He is my problem

23.chapter ♦ You are not ill?

Ráno jsem se probudila krásně vyspaná. Pořádně jsem se protáhla a rozhlédla se po pokoji. Oknem sem prosvítaly paprsky slunce, takže pokoj celý zářil. Podívala jsem se na budík. Bylo 9 hodin. Panebože já zaspala! Chtěla jsem rychle vylézt z postele a rychle běžet do školy, ale najednou se otevřely dveře mého pokoje. V nich stál Stefan a držel velký tác, na kterém byla snídaně.

,,C-co ty tady děláš?" zeptala jsem se ho vyděšeně.

,,Ráno ti nebylo moc dobře, a tak tvoje máma zavolala do školy, že si nemocná. Ale musela do práce, takže jsem se nabídl, že se o tebe postarám," usmál se a položil mi na klín tác se snídaní. Udělal mi volské oko a toasty a můj oblíbený pomerančový džus.

,,Takže, ty jsi taky 'nemocnej' ?" naznačila jsem uvozovky.

,,Ty snad nejsi nemocná?" tázavě se na mě podíval.

,,Jo. Teda ne. Já nevím," řekla jsem zoufale, protože mi vlastně bylo špatně, ale ne z nějaké nemoci.

,,Chceš si popovídat?" zeptal se a sedl si ke mě na postel.

,,Možná," řekla jsem nejistě. ,,Stefane, co by jsi dělal, kdyby si potkal toho kluka, co ti v prváku přebral holku?" zeptala jsem se a se zájmem jsem čekala, co odpoví.

,,Asi by mě to naštvalo. Proč se vlastně ptáš?"

,,Jen tak," usmála jsem se nuceně. ,,Díky za snídani."

,,Nemáš zač. Kdyby jsi si, ale chtěla opravdu promluvit..." začal znovu.

,,Trénuješ na psychologa?" usmála jsem se a kousla si do toastu. Byl výbornej.

,,Možná. Kdybych tě vyléčil, mohl bych si to napsat do papírů na vysokou," zasmál se.

,,Haha," zasmála jsem se ironicky.

,,Budu u sebe. Musím se doučit tu biologii. Jo a abych nezapomněl, volala Tessa, že ti odpoledne přinese úkoly a že dořešíte akci Z," Stefan se nechápavě zatvářil.

,,Aha, tak díky," usmála jsem se na něho. Stefan mi úsměv oplatil a potom odešel. Já si vychutnávala svojí snídani a znovu jsem si v hlavě promítla včerejší setkání se Zacem. Dnes jsem, poprvé za dva roky udělala, jako že jsem nemocná. Měla jsem svoje důvody. Nechtěla jsem se ve škole potkat se Zacem i když vím, že mě to stejně čeká a nemine.

**********

Dopoledne jsem se docela nudila. Chvíli jsem si četla, potom jsem si udělala nějaké úkoly, které jsem měla doma, ale pořád mě to neuspokojovalo. Nakonec jsem jen zírala do stropu a čekla, že se něco stane.

Najednou někdo zaklepal na dveře. Hádala jsem, že to bude Stefan, protože máma je v práci. Posadila jsem se a řekla: ,,Dále."

,,Čau, přinesl jsem ti čaj," vešel do pokoje Stefan a podal mi hrníček s čajem. Podle čichu jsem zjistila, že je jahodový, můj oblíbený.

,,Díky, ale já opravdu nejsem nemocná," slušně jsem poděkovala, ale naznačila jsem mu, že se o mě nemusí až takhle starat. I když mi to ani trochu nevadilo.

,,I smutek je nemoc," řekl mi Stefan.

,,Ale já nejsem... Máš pravdu, tak jsem smutná, ale jak jsi to poznal?" Upila jsem z hrníčku a podívala se na něj.

,,Alex, ty jsi holka, která miluje školu a když si hodí marod, tak to znamená, že je to velice vážné," usmál se a sedl si na židli u pracovního stolu. Asi byl rád, že se mu konečně otevírám a doufal, že to bude na dýl.