Dej mi víc - Dramione

Tohle se stát nemělo

,,Dohajzlu, jsem v prdeli." zašeptal slabě Zmijozel. Byl zamčený v pokoji a ležel na posteli. Neměl nejmenší tušení, co bude dál. Co bude dělat. Celým jeho tělem proudila zlost, zrada, lítost, nenávist... Nenáviděl jeho otce za to, že mu to dovolil. Za to, co udělal jemu a jeho matce. Za to, jakou ohavnost z jejich rodiny udělá. Zničil jim rodinu, když tohle dovolil. Draco se teď bude den co den probouzet s vědomím, že jeho život je pryč. Že jeho svoboda, jeho volnost, jsou nenávratně v hajzlu.

Jeho otec zaprodal celou rodinu Voldemortovi, byli z nich najednou jeho stoupenci. Včetně Draca. Pod výhružkou, že zabije ho, jeho matku a otce, musel vstoupit do Voldemortových služeb. Kdyby měl zabít otce, nechla by ho... Ale matku miloval a nikdy by jí nenechal ublížit - nikým. A tak se stal Smrtijedem. Ale poprvadě vždycky nějak tušil, že to tak jednou skončí. Přece jen, jeho tetička Bellatrix byla Jeho nejvěrnější stoupenkyně, jeho otec mu byl věrný a jeho matka k tomu byla donucená. Bylo jen otázkou času, kdy se dostane řada na něj.

Skutálela mu slza. Nesnášel otce, Voldemorta, sebe, celý svět. Jak mu to mohl jen udělat? Lucius moc dobře věděl, jaký měl z Voldemorta strach, jak ho nenáviděl, a stejně jeho rodinu zaprodal. Slzy mu stékaly po spáncích a padaly na hedvábný povlak polštáře. Pokoj byl tmavý a jediným zdrojem světla byly malé plameny, které prskaly v krbu. Přes veliká okna proudil do pokoje tenký paprsek měsíce. Ve dne je měl zatažené a snažil se dohnat alespoň trochu spánek, protože v noci ani nezamhouřil oči a přemýšlel. Převaloval se ze strany na stranu snad do rána. Nesnášel to tady. Byly to už čtyři dny a on neopustil pokoj. Samozdřejmě, že otec si toho ani nevšiml.

Jedinou jeho útěchou byla matka. Milovala ho a to bylo to, co teď tak zoufale potřebouval. Chodila za ním, mluvila s ním, ale Draco neposlouchal. Přes to všechno, co jim otec udělal, ho stále milovala. Přes to všechno... Věděla, že je to spatné. Sama si kolikrtát říkala, že ho nenávidí a neodpustí mu to, co udělal jejich rodině. Bylo vůbec možné pocitovať tak intenzivní nenávist a lásku zároveň? Protože přesně to se s jeho matkou právě dělo.

Ozvalo se klepání. ,,Draco?" Zmijozel se líně převalil. Sám nevěděl, jestli chtěl mít společnost. Když se po dlouhé chvíli nic nedělo, uslyšel za dveřmi ustarané vzdychnutí. V ten moment se zvedl a došel ke dveřím. Jeho matka měla jistě tolik starostí a on jí měl přidělávat další? To ne. Pomalu otočil mosazným klíčem a otevřel dveře na malou škvírku. Na její tváři se objevil slabý náznak úsměvu. Už zapomněl, jak její obličej od poslední návštěvy nabyl nových vrásek, které musely být nepochybně z toho všeho stresu, který musela snášet. I přesto byly její rysy klidné a přátelské, jak je znal od mala. ,,Můžu jít dál?" zeptala se v naději. Zmijozel pokývl a otevřel dveře dokořán. Poté zavřel a usadil se zpět na postel.

,,Nenávidím to všechno." hlesl. Jeho matce se na obličeji vynořily další ustarané vrásky, když lítostně svraštil obočí. ,,Zlatíčko, to přejde, slibuju. Slibuju, že se přes to nějak prokousáme, jako vždycky." ,,Ale to já nechci." odfrkl si. ,,Chci, aby bylo všechno jako dřív. Chci, aby se tohle nikdy nestalo a naše životy byly jako předtím." zakňučel. ,,Proč mu nabízel naši rodinu?" zasýpal a sklopil oči k podlaze. ,,Protože" začala potichu Narcissa. ,,před jeho pádem byl tvůj otec věrným stoupencem, a když se vrátil zpět, zkrátka očekával to samé. Bylo mu ukradené, že má rodinu, syna... Lucius se ho bojí stejně, jako ty nebo já, jen to skrývá za loajalitou." přiznala potichu a povzdychla si. Ani ona si nepřála být v takovém postavení, a už vůbec to nechtěla pro jejího syna. Milovala ho jako nikoho jiného a při představě, že by Draco odmítl a Voldemort by mu něco udělal, chtěla zemřít. Je to její dítě, její syn... A musí trpět už od mládí takovou krutost, jako byla oddanost Voldemortovi.

,,Já chci prostě zpátky svůj život. Ty schůze, co tu má? Nelíbí se mi, nechci je. Děsí mě to!" povzdychl si. Skutálela mu další slza. Matka se na něj ustaraně podívala, tohle si její milovaný syn nezasloužil. Pohladila ho po vlasech a utřela slzu. Zmijozel se nechal stáhnout do matčiného objetí. Bezpochyby se v matčiném objetí cítil doma. Milován. A co jiného mohl chtít v takové situaci? ,,Víš, mám holku." pověděl do ticha. ,,Opravdu?" podivila se Narcissa. Ačkoliv se snažila nedávat to najevo, radost v jejím hlase byla znatelná. ,,Jo, je chytrá, hezká a milá a -" ,,Zlato, o tom nepochybuji. Jinak by sis ji nevybral. Víš ale, co to znamená?" Zmijozel se zmateně vymanil z matčiného sevření a věnoval jí tázavý pohled. ,,Jak to myslíš?" ,,Jsi smrtijedem, zlato." nepříjemně se otřásl. ,,A?" ,,A nesmíš to za nic, nikomu tady , říkat... Ani tvému otci. Ten, jehož jméno nesmíme vyslovit, to proti tobě může použít, a zatáhnout jí do tohoto světa není vůbec dobrý nápad." zamračila se Narcissa. ,,Takže tebe ani nezajímá, kdo to je?" Zmijozel chtěl vidět reakci jeho matky na skutečnost, že jeho přítelkyně je z mudlovksé krve. ,,Ovšemže, zlatíčko. Jen je pro ni i tebe bezpečnější, když to nebudu vědět. Ani já, ani tvůj otec. A nikdo z rodiny. Ani si nedovedeš představit, jaké by to bylo riziko." Zmijozel neutrálně pokývl. Celé jeho tělo chtělo křičet. Křičet, že to není fér. Křičet, že si zaslouží normální život, normální dětsví a normální vztahy. Křičet, že jeho otec neměl právo, zatáhnout ho do zákoutí smrtijedů a udělat tak z něj Voldemortova otroka.

,,Dobře." narovnala se Narcissa a poupravila si šaty. ,,Měla bych jít a nechat tě odpočívat." Jako by tu neležel celé dny jen v posteli sám. ,,Ještě jedna věc." Otočila se. ,,Myslela jsem, že by se ti hodila zítra malá společnost. Snad najdete řeč." pousmála se lehce matka a bez dalšího slova, vysvětlení, zavřela dveře a nechala tak Draca zase samotného. Pozastavil se nad matčinou větou - zatáhnout ji do tohoto světa není vůbec dobrý nápada. A to bylo poprvé, co o tom přemýšlel. Byl by schopen vystavit svoji Nebelvírku něčemu takovému? A byl by schopen ji opustit pro její vlastní bezpečí? Ačkoliv to bylo sobecké, prozatím nad tím nehodlal přemýšlet. Nemohl. Donedávna měl všechno, co si jen přál. A teď se cítil, jako by neměl nic. Byla jako jeho světlo v téhle nicotě. A buď by se jí musel vzdát a zůstal by sám, nebo by jeho světlo zhaslo, až by se o ní dozvěděl Voldemort. Jenže on ji potřeboval, ikdyž to bylo sobecké. A on přece odjakživa sobec byl, že.