že jsem mu pomohla a že má dobrou známku.

**********

Po šesté hodině jsem šla konečně na oběd. Měla jsem děsný hlad, protože jsem si zapomněla doma udělat svačinu. Tessa šla bohužel k zubaři a já musela na oběd sama. Tessa je moje jediná kámoška a mě to vyhovuje, ale když je nemocná nebo třeba je u zubaře, tak jsem prostě osamocená. Vzala jsem si tác na jídlo a nandala si svůj vytoužený oběd. Potom jsem se šla usadit ke stolu, u kterého obvykle sedávám s Tess a pustila se do jídla.

,,Je tady volno?" uviděla jsem před sebou Stefana. Držel tác s jídlem a hlavou ukázal k místu naproti mě.

,,Jo, jasně," nejistě jsem se usmála. Stefan si odložil tác a potom se posadil.

,,Kde je Tessa?" zeptal se mě po chvíli.

,,Šla k zubaři," odpověděla jsem. Neodtrhla jsem oči od svého talíře. Nechtěla jsem se se Stefanem setkat pohledem a ani jsem nevěděla proč.

,,Aha. Chci ti ještě jednou poděkovat za to, jak jsi mi radila při zkoušení," řekl Stefan.

,,To je v pohodě. Ty pro mě taky děláš dobrý věci," usmála jsem se. Nevydržela jsem to a podívala se na něj. Jeho oči zářily a usmíval se.

,,Tak já už budu muset," řekla jsem a rychle vstala.

,,Vždyť si nedojedla," ukázal na můj, z poloviny plný talíř.

,,Já nemám hlad," zalhala jsem. ,,Tak ahoj," popadla jsem tác a šla ho odnést. Nevím, proč jsem tam nezůstala, ale když jsem se na něho podívala... Prostě jsem musela odejít.

Ve skříňce jsem si vzala věci na odpoledku a vydala se směrem ke knihovně. Chtěla jsem být sama. Jen já a knížka.

,,To snad není možný! Ahoj Alex!" uslyšela jsem za sebou, když jsem procházela kolem ředitelny. Ten hlas jsem moc dobře znala. Byl to ten sladký hlas, který jsem už dlouho neslyšela. A ten hlas patřil někomu, koho jsem už nikdy nechtěla vidět. Pomalu jsem se otočila. Nemohla jsem tomu uvěřit. Přede mnou stál Zac Thomasen, můj bývalý kluk.