Trust My Rage

37. Kapitola

Jedna slečna mi připomněla, že zde mám rozdělanou povídku, tak jsem se bezmyšlenkovitě vrhla napsat další díl a tady je. Předem se omlouvám za chyby, psala jsem to dost narychlo :) Enjoy it!

„Thomasi, nemůžeš mě opustit! Ne, teď!" zašeptala Caitlin a otupěle hleděla na pečlivě vyřezávaný motiv, který se nacházel na čele mohutné postele.

„Král ještě nerozhodl definitivně, ale znám ho. Uchlácholí mě tím, že můžu zatím odjet na své panství a až to budu nejméně čekat, pošle panoše se zprávou o tom, že se mám dostavit ke dvoru a následně vést část armády," přemítal nahlas Thomas a nervozně pochodoval po místnosti. Dříve by neváhal a do boje se vrhl při první příležitosti, ale jeho život se s příchodem Caitlin, převrátil naruby a krvavá bitva už mu nepřipadala tak vzrušující.

Cítil zodpovědnost nejen za Caitlin a dítě, ale i za své poddané. Věděl, že by jeho žena zvládla vést panství, obzvlášť pod dohledem jejího dědečka, ale časem by se začalo všechno hroutit a věřil tomu, že by za tím vším stal Jonathan a nebo princ.

„Aspoň chvíli by si byl se mnou a ..."

„Ale co potom, Caitlin? Jednou si pochovám naše dítě a poté odejdu do bitvy, kterou nemusím přežít."

„To neříkej!"

„Mám ti snad lhát?" vykřikl frustrovaně a ztěžka dosedl na dřevěnou stoličku.

„Ve všem tom zmatku jsem si neuvědomil, že mě může povolat. Přehlížel jsem to a teď mě to dostihlo. Nevím, jak všechno stihnu zařídit."

„Co přesně chceš zařizovat?" upřela na něj svůj pohled a zvedla obočí.

„Nemůžu vás nechat bez prostředků. Musím dohlédnout na to, aby se za mé nepřítomnosti stále vybíraly poplatky za půdu a aby byla pomoc tam, kde jí je třeba. Kdybych v bitvě zemřel, měla bys dostatek majetku na dlouhou dobu, ale ne na věčnost."

„Nebála bych se o tebe tolik, kdybych nebrala na vědomí to, jak mluvíš."

„Jak to myslíš?" zeptal se překvapeně a lokl si medoviny, která mu příjemně zahřála žaludek.

„Mluvíš poraženecky, jako kdyby si skutečně počítal s tím, že se nevrátíš zpět. To není Thomas, do kterého jsem se zamilovala. Ano, mluvíš pragmaticky a logicky, ale tvoje pravá podstata, ta dravost a bojovnost, které se každý muž v zemi bojí, jako kdyby se vytratila."

Chvíli mu trvalo, než zpracoval její slova a překvapením zamrkal, když mu došlo, že má jeho žena pravdu.

„Caitlin, nechtěl jsem, aby to tak vyznělo."

„Slib mi jenom jednu jedinou věc...Je jedno, jestli se vrátíš za několik měsíců či let, zmrzačený nebo nemocný, slib mi, že se vrátíš k nám – domů.

„Slibuji..."

- - - - - Následující den - - - - -

„Otče, myslím, že tvoje rozhodnutí je až příliš ovlivněno emocemi." poznamenal princ a prohlížel si dýku, kterou mu daroval otec k jeho desátým narozeninám.

„Nevíš o čem mluvíš!"

„Možná toho nevím tolik, co ty, ale i tak mi rozum říká, že na tvoje rozhodnutí doplatí celá Anglie." odpověděl Mark a vzhlédl. „Thomas je jedním z nejlepších bojovníků, které ve svých službách máš. To, že má těhotnou manželku, která málem zemřela, je sice smutná okolnost, ale co je život jedné ženy a dítěte, oproti statisícům lidí, kteří věří tomu, že uděláš

vše pro to, abys je ochránil, jak před vzbouřenci, tak před nájezdníky..."

nechal vyznít větu do prázdna a sledoval otcovu reakci.

Ticho se táhlo nekonečně dlouho, než král konečně sevřel pěst a tiše odpověděl : „Máš pravdu, musí se do války zapojit, pro dobro nás všech."

Na jednu stranu byl princ potěšen, že se Thomase na delší dobu zbaví, ale na další cítil silnou žárlivost. Nemohl unést skutečnost, že tolik záleželo na jednom jediném muži.

„Pošli sluhu, ať dovede Thomase do mých komnat a odejdi," řekl král a rukou pokynul ke dveřím.

"Rodinná chvilka" je u konce, pomyslel si trpce Mark a úklonem vyšel z pokoje.

- - - - -

„Thomasi Montimere," začal král mluvit, jakmile se baron objevil ve dveřích.

„Byl jsi mi vždy věrným služebníkem a hájil si zájmy koruny a Anglie vždy, když bylo třeba. Proto jsem se rozhodl svěřit Liama Dorseta do tvé péče a dovoluji ti zůstat s tvou ženou do doby, než porodí tvého dědice. Jakmile bude dítě pokřtěno, odebereš se ke královskému dvoru a zde se připravíš na cestu do Dánska, kde budeš bránit naši vlast do doby, než bude nepřítel poražen nebo, než já uznám za vhodné.

Nařídím sluhům, aby připravili věci pro váš odchod a již zítra se vydáš na své panství, kde začneš vyřizovat vše potřebné. Je mi líto, Thomasi, ale tvá země tě potřebuje víc, než kdy jindy. Jdi se připravit na cestu," skončil proslov král a naráz vypil celý džbán vína.

Thomas jen omámeně přikývl a vyšel na chodbu. Husí kůži měl po celém těle a nepříjemný pocit v žaludku ho neopouštěl dalších pár hodin.

Téhož dne, král oznámil Jonathanovi svoje rozhodnutí o svěření péče Thomasovi. Jeho obličej okamžitě nabral rudý odstín a každý mu z tváře mohl vyčíst jeho zlobu a rozhořčení. Král mu uzavřel jedinou možnou cestu k majetku Dorsetů a on měl co dělat, aby se udržel a nevrazil králi dýku do těla. Sice by to ve skutečnosti nikdy neudělal, ale pološíleně se zasmál, když vycházel ze sálu a situaci si představil.

U dveří také stála bledá Caitlin,a i když její stav nebyl nejlepší, chtěla si rozhodnutí vyslechnout osobně. Její oči byly nateklé kvůli pláči, kdy se slzy radosti mísily se slzy smutku. Pobyt na královském dvoře má hořko-sladký konec, pomyslela si. Sice může vychovávat svého bratra, ale zároveň na dlouho dobu ztratí Thomase.

Kdo ví, jaký osud je ještě čeká.

Kdo ví...