Dej mi víc - Dramione

Potupná snídaně

Hermiona

Hnědovláska se přetočila na bok a přitáhla si peřinu až ke krku - byla jí pořád trochu zima. Jakmile se proplížila do pokoje, tiše vběhla do postele v naději, že si nikdo ničeho nevšiml. Kdyby byla chytrá, snažila by se nahnat aspoň trochu spánku. Jenže to nešlo - hlava ji bolela, tělo se třáslo a mozek šrotoval. Snažil se přijít na to, co se stalo včera v noci. Tiše ležela, a koukala do stropu.

Když vcházela na snídani do Velké síně, sklopila pohled do země, jak se styděla. Snídaně by mohla pomoct s takovou kocovinou. Nikdy předtím ji neměla. A po tomto už nikdy mít nebude. Cítila, jako by se na ni obracely pohledy všech. To ten pocit provinění. Věděla, že tu Malfoynení, ale i přesto nemohla zvednout hlavu a někomu pohlédnout do očí,  a proto jen tiše zaplula na své obvyklé místo. ,,Teda Hermiono, vypadáš příšerně." zasmál se Ron s plnou pusou. ,,Tak to teda díky, Ronalde." ušklíbla se na něj Hermiona. ,,Ty taky nevypadáš vždycky po ránu nejlíp." opomenula za tichého smíchu jejího černovlasého kamaráda. Zrzavý kamarád se na ni nechápavě podíval a něco  zamumlal Harrymu. Jediné, co zaslechla, bylo 'děsně protivná'. Ikdyž na to chtěla něco říct, spolkla to. Na to byla příliš unavená a otupělá.

*** Throwback ***

Nevěděla, jak se ocitla ve Zmijozelově pokoji, ale dívala se všemi směry a obdivovala Zmijozelské komnaty. Působily daleko víc snobsky než Nebelvírské. ,,Proč tu jsem?" zeptala se.

Zmijozel se znuděně opíral zády o zeď. ,,Vlastně ani nevím, proč tu jsi, Mudlovskou šmejdko. Je to neúcta k celé mé koleji." prohodil ledabyle. Hnědovláska se otočila jeho směrem a zamračila se. Tělem jí projela vlna zlosti. Nebo to byla nenávist?  Škytla.

,,Drž hubu, Malfoyi."  Zmijozel se napřímil. ,,Co jsi mi to řekla?" zablýsklo mu v očích. Nebelvírka k němu odhodlaně přistoupila o krok blíž, aby mu tak ukázala, že se ho nebojí. Pravdou ale bylo, že se ho často bála. Jen jí teď alkohol dával pošetilou odvahu. ,,Slyšel jsi." Zkřížila ruce na prsou, jako znak odporu. Přistoupila o další krok blíž. Tentokrát už byla blízko. Moc blízko. Tyčil se nad ní hrozivě vysoko a měl navrch. Jako opravdu navrch.

,,Pro Merlina, ty musíš být kurva opilá. Ty malá -" zavrčel Zmijozel a chytil jí drsně bradu. Držel ji pevně, až mu bělaly klouby.  Donutil ji podívat se mu do očí. Nebelvírka třeštila oči. Když se jejich pohled setkal, zmlkl. Cítil, jak mezi nimi probíhá ten známý proud, ten proud nenávisti. Už ho zažili, tehdy v hale. Zavládlo ticho. Elektrizující ticho, které Hermionu děsilo. On ji děsil. Dnes le nehodlala být zbabělec, dnes ne. Ikdyž by možná měla. Stoupla si na špičky, aby byla trochu vyšší, aby působila, že si stojí za vším, co řekla. Bylo to však k ničemu. Tyčil se nad ní ve fyzické přesile. Z jeho obličeje bylo jasné, že ho její vzdorovitost řekvapila. Moc kouzelníků totiž Malfoyovi nevzdoruje.

Byla mu teď tak blízko, že cítila jeho dech na tvářích. Po těle se jí rozlévala vlna husí kůže. Připadala si jako raněné jehně. Chvíli jen mlčky stáli a koukali si zatvrzele do očí. Dokud se Nebelvírka neodvážila. ,,M- myslíš, si, že z tebe mám strach. " Spustila a při každém slovu zabodávala pohled hlouběji a hlouběji do bouřkových očí. ,,Myslíš si, že -" jeho rty ji umlčely. Přitiskl jí svoje rty na její. Byly studené a jemné. Hrubě jí líbal. Draco Malfoy, Zmijozel,  jí vzal obličej do studených dlaní a líbal ji. Ji. Nechápala, co se to děje. Byl tak surový, jak jen mohl. Všechnu tu nenávist, kterou k ní za ta léta cítil, teď proudila ven v polibcích.

Pokud byl Draco Malfoy něco, byl opakem jemnosti. Byl náruživý, drsný a lhostejný. Naprosto lhostejný. Držel jí pevně. Nikdy, nikdy nezažila něco tak surového. Instinktivně obmotola ruce kolem jeho paží a přitiskla se k němu. Na nic nečekal a silně ji přitiskl ke stěně, o kterou se ještě před chvílí opíral. Hlava jí příliš silně narazila na studenou zeď. Na sekundu se vše zatemnělo a Nebelvírka zalapala po dechu. To je yvtrhlo z opojení. Hnědovláska přerývavě dýchala a dívala se na Zmijozela. Byla v agonii - byla jako paralyzovaná. Zmijozel se ani nehnul.

,,Zítra toho budeš litovat." prolomila ticho. Zmijozel zatnul čelist. ,,Ne tak, jako ty." zašeptal. Zasmála se, byla tak opilá. Ani bolest hlavy od nárazu ji nezastavila a tetokrát to byla Nebelvírka, kdo znovu prolomil bariéru a přitáhla si Malfoye k sobě.

Když polibky sestupoval od jejích rtů k bradě a krku, její tělo se instnktivně naplo. Obsypoval její krk hrubými polibky. Tělo jí hořelo a děkovala jeho studeným rukám, které jí chladily na kůži. Pak ji chytil pod zadkem, zvedl ji a  přitiskl jí ještě silněji ke zdi. Obmotala nohy kolem něj a zničila tak veškerý prostor, který mezi nimi byl.  Zmijozel jí jedním rychlým pohybem přetáhl triko přes hlavu. Věděla, že tohle zachází dál, než byla připravená.

Hodil jí do postele a skláněl se nad ní. Hnědovláska zrychleně dýchala.

Když jí stáhnul kalhoty a věnoval pozornost jejím nohám, pohlitila ji panika. Jako by jí ochormovala extáze i strach. Vystrašeně vytřeštila oči. Zmijozel si toho všiml a přesunul pozornost zpět k ní. Neodvažovala se ani ceknout. Ještě chvíli se nad ní skláněl, zálibně si zkoumal strach v jejích očích a potom se jednoduše odtáhl.

***

No doprdele. No. Doprdele. Nevěřícně si přejela prsty po rtech. ,,Jsi vpořádku, Hermiono?" vytrhla ji z transu Ginny. ,,Jo.. Jo, jsem, jo. Já jen, jen musím. Já už půjdu." zakoktala a vyskočila od stolu. Znovu si přejela po rtech. To ne. Rychlým korkem mířila z Velké síně. A naproti ní kráčel  Malfoy. Dementní Malfoy. Když se jejich pohledy setkaly, Nebelvírka vytřeštila oči. Zmijozel stuhnul. Prostudoval si ji a bylo mu nadmíru jasné, že si včerejší eskapádu pamatuje. Když se Hermiona konečně vzpamatovala, sklopila oči a vyběhla ven.

Draco

Líně se přetáčel v posteli, dokud ho neprobudil Zabini. Ten se chystal na snídani. ,,Nemám zájem." Odsekl rozespale blonďák.  Přesto se však zvedl a vydal se do koupelny.

Když přicházel do Velké síně, setkal se s ní. Setkal se s tou pitomou Mudlovskou šmejdkou. Vyděšeně na něj zírala. Stejně, jako včera. Jako včera, když ji svlíkal. Svlíkal ji, aby ji mohl přetáhnout. ON... On, Zmijozelský princ, mohl přehnout Grnagerovou, šmejdku. No kurva. Zkurvená Grangerová. On ji chtěl Přetáhnout. Kdyby se včera nechovala vyděšeně jako pitomá střelená zvěř - Z uvažování ho vytrhlo, když se zatřásla a beze slova odešla. Odešla? Utekla. Ta pitomá blbka před ním utekla?

  Když usedl ke stolu, zmijozelští se už nimrali v jídle. Zdálo se, ž enikdo neměl dobrou náladu, že kocovina netrápila jen jeho. Pansy seděla naproti němu, vedle ní Nott a opodál Crabbe a Goyle. No, ti se teda nenimrali. ,,Tak, co se dělo včera?" zeptal se a prolomil ticho. Většinou rád jedl v tichosti. Většinou jim u jídla nevěnoval pozornost, ale dnes to potřeboval.