Trust My Rage

17. Kapitola

Omlouvám se, že jste museli, tak dlouho čekat na novou kapitolu, ale škola nám dává pořádně zabrat a tak nestíhám. Byla by jsem, fakt ráda, kdyby jste se třeba vyjádřili v komentářích co si o tom zatím myslíte atd... Děkuju moc za vaši podporu i hvězdičky :)

Caitlin dlouho trvalo, než uklidnila svůj pláč i dech. Stále nemohla pochopit, že za tím vším, stál člověk, kterému věřila a prožila s ním celé dospívání.

„Proč Jacob?“ zeptala se plačtivým hlasem. „Chtěl také Dorset?“

„Myslím, že ne. Chtěl způsobit rozruch, ale stále nevím proč...“ odpověděl ji Thomas jemně a vdechoval květinovou vůni jejich vlasů. Užíval si ten pocit, že ji drží zdravou v náručí. Nedovedl si představit, že by žil bez jejich hádek, jejího úsměvu a jisker v očích, které se ji objevily vždy, když ho viděla.

„Barone, muži se vracejí!“ přerušil je z dálky Roger. Oba se za hlasem otočili.

Jeden z přijíždejících vojáků bleskově dojel k Thomasovi. „Příjíždějí touto cestou a převyšují nás v poměru tři na jednoho,“ ohlásil a otřel si zpocené čelo.

„Jacob?“ zeptala se Caitlin svého muže a nevědomky se začala třást. Ten ji, ale neodpověděl. Vzal ji pouze do náruče a vyzdvyhl zpět na koně.

„Dohlédni na její bezpečnost,“ zvolal na Rogera, vytáhl meč a začal udělovat rozkazy vojákům.

Slunce pomalu zapadalo a vrhalo měkké oranžové světlo na jezero. Ještě půl hodiny a celý les se ponoří do tmy. To nebyly ideální podmínky pro bitvu. Roger vedl Caitlininu klisnu pryč od vody mezi dva velké stromy a pak posunkem přivolal tři vojáky.

„Buďte ji pořád po boku,“ přikázal jim přísně a muži jen svorně přikývli.

„Bůh tě ochraňuj,“ zašeptala Caitlin jeho směrem a Roger se slabým úsměvem přikývl a vydal se zpět k jejímu muži. Rebely už bylo slyšet v dálce. Přes husté lesy přejížděli rychle a hlasitě. Ani se nenadála a byl slyšet zmatek bitvy.

Jakmile vše začalo, jezdi, kteří ji hlídali, vytáhli štíty a ušetřili Caitlin pohled na bojiště. Mohla slyšet jen vykříky, železné zvuky mečů narážejících o sebe a bolestné sténání zraněných. Nemohla to vydržet a tak požádala jednoho z vojáků, aby sklonil štít. Musela zjistit, co se děje a jestli Thomas pořád žije. Stromy a zapadající slunce ji dobře skrývalo, takže voják s jejím požadavkem souhlasil.

„Potřebují vaši pomoc,“ řekla, když viděla množství nepřátel. „Běžte a pomozte jim. Mně se nic nestane, na ochranu mi stačí jen jeden z Vás.“ vyzvala dva z nich. S úsměvem se na ni zahleděli a bez dalších slov vyrazili na bojiště.

Caitlin sledovala, jak její muž zapasí s protivníkem a málem úlekem spadla z koně, když ho rána do břicha minula jen o pár centimetrů. Ulehčeně si oddechla, jakmile se Thomas zpamatoval a plně se do nepřítele opřel. Během minuty mu přetl šlachu na pravé noze a poté ho přesně mířenou ránou do krku poslal na onen svět. Přesunula pozornost na Rogera , který momentálně bojoval se dvěma protivníky na okraji jezera. Viděla, že se k nepřátelům přidal ještě jeden, a uvědomila si, že Roger už nemá žádné místo na couvání. S hrůzou pozorovala, zda mu někdo příjde na pomoc, a pak si vzpomněla, že má sebou luk a šíp.

„Běž stranou,“ přikázala vojákovi po jejím boků a nasadila šíp do tětivy. Chvíli váhala, jestli má vystřelit, ale když se meč opět nebezpečně dotknul Rogerovi zbroje, neváhala. Šíp zasvištěl vzduchem a projel rebelovým spánkem, jako nůž máslem. Vmžiku se připravila na další výstřel. Tentokrát se šíp zabodl do šíje jednoho z nich. Poraněný se svalil na zem a ve smrtélné agonii vypouštěl poslední bublavé zvuky. Roger se podíval dolů na rebela a všiml si, že mu z krku trčí neznámý šíp. Jeho zvědavost ho, ale málem stála život, protože ji využil poslední z nich. Čas nedovolil, aby vazal stihl zareagovat a jen neohrabeně odrazil oštěp, který letěl jeho směrem. Nebyl zraněný, ale ztratil rovnováhu a spadl po zádech do jezera. Když rebel viděl, že se potápí uchechtl se a vydal se pryč.

„Utopí se! Má na sobě brnění, které ho stáhne pod vodu!“ vykřikl vyděšeně mladý voják po její levici.

„Nesmí se utopit. Máš provaz?“ vyhrkla odhodlaně a když viděla přikývnutí, vyrazila tryskem k vodě.

„Ty máš taky brnění, takže to musím udělat já. Přivážu Rogerovi provaz kolem pasu a až ucítíš trojité škubnutí, tak ho vytáhneš ven.“ přikazovala mu ve spěchu a s jedním koncem provazu mířila do ledové náruče jezera. Hluboce se nadechla a potopila se v místě, kde Rogera viděla padat. Dno bylo hlouběji, než myslela, ale našla muže skoro okamžitě. Nereagoval a tak mu chvatně uvázala uzel kolem pasu. Nebylo to vůbec snadné, protože bahno bylo kluzké, takže dostat provaz kolem rytířova těla bylo obtížně. Z námahy ji začaly bolet plíce, ale nezvdávala to. Když udělala co měla, třikrát silně zatáhla za provaz a pošťouchla tělo směrem k hladině. Čekala ještě chvíli, ale když už ji opravdu docházel vzduch, odrazila se vyplavala.

Jakmile se Roger dostal na vzduch, rozkašlal se a z plic mu vyhrkl proud vody.

Caitlin ho ale nesĺyšela. Potácela se v mělké vodě jezera a plakala, nad tím, že ho nedokázala zachránit.

Thomas se zrovna otočil, aby zahlédl svoji ženu, jak se potápí do jezera. Zařval jako divoké zvíře a hnal se směrem za ní. Jeho muži mu přitom hlídali záda a odráželi dotěrné útoky.

Vyděsil se tak, že mu vhrkly slzy do očí. Zrovna se připravoval skočit do vody, když viděl, jak se vynořila. Tělem mu projelo ulehčení, jaké v životě nezažil. Jeho nohy strachem a hrůzou zeslábly a on poklekl na zem. Zrovna se pomodlil k Bohu, když uslyšel, jak pláče a vztek i síla se mu opět vrátily. Byl neuvěřitelně šťastný, že žije, ale ve zlosti si říkal, že ji asi zabije.

„Myslel jsem, že si se utopila,“ ječel, když ji táhl z vody ven. „Myslel, jsem, že si se utopila,“ opakoval a zatřásl s ní. Pak přestal a přivinul si ji k hrudi. Caitlin uslyšela v jeho hlase strach a začala plakat ještě víc. „Roger...Roger, on se utopil,“ vzlykala.

„Proboha, on žije!“ vykřikl na ni. Pak si ji znova přitáhl k hrudi a řekl něco, co neslyšela, pak ji odstrčil a opět s ní zatřásl. Vypadalo to, že vůbec neví co chce.

„Mohla jsi umřít, ty huso hloupá,“ vydechl naštvaně, ale pevně ji objímal. Všude už se rozprostíralo ticho. Tahle bitva byla vyhraná, ale valká s povstalci pokračuje.

„Roger mohl umřít, copak to nechápeš?“

„Ty taky! Ale co mám s tebou dělat?“ zeptal se rezignovaně.

„Má paní?“ přerušil je chraplavý hlas, který ji rozlil štěstí do žil. Roger opravdu přežil. Vyprostila se z Thomasova objetí a překvapeně přijala suchý plášť, který vazal držel v rukou. „Je to, to nejmenší, co Vám za svoji záchranu zatím můžu dát. Ale veřtě mi, že už nikdy nebudu váhat, za vás položit život.“ zašeptal s úctou.

Nebyla schopna slova a proto jen s unaveným úsměvem přikývla.

„Bežte se s Rogerem ohřát k ohni. Já budu muset zjistit ztráty a zajistit rozdělání tábora,“ vyzval je Thomas.

„Není nebezpečné rozdělávat oheň? Rebelové, jsou pořád někde tady,“ optala se Caitlin.

„Ti se prvně musí vzpamatovat, aby mohli vůbec znova zaútočit,“ odpověděl baron a pokynul jim směrem k ohni.

Ani jeden z nich neváhal a pomalu vyšli směrem k teplému světlu. Když usedli, začali se bavit o různých večech a ani si nevšimli, že se čas už přehoupnul přes půlnoc. „Budu se modlit, za duše vašich rodičů, že byli tak prozíravý a naučili vás plavat. Jsem teď, díky tomu naživu,“ poznamenal Roger, po chvilce ticha.

Thomas právě přistupoval ke Caitlin zezadu, když zaslechl vazalovu větu o jejím plavání. Jeho vztek byl na ústupu a převládly v něm něžnější pocity k jeho ženě. Měl chuť ji vzít do náruče a zanést do stanu, když zaslechl její slova.

„Mám obavy, že mí rodiče by byli z tvým motliteb na rozpacích. Jenom bůh ví, že neumím plavat. Zatím. Ale nemyslím, že je to tak těžké, stačí jen...“

„Co jsi to řekla?“ zařval baron a cítil, že se opět přestává ovládat. Jeho žena riskovala svůj život pro záchranu jiného a málem o ni přišel podruhé, během jednoho dne. Caitlin se křečovitě chytla za srdce a poděšeně se otočila.

„Já tě asi zabiju,“ poznamenal Thomas a rozzuřeně se ji zahleděl do tváře.