Trust My Rage

35. Kapitola

Tento díl jsem psala na telefonu, takže se za případné chyby omlouvám a taky chci upozoznit na to, že za 5-10 dílů tahle povídka pravděpodobně skončí, ale téměř ihned na ní naváže další řada, tak snad to nebude něják velký problém :)

Jen její mělké, nejisté nádechy a občasné zvolání Thomasova jména, dávaly okolí najevo, že je stále mezi živými, i když se potácí na hranici mezi životem a smrtí. Střídavě spala a upadala do bezvědomí, kdy ji léčitel každou chvilku kontroloval tep, dech i jazyk, který ji mohl velmi snadno zapadnout do krku a udusit, aniž by si toho někdo všiml. Byla velmi slabá, protože nebylo možné do ní dostat žádné jídlo a jediné živiny, které přijímala byly bylinného původů ve formě odvaru a nebo jí vlhčily rty hadříkem, který předtím namočili ve vodě s medem. Thomas za těch pár dní, kdy byla Caitlin v tomto stavu, vypadal jako kdyby prošel těžkou bitvou. Jeho velkou únavu potvrzovaly výrazné kruhy pod očima, neoholená tvář, strhaný výraz a sinavá pokožka, která se v některých okamžicích lehce orosila.Jeho spánek se stal tak slabým, že stačilo, aby se Caitlin nepatrně pohnula, nebo se trhaně nadechla a rázem se probudil, aby zjistil jestli se její stav nezměnil.

Po celém paláci se neřešilo nic jiného, než Caitlin a jejich nenarozeného dítěte. Šlechtičny se naoko modlily za jejich zdraví, ale zároveň se jim tahle situace hodila. Měly nové téma a zásobu vymyšlených drbů, které byly občas neuvěřitelně absurdní.

Roger i Thomas zrovna kartáčovali své hřebce, když k nim přiběhla rozměrná služka, které se pot perlil na čele a momentálně se v předklonu snažila rozdýchat běh. „Pane...Proboha živého, tohle už není nic pro mě," vydechla unaveně a konečně zvedla zčervenalou tvář k dvojici, která ji pozorovala.

„Co se děje?" zeptal se Thomas a svraštil obočí.

„Vaše paní, ona se probouzí!" odpověděla služka a otřela si pot z čela.

Thomas se ani neobtěžoval odpovědět a okamžitě vyběhl ze stájí. Kdyby se nenechal Rogerem přemluvit k vycházce, mohl být u toho, když se Caitlin probudila. Nadával v duchu sobě i svému vazalovi, když konečně rozrazil dveře a spatřil léčitele, jak kouskem plátna otírá čelo jeho ženě, která přivřenýma očima sledovala jejich počínání.

„Caitlin," zašeptal plačtivě a třemi kroky překonal vzdálenost mezi nimi. Měl slzy na krajíčku, když viděl, že se pokusila usmát. Ztěžka dosedl na kraj postele a vzal její studenou dlaň do své.

„Thomasi," zašeptala stejně hlasitě jako on a do očí se jí nahrnuly slzy.

„Nechte nás," řekl směrem k léčitele, aniž by mu věnoval jediný pohled a přitiskl horké rty k hřbetu její ruky.

„Pane, měl byste vědět, že je velmi slabá a ..." začal opatrně starý muž, ale byl baronem nekompromisně přerušen. „Řekl jsem, abyste nás nechal!"

„Budu čekat na chodbě," zmohl se na chabou odpověď a za pár okamžiků zmizel za dveřmi.

„Je mi to všechno hrozně líto, ani nevíš, jak si to všechno vyčítám!"

„To nemusíš..." chtěla mu odpověď, ale její hlas byl velmi slabý a sucho v ústech zapříčinilo, že se ji slepily rty. Thomas ji rychle podal pohár s vodou, který po malých doušcích vyprázdnila a pokračovala : „Je to chyba nás obou. Kdybychom nebyli tak paličatí a tvrdohlaví, nic z toho se nemuselo stát."

Moc dobře si uvědomovala, co si způsobili navzájem, ale byla tak vyčerpaná, že neměla sílu na to, aby poslouchala jeho omluvy. Náhle vystrašeně sklouzla pohledem na své břicho a mimoděk si na něj položila ruku.

„Je...nepřišla...nepřišli jsme...." nebyla schopná ze sebe vysoukat srozumitelnou větu a po tváři ji stekla slza.

„Stále ho nosíš pod srdcem," usmál se a oba si pohlédli do očí. Až teď Caitlin spatřila jeho unavenou tvář a i když neměla moc sil, zvedla paži a slabě ho pohladila po líci.

„A princ?" zeptala se najednou a Thomasovi se okamžitě zkřivila tvář znechucením a hněvem. Princ se do debat o Caitlin moc nezapojoval, ale když už to bylo nevyhnutelné, prohlásil, že je to boží znamení a že to jen dokazuje, jak je Caitlin zkažená. Všechno baronovi tlumočil Roger, který se večeří vždy účastnil a poslouchal, co se v paláci šustne.

„Žije si dál svým bezstarostným životem, zkurvysyn," odpověděl a zatnul pěst. Caitlin jen vyděšeně polkla a pohlédla ke dveřím. Thomas zachytil směr jejího pohledu a stlačil ji ochranitelsky dlaň. „Už ti nikdy neublíží, slibuji!"

„Thomasi, slíbil nám, že budeme pykat. Uvědomuješ si, že to nejhorší teprve přijde?"

„Ochráním tě, ať se stane cokoliv, rozumíš mi?!"

Caitlin jen němě kývla a vyčerpaně zavřela oči.  Cítila, že princ nenechá být to, co se zde stalo a věděla, že za to oba zaplatí...Otázkou je, jak velkou cenu.

Thomas pochopil, že není zrovna čas na rozsáhlé debaty a proto přivolal služky, které na pokyny léčitele, krmily Caitlin horkou polévkou, kterou zvládala polykat jen po malých doušcích. Na chodbě se Thomas i léčitel usadili na dřevěnou lavici, kterou tam nechal přistavit král a oba se zahleděli na protější zeď.

„Za vše může princ, že?" zeptal se tiše starý muž tak, aby ho mohl slyšet jenom baron.

„Prosím?" zeptal se udiveně a upřel na něj zrak

.„Víte, vaše žena čas od času blouznila a občas řekla věci, které se v její hlavě nemohly objevit jen tak."

Thomas byl několik okamžiků potichu a přemítal, jak má léčiteli odpovědět. Za tu dobu, co se staral o Caitlin mu začal důvěřovat a ukázalo se, že je to i příjemný společník, který mu bedlivě naslouchá, ale zároveň i vypráví a tím šikovně odvádí myšlenky pryč.

„Chtěl ji znásilnit," odpověděl prostě a znaveně zavřel oči. Potřeboval to říct ještě někomu jinému, protože Roger byl u toho a byl svým způsobem stále v šoku z toho, co viděl.

„Ten bastard," zašeptal léčitel a praštil pěstí do své nastavené dlaně, jako kdyby tam byla tvář prince. „Tušil jsem to."

Thomas překvapeně otevřel oči a spatřil, že se ve výrazu starého může něco změnilo. Něco se v něm zlomilo a on nabyl dojmu, že v něm získal spojence. Aniž by ho musel pobízet, povyprávěl mu všechno od začátku a když skončil, ulehčeně si oddychl.

„Neuvěřitelné," okomentoval to léčitel a ještě, než stihl pokračovat, je přerušil strážný, který se objevil zpoza rohu.

„Král si váš žádá," oznámil léčiteli a poté uctivě kývl směrem k baronovi.

„Už jdu," odpověděl a poté se otočil na Thomase.

„Večer se za vámi stavím a ještě probereme stav vaší paní."

„Ovšem," usmál se. „A děkuji...za všechno," vstal a poplácal ho po ramenou. Léčitel kývl na srozuměnou a těsně předtím, než zmizel za roh, se otočil a zvolal : „Mimochodem, jmenuji se Leon," a sice smutně, ale spiklenecky na něj mrkl.

V tu chvíli si Thomas uvědomil, že získal nejen spojence, ale i přítele.