Trust My Rage

29. Kapitola

Máme tady další kapitolu a já se hrozně omlouvám, že to tak dlouho trvalo, ale maturity se blíží, učení přibývá a mně už to začíná přerůstat přes hlavu. Snad se to čekání vyplatilo a díl se Vám bude líbit :)

„Má paní, vstávejte,“ ozvala se zvesela služka, která vstoupila do potemělých komnat a hned zamířila k velkému oknu, u kterého odhrnula těžkou záclonu. Jakmile sluneční světlo zaplnilo prostor, Caitlin nesouhlasně mlaskla a přetáhla přes hlavu kožešinovou přikrývku.

„Pání, kdyby bylo po mém, tak Vás nechám samozřejmě spát, ale král si Vás žádá u oběda,“ oznámila ji se smíchem služebná a nepatrně stáhla pokrývku směrem k ní.

„U oběda?“ vypískla Caitlin a zmateně se posadila. „To už je tolik hodin? A proč jsi mě nevzbudila dřív?“ chrlila otázky jednu za druhou.

„Paní, je už kolem jedenácté dopoledne a nevzbudila jsem Vás kvůli tomu, že Váš manžel mi to zakázal,“ usmála se služebná a nalila čerstvou vodu do umyvadla na toaletním stolku.

„Můj manžel ti to zakázal?“ zeptala se překvapeně, a sykla, když se chodidly dotkla ledové podlahy.

„Prý jste po včerejším večeru unavená a potřebujete spát.“

„A kde je můj muž teď?“

„Naposledy jsem ho zahledla dole u stájí,“ odpověděla služka a z masivní skříně, vyrobené z ebenového dřeva, vytáhla tmavě zelené šaty z lehkého materiálu, které byly na horký sprnový den, jako dělané.

„Přejete si vlasy sepnout, nebo je chcete nechat volně rozpuštěné?“

„Co se momentálně nosí na dvoře?“ zeptala se zvědavé Caitlin, když ji služka šněrovala zadní díl šatů, do kterých před malou chvilkou vstoupila.

„Na dvoře se toho nosí hodně, ale momentálně si dámy nechavají splétat vlasy na jednu stranu,“ poradila ji služka, která se začala trochu mračit, když ji nešla pořádně zavázat část, která obepínala boky.

„V tom případě chci vysoký drdol,“ rozhodla Caitlin a služebná se musela usmát. Tato šlechtična se jí líbila. Nechovala se k ní povýšeně, jak většina šlechticů a ještě k tomu, šla proti nepsaným a možná i psaným pravidlům.

„Hned se o to postarám,“ odpověděla, když dovázala šaty a přešla pro hřeben a ozdobné spony u zrcadla.

Jakmile byla Caitlin připravená, štípla se do obou líček, aby nabrala barvu a vyšla ze dveří. Okamžitě vycítila přítomnost vojáka, který ji začal jako stín pronásledovat. Věděla, že ho má přiděleného kvůli ochraně, ale byla by radši sama. Chodba, kterou procházela, byla přijemně chladná a i přes denní světlo, které do nich proudilo skrz okenní tabulky, byly na stěnách sem tam přidělané zapálené louče.

„Jak se dostanu ke stajím?“ otočila se náhle Caitlin na vojaká a všimla, jak zčervenal, když jeho první pohled mířil do jejího vystřihu.

„Má paní, zavedu Vás tam,“ vykoktal mladý muž a ujal se vedení. Jakmile vyšli na prudké sluneční světlo, přivřela oči a musela chvíli stát na místě, aby si zvykla.

Ani se nemusela rozhlížet a už věděla, kde její muž je. Slyšela jeho hluboký hlas, který momentálně křičel na Geralda, jenž seděl na velkém koni ve vojenské výzbroji.

„Proboha, zpevni ti záda, moc se kymácíš!“ vykřikl frustrovaně Thomas a sevřel si prsty chřípí. Roger vedle něj se hlasitě smál, když sledoval, jak se Gerald snaží udržet v jedné ruce meč a zároveň se snaží v težkém brnění udržet na koni.

Caitlin se musela kousnout do rtu, aby se taky nezačala smát a tiše přešla k Thomasovi. Zvedla se na špičky a už mu chtěla svými dlaněmi zakrýt výhled, když se zprudka otočil a sevřel ji v náručí.

„Zapomínáš, že jsem výborně vycvičený voják,“ řekl lehce arogatně Thomas a políbil ji s úsměvem na rty. „Mě nemůžeš, jen tak překvapit.“

„A ty zapomínáš, že jsem plná překvapení,“ zasmála se a pohladila mu tvář, které zdobilo třídenní strniště.

„Vyspala ses dobře?“ změnil téma a svůj pohled stočil na panoše, který se snažil aspoň trochu důstojně slézt z koně.

„Až moc dobře. Nemusel jsi té služce zakazovat mě budit,“ odpověděla trochu rozhořčeně, ale stejně, jako Thomas sledovala pobaveně Geralda.

„Byla jsi po včerejšku unavená a pořádný odpočinek jsi potřebovala,“ řekl po chvilce a už i jemu začaly povážlivě cukat koutky.

 Když se panošovi konečně podařilo slézt, vydal se unaveným krokem směrem k nim. „Dobré dopoledne, má paní,“ vydechl a uklonil se.

„Dobré dopoledne, Geralde. Vidím, že jsi začal trénovat,“ konstatovala Caitlin a spolkla smích, který se dral ven.

 „Ano, má paní a je to velmi...“

„Barone, omlouvám se, že ruším, ale za 15 minut začíná oběd, na kterém se vyžaduje vaše přítomnost,“ přerušil Geralda, můž středního věku, který se tiše objevil vedle nich. Všichni čtyři se otočili jeho směrem a po krátké chvilce, Thomas přikývl a pohybem ruky poslal sluhu pryč.

„Geralde, běž si sundat zbroj,“ řekl hrubým hlasem Thomas a obrátil se k Rogerovi. „Běž mu pomáhát nebo si ještě ublíží.“

„Thomasi, musíme tam jít?“ zeptala se Caitlin a opatrně se chytla jeho volné dlaně.

„Bohužel, ano,“ odpověděl zachmuřeně a vydal se s ní do velké hodovní síně.

 Hned, jak vešli, usadil je sluha, téměř do čela stolu a odešel zpět ke dveřím.

„Není mi dobře,“ šeptla Caitlin a křečovitě se držela hrany stolu.

„Caitlin, nemůžu tě u krále stále omlouvat. Bylo by to podezřelé,“ odpověděl a obezřetně sledoval její bledou, slabě orosenou pokožku.

„Král Jindřich,“ vykřikl náhle sluha u dveří. „Královna Isabella a princ Mark.“

Všichni přítomní se zvedli a uctivě se uklonili směrem k přicházející trojici. Král byl očividně v dobré náladě, ke které, dle červeného nosu a zamlženého pohledu, pomohlo pár doušků vína. Královna se nesla hrdě vedle něj a snažila se za ledovou maskou skrýt znechucení svým můžem. Princ šel těsně za nimi a když očima vyhledal ženu v zelených šatech, objevil se mu úsměv na tváři.

Když se blížili do čela stolu, ozvalo se zaskřípění židle a vykřik Thomase, který se právě snažil zachytit bezvládné tělo své ženy...

 O pár hodin později

„Jak je to dlouho?“ zeptal se naštvaný hlas, který se v tiché komnatě nápadně rozléhal.

„Tři, nanejvýš čtyři měsíce,“ odpověděl skřípavý hlas, staré ženy, který Caitlin nepoznávala.

„Thomasi?“ vydechla přes suché rty a ztežka otevřela oči.

„Běžte,“ vyzval baron, stařenu a místo toho, aby šel starostlivě ke své ženě, přešel k otevřenému oknu. Jakmile v komnatě zůstali jen oni dva, zavládlo nepříjemné ticho.

„Jak dlouho jsi mi to chtěla tajit?“ zeptal se po chvilce a nedal na svém hlase znát jakékoliv emoce.

„Prosím?“ optala se Caitlin a zkrčila čelo.

„Nedělej ze sebe hloupou husu a mluv!“

„O čem to mluvíš?!“ vykřikla a zvedla se z postele.

„O čem?“ zasmál se sarkasticky a otočil se obličej k ní. „Třeba o tom, že už několik měsíců nosíš pod srdcem mého dědice?“

Když to vyslovil, Caitlin se na pár vteřin zastavilo srdce a omámeně na něj zůstala hledět.