11. Kapitola

895 50 0
                                    

Caitlin se převlékala do světle zelených šatů s dvojitou sukní, jejíž vrchní část byla o tón světlejší než spodní a Sára ji mezitím vyčesála vlasy do složitého drdolu. Když ji poslala pryč, chvíli počkala a pak si stuhou připevnila malou dýku kolem stehna. Boky si přepásala stříbrným řetízkem a i na něj zavěsila, pro vystráhu další dýku. Použije-li ji ke krájení masa, nikdo se nebude divit, že ji má. Ale také ji můžu použít proti strýci, kdyby se ji pokusil napadnout, pomyslela si zachmuřeně, otevřela dveře a vydala se dolů do hlavního sálu na večeři.

Těsně před vstupem se zastavila a dotkla se zbraně u pasu, aby se ujistila, že tam pořád je a zašeptala: „Náš čas příjde.“

„S kým to mluvíš?“ ozval se dědeček těsně za ní.

Caitlin se otočila a pousmála se. Byla ráda, že ho vidí, neboť to znamenalo, že jeho rozhovor s Thomasem dopadl dobře.

„Se svou dýkou. Utěšuji tím sebe i ji.“

„A má tvoje dýká jméno?“

„Děláš si ze mne legraci?“

„Je běžné dávat meči nebo dýce jméno. A vsadil bych se, že i tvůj muž hovoří se svým mečem.“

„Tak o tom pochybuji. Sice si na nich dost zakládá, ale nemyslím, že by k nim promlouval,“ zavrtěla nesouhlasně hlavou a trochu se zasmála, při té představě. „Rytíři jsou posedlí pověrami. Pojmenovávají si meče...“

„Nesmíš se jim divit. Meč jim pomáhá přežít a to je vážná věc. Bez něj by byli bezmocní, proto si ho tolik cení. Každá součást zbroje má svůj význam.“ řekl dedeček a vzal ji za loket.

„Otec považoval například můj luk za zcela bezcenný,“ řekla Caitlin, než se jí hrdlo stáhlo strachem. Pomalu přícházeli do sálu.

Edward cítil, jak se celá napjala a proto klidně pokračoval v konverzaci, jakoby se nic nedělo. „No tohle! To mě ranilo. Luk pro tebe jsem vlastnoručně vyřezával.“ Zasmál se a šeptem dodal : „Proč si myslíš, že jsem ti dal tak prazvláštní zbraň?“

„Aby jsi poškádlil otce,“ odpověděla Caitlin pobaveně a trochu se uvolnila.

„Máš pravdu a kvůli tomu jsem ti daroval i ty vlky.“

„Ty jsi už od začátku věděl co z nich vyroste, že?“

„No ovšem, a proto jsem mu nic neřekl a sledoval, jak je každým dalším měsícem víc zděšenější.“

„Divím se, že vás nevyzval na souboj,“ ozval se za nimi Thomasuv hlas. Baron se postavil těsněji ke Caitlin a na oba se přívětivě usmál.

„Všechno to byla jen hra,“ vysvětloval deděček. „Tvůj otec se na mé návštevy nejen těšil, ale dokonce je i vyžadoval.“ Caitlin se zatvářila překvapeně. „No opravdu. Nechával pro mne posílat. Myslíš, že jsem za vámi jezdil jen tehdy, když jsem chtěl?“ pronesl Edward ke své vnučce.

„Richard mi nejednou poslal vzkaz, že zanedbávám své povinosti vůči dceři. A když jsem přijel, tvářil se překvapeně, jako ostatní,“ mrkl na Caitlin a obrátil se k Thomasovi. „Dovedl jsem ji až sem, na Vás je, abyste ji odebral dýku.“

„Dýku si nechám u sebe,“ prohlásila a nakrčila obočí.

„Pouze když ti to dovolím,“ namítl Thomas klidně. „Nelíbí se mi, jak máš učesané vlasy. Rozpusť si je. A ani ty šaty nepatří k nejhezčím.“

„Líbí se ti na mně vůbec něco?“ zeptala se podrážděně a vysmekla ruku zpod jeho paže.

„Snad,“ prohodil Thomas. „Až na něco příjdu, dám ti vědět.“

Jeho záměr se vydařil. Donutil ji, aby myslela na něco jiného než na Jonathana a jeho krk, který mu chtěla přejet čepelí. Schválně ze sebe nechal udělat obět, na kterou bude mířit její špatná nálada.

„Kde je?“ Podle tónu hlasu, bylo poznat koho myslí.

„Je venku a než dojde, pojďme se posadit k večeři,“ změnil téma hovoru a zavedl ji ke stolu.

„Poznáváš někoho, třeba i po hlase?“ optal se ji, jakmile usedli.

„Zatím ne, ale...“ zarazila větu, když si všimla, že do sálu vstoupil Jonathan. Její pohled, byl najednou ledový, jako severní vítr. Připomínal ji podle vzhledu kohouta, dokonce si tak i vykračuje, pomyslela si.

Strýc se před ní zastavil, ale nejdřív obrátil pozornost k baronovi. „Dobrý večer, barone,“ řekl. Pak pohlédl na Caitlin a dodal : „Vypadaš dobře, neteři.“ Ta mu, ale neodpověděla a jenom se na něj dívala. Jonathan si nervozně odkašlal a posadil se naproti nim. „Slyšel jsem, co se stalo. Je mi to hrozně líto.“ řekl rychle a dvěma loky vyprázdnil pohár piva před sebou.

„Kde je chlapec?“ Zeptal se, když jeho neteř nereagovala.

„Toho neuvidíš,“ řekla Caitlin chladně a zatla pěst.

„Je už v posteli a spí. To víte, je to pořád dítě,“ doplnil ji Thomas.

To nevydržím, řekla si a pohledem naznačila baronovi, že hodlá odejít. Ten ji, ale objal kolem ramen a slabě zatlačil zpátky do židle.

Jonathan jejich malý boj zpozoroval. Jaká škoda, že nezemřela s ostatními, pomyslel si. Zdálo se, že jeho záměry vždycky prokoukla. Ano, neměl ji rád, co víc, dokonce ji nenáviděl...všechny nenáviděl. Snažila se mu odepřít to, co mu patřilo. A když už měl vše na dosah ruky, vzala si ta děvka barona. Kdyby zůstala sama, udělal by ji ze života peklo, jako teď ona dělá jemu. Pokořil by ji, vymazal by z jejího obličeje ten pohrdavý výraz a pak provdal za jednoho ze svých přátel. Nechal se fantazií unést tak daleko, že se skoro hlasitě zasmál. V posledních okamžiku se však zarazil a odkašlal si. Podíval se na Caitlin a uhnul zrakem. Ona to ví, blesklo mu, ale nemůže nic dělat. Znovu se začal v hlavě smát, protože si uvědomil, že ta coura nemá žádný důkaz.

Kdyby jen věděla, co vím já. Jak jsme to naplánovali a já jim poskytl podrobný nákres hradu. Jediná chyba byla, že nemohl být přitom, když všichni umírali. Ale i vyprávění stálo za to a on usoudil, že to byl jeden z nejkrásnějších dnů, co zažil. Obrátil se na barona a jeho dobrá nálada se vytratila. Ta coura ho ovládla! Zamotala mu hlavů a proto se na mě dívá, jako na vraha. Ale nevadí, uklidňoval sám sebe. Zákon je zákon a baron je příliš čestný, aby ho nedodržel.

Caitlin dospěla k závěru, že už se na něj nemůže dívat o minutu déle. Sklopila zrak a do konce večeře neřekla ani slovo. Sama se jídla vůbec nedotkla. Bylo zkaženo přítomností, toho bastarda.

Když bylo po jídle, Jonathan se zvedl od stolu a začal se procházet po sále. S každým dalším vypitím pohárem se stával důležitějším a arogantnějším. Veselí podnapilých vojáku vzrůstalo. A pak jej zaslechla. Smích. Skřípavě znějící a velmi neobvyklý. Už ho slyšela. A to v den, kdy byla její rodina vyvražděna. Prudce otevřela oči a snažila se zjistit komu patří. Postavila se a zkoumala jednoho muže po druhém. Vzduchem se znovu roznesl podivný chechot a tentokrát Caitlin neuniklo, odkud přichází. Patřil muži stojícímu se skupinou vojáků u vchodu.

S klidným výrazem se obrátila k manželovi a prohlásila : „Stojí u dveří. Byl tady v ten den.“

Trust My RageKde žijí příběhy. Začni objevovat