Dej mi víc - Dramione

Ráno plné studu pt. 2

Draco

Blonďatý Zmijozel se probouzel s bolestí hlavy. Očividně se včera se Zabinim dobře bavil, dokud neodešel. Potom měl okno. Nechtěl otevřít oči. Pro přestnost, nemohl. Ostrá bolest hlavy mu to nedovolila. I přesto, že nechápal proč, cítil pod paží příjemné teplo. Chtěl si to teplo přitáhnout k hrudi a v tu chvíli ucítíl jemnou vůni a polechtání vlasů na tvářích. Cože?

Otevřel oči a viděl hnědé, rozcuchané vlasy. ,,Co to sakra-" no to snad ne. Tyhle vlasy patří jen jedné osobě - Grangerové. Jakmile uslyšela jeho hlas, ztuhla. Jemu asi srdce vynechalo pár úderů. To není možný. Nemůže být. To se snad nestalo. To, že zrovna ona leží u něj v posteli. Jak se to mohlo stát? ,,Co tu sakra děláš. Tady, u mě na pokoji?" vydal ze sebe v naprostém šoku.Oba byli značně nevrlí, což se zdálo k daným okolnostím více než přijatelné. Okamžitě se vysmekla z jeho sevření a vzala s sebou i deku. Stála naproti něj, v jeho pokoji a zabalená dekou. V jeho pokoji.  Změřil si ji pohledem od hlavy k patě. Její většinou už poddajné vlasy měla rozcuchané, oříškově hnědé oči plné strachu tříštila na něj a na sobě měla jen triko a přes něj ovinoutou dekou. Zaměřil se na její nohy, které deka odhalovala. Na to, že je to otravná šprtka, má přitažlivé tělo. Huh, ne, ne, ne. Proč by měl k Merlinovi přemýšlet nad něčím takovým, jako je polonahá Grangerová. Na to by určitě čistokrevný Zmijozel, jako je on, myslet neměl. Myšlenku okamžitě vypudil z hlavy a věnoval se dál nepříjemné situaci, ve které se zrovna nacházel. Byla to nepřípustná situace, se kterou se ještě dlouho nevyrovná.

***

Zabini odešel jako poslední. Vypili toho ve dvou víc než s ostatními Zmijozelové, kteří už touhle dobou byli na cestě do hradu. Vypadalo to, že se očividně jako jediní přišli pořádně bavit. Poté, co se  i Zabini zvedl s tím, že si půjde něco zařídit do krámu a sejdou se na hradě, zůstal tu jediný. Při odchodu se zapotácel a párkrát škytl. O chvíli později se i samotný Zmijozel zvedl, zaplatil a s ležákem v ruce odcházel. Ve dveřích se lehce zapotácel a když se otevřely, možná lehce zakopl o práh. Vyšel ven a na tvář se mu začaly snášet malinké sněhové vločky. Začalo sněžet - vždyť byl teprve listopad.

V momentě se s ním zatřásl svět, když do něj někdo vrazil se smíchem. Byla to Grangerová. Grangerová, ta mudlovská šmějdka?,,Co děláš, sakra?!" vyštěkl. ,,Promiň Malfoyi, koukala jsem se na první sníh." Zaškytla a zasmála se. To je snad opilá? Je. Co ti její kamarádíčci museli udělat, aby ji opili? Nalít jí to násilím do krku? Po chvíli si všiml, že když se srazili, musela na sebe vrhnout jeho sklenici ležáku, která jí teď udělala barevný flek na bílém triku.

,,Ehm, Grangerová, máš na sobě moje pití." řekl a objevil se mu na tváři úšklebek. Nevypadala teď zrovna nejvíc vhodně pro kandidátku prefekta. Vlastně vypadala úplně opačně. V očích měla jiskřičky štěstí, které u ní viděl poprvé, co se na ni kdy díval. Vetšinou, když na sebe zírali, měla oči plné tvrdosti. Ale teď, díky ležáku, se dívala jinak - uvolněně a s radostí v očích. Její tváře byly rudě červené. Težko říct, jestli to zavinil taktéž ležák, zima, nebo se červenala studem, že do něj narazila. Když si odmyslel to triko, vlastně byla roztomilá. Ušklíbl se. Kdyby byl střizlivý, jistě by si nedovolil takhle mlyslet, ale co na tom teď záleží.

,,Co tu vůbec děláš, Grangerová? Neměla bys být s tvými kamarádičky na hradě?" vybafl na ni. ,,Nechali mě tu. Každý měl dodatečně jiné plány. Ale já si to umím užít i bez nich." Malfoy chtěl něco namítnout k tomu, že si umí užívat, ale raději to spolkl a přikývl. ,,To vidím." Podotkl místo toho.

***

Vysmála se mu. Na to Zmijozel rázně zavrtěl hlavou. ,,Ne, takhle to nebylo, Grangerová." ,,Bylo." napřímila se hrděl. ,,A musíš uznat, že to byla pořádná rána." Mluvila o třetím ročníku. Byla, ale určitě jí nebude lichotit, když mu tehdy málem zlomila nos.

Když se dostali do Bradavic, museli se ztišit, pokud nechtěli mít udělený trest a strávit další odpoledne po škole. Zavál studený vítr a Grangerová se zatřásla zimou.

Chvíli ji studoval. Červené tvéře ze zimy, projednou úsměv. Poprvé ho nepropalovala nenávistí. To kvůli tomu, že byla našrot. Věděl to . Poznal to. Nachvíli ho napadlo, že by toho mohl využít.

,,Měla bys být opilá častěji. Potom se jeden neštítí s tebou mluvit." Hnědovláska naštvaně mlaskla. Ona na něj mlaskla? ,,Kdybys mlčel, taky by se s tebou jeden neštítil mluvit." odfrkla a založila ruce v bok. Co si to  dovolovala. Změřil si ji pohledem od hlavy až k patě. ,,Půjdeš se mnou."  rozkázal. ,,To je snad příkaz?" vyprskla Nebelvírka. ,,Půjdeš. se. mnou. " zopakoval rozhodně had.  Co si zamane, se mu vždycky splní. A on se prévě rozhodl. Ta šmejdka půjde s ním.