Trust My Rage

18. Kapitola

Protože jsem se trochu vžila do Thomase a jeho uvažování, tak je tahle kapitola zatím nejdelší ze všech. Snad se Vám to bude líbit a přečtete to do zdárného konce, bez toho aniž by jste v průběhu usnuli :) A taky bych Vám chtěla říct, že jste zatraceně úžasní! Děkuju za to, že to čtete, že dáváte hvězdičky i komentáře a prostě...Je to super pocit, takže fakt  moc děkuju :)

„Thomasi, co se stalo?“ zeptala se roztřeseně Caitlin.

„Už ani slovo,“ odsekl ji, vzal za paži a táhl směrem k jejich stanu. Když se dostali do poměrně vyhřátého prostranství, jejich dočasného bydliště, hodil s ní na postel, jak pytel brambor.

„Co jsem zas provedla?“

Thomas hned neodpověděl. Zapálil dvě svíce a sedl si před ni do tureckého sedu. Když pohlédla do jeho obličeje, přála si, aby plamen svíček zhasl. Panebože, byl opravdu rozzuřen. O jeho vzteku svědčila i tepna na šíji, která prudce tepala a zvedala mu tenkou kůži. Trošku se opřela dozadu o stan a připravovala se na další výbuch vzteku a křik.

„Caitlin, budeš na moje otázky odpovídat pouze ano, nebo ne,“ začal Thomas. Překvapilo ji, že jeho hlas je měkký, skoro až něžný, ačkoliv viděla, že se třese usílím na ni nezačít jako vždy křičet. „Thomasi, chtěla bych...“

„Jen ano, nebo ne,“ trval na svém a každičké slovo odsekával. Začínal být netrpělivý a proto si svůj proslov nechala radši pro sebe.

„Nechtěně jsem si vyslechl tvůj rozhovor s Rogerem,“ začal Thomas. „Možná jsem špatně rozuměl, ale mohl bych přísahat na svůj meč, že jsem slyšel, jak jsi řekla, že neumíš plavat.“ Jeho hlas opět nabyl na intenzitě. „Takže mi odpověz, umíš plavat?“

„Ne,“ odpověděla prostě a trochu se schoulila do klubíčka.

„Ty jsi skočila do vody a přitom víš, že neumíš plavat?“ zeptal se a nechtěl věřit vlastním uším.

„Měla jsem provaz a...“

„Řekl jsem ano, nebo ne!“ vykřikl. Byl vynervovaný z pomyšlení, že ji mohl ztratit. Proč mu to dělá? Proč se bezhlavě řítí do nebezpečí?

„Ano,“ řekla a složila si ruce do klína.

„Kde bys byla teď, kdyby vojáka, který držel konec provazu, zabili?“

„Ty chceš jenom slyšet, že jsem se chovala pošetile a nerozvážně, viď?“ Řekla Caitlin už vyrovnaněji.

„Nemusíš mi říkat něco, co už vím,“ opravil ji Thomas a na “Ano nebo ne“ už ani nepomyslel. Neměl na to dostatek sil. „Řeknu ti jedno, ženo. To co jsi udělala pro Rogera...dobrá, to musím přiznat, že jsi ukázala odvahu. Ale co se týče tvých ostatních činu, ty byly vůči mě neloajální a to je neodpustitelné.“ Jeho hlas byl příkrý a Caitlin měla pocit, že nad ní vyřkl ortel. Pokud je tohle neodpustitelné, tak jaká ji čeká budoucnost po boku Thomase? Štval ji. Ty jeho příkazy, zákazy, pravidla a občasné výbuchy vzteku. Musela si, ale přiznat, že i přes všechno tohle, ho stále miluje a nedokáže si už představit, že by žila bez něj a jeho náruče.

„Přiznala jsem se ti, že jsem šla za Jacobem, ale pak jsem si to rozmyslela, protože jsem pochopila, že by to nebylo vůči tobě fér.,“ odpověděla. „A ty mi to nemůžeš odpustit?“

„Ne,“ odvětil a hleděl zamyšleně na své dlaně. „Byla jsi neloajální už od okamžiku, co jsi opustila Dorset.“

„Možná máš pravdu, ale chtěla jsem se vrátit. Uvědomila jsem si, že je to špatné.“