Trust My Rage

20. Kapitola

Ta-dá! Máme tady jubilejní 20 díl, který je sice trochu kratší, ale slibuji, že vám to v přístí kapitole vynahradím a dokonce vás bude čekat překvapení :)  A taky bych opět chtěla poděkovat, za úžasné komentáře, hvězdičky a prostě všechno. Děkuju :)

Thomas se vydal na cestu do Jacobova hradu, jakmile si srovnal výsledky bitvy.Věděl, že pověřit posla, tak důležitou zprávou o tom, že přebíra všechna Jacobova panství a pozemky, by bylo nevhodné a proto se rozhodl to vyřídit osobně. Poslední dva dny, co se připravoval na cestu, s Caitlin skoro vůbec nepromluvil. Když odjížděl, věděl, že jeho žena žije stále v přesvědčení, že se na ni zlobí, ale rozhodl se ji v té doměnce zatím ponechat. Přestože ho její trápení a špatná nálada znepokojovaly, vždy si připomněl, že je to všechno jen pro její dobro. I když své skutečné city před ní zatím skrýval, nemohl odolat pokušení a musel si ji před svým odjezdem přivinout k sobě a dlouze políbit. Bože, jak mu ti její rty chyběly.

Edward pozoroval loučení mezi manžely s tichým pobavením.Vždycky považoval Caitlin za velmi inteligentní a teď nemohl uvěřit tomu, že nebyla schopna prohlédnout hraný nezájem svého muže. Cožpak nevidí, že se Thomasovi v její přítomnosti vždycky zjemní výraz v očích? A nebo, jak se ji občas zlehka dotkne, jako kdyby nevěřil, že není jen krásný přelud? Přece každému kdo logicky uvažuje, musí být jasné, že je do ní blázen.

Kdysi měla Caitlin velmi podobné názory, jako její dědeček a jednala stejně jako on, ale v poslední době se chovala spíše, jako raněná laň, než divoké zvíře. Rozhodl se proto, že to tak nenechá a že bude muset mezi ně zasáhnout, i když na to nemá právo. Musí vidět svoji vnučku zase šťastnou a veselou.

Nechal Caitlin celý den, ať si dělá co chce a počkal až do večera, kdy spolu zasedli k jídelnímu stolu.

„Vyzývám tě na partičku šachu, Caitlin“ řekl, když dojedli.

„Mám obavy, že mému srdci se do hry moc nechce,“ odpověděla a unaveně vzdychla.

„Nechci, abys do hry tahala srdce, ale hlavu. Poslední dobou se chováš, jako chudinka. Kde je ta stará Caitlin?“ zeptal se zatímco na šachovnici rozmisťoval figurky.

„Nevím kam se ztratila, ale může za to Thomas.“

„Proč? Řekla jsi mu, že ho miluješ a on ti svoji lásku neoplatil?“

„Ano, a nebyl vůbec potěšen,“ řekla překvapeně Caitlin a táhla pěšákem.

„Víš dedečku, řekl mi, že ho moje láska vůbec nezájímá a že si ji mám nechat pro naše děti,“ vysvětlovala a vztekem se ji nahrnuly slzy do očí. „Thomas neprojevuje žádné city. Tedy když nepočítám jeho výbuchy vzteku, to city jenom přetéká, ale jinak? Už jsem mu řekla, že se pokusím na lásku k němu zapomenout. Nezaslouží si ji.“

„Povídáš nesmysly, dítě. Zapomeň na své trápení.Tvůj muž tě miluje,“ řekl zvesela Edward a ladným pohybem střelce, sebral Caitlin figurku. „A ještě, než začneš nesmyslně protestovat, tak ti můžu slíbit, že tě o tom do konce této hry převědčím. Stačí mi říct, co se dělo ten den, kdy jsi zachránila Rogera.“

Caitlin znala svého dědečka natolik dobře, že věděla, kdy se s ním nedá smlouvat. Proto mu vypověděla, jak nejrychleji dokázala , co se ten den odehrálo a své povídání skončila slovy o to, že Thomas nebyl s jejím chováním spokojen.

„Myslela jsem, že bude rád, že jsem mu zachránila věrného přítele, ale nebyl,“ naštvaně se zamračila a sevřela svá ústa do tenké linky.

„Řekni mi, co udělal,“ naléhal dál Edward .

„Nevím co chceš slyšet, prostě na mě opět řval. Vždyť on nic jiného neumí a taky...“

„Pořád jsi neodpověděla na otázku. Vytáhla tě snad z vody za vlasy? Hodil tě na zem a kopal do tebe?“

Caitlin nad tím zalapala po dechu. Tahat za vlasy a kopat – to už všechno překračuje. „Nikdy by mi neublížil, to přece víš. Je čestný a tohle by žádné ženě neudělal.“

„Pořád o něm mluvíš, jako o muži bez citu, tak jsem chtěl vědět co je na tom pravdy, ale teď pokračuj. Co se dělo potom?“

„Pořád na tom trváš?“ vzdychla Caitlin unaveně.

„Ano!“

„Dobře tedy. Vytáhl mě z vody, ale ne za vlasy. Pak se mnou přede všemi vojáky začal třást, až jsem se bála, že mi vytřese duši z těla. Bylo to docela nevhodné, když kolem nás stálo tolik jeho mužů.“

„Pokračuj,“ vyzval ji klidně.

„A pak mě...“ Jak si vybavovala některé okamžiky, oči se jí rozšířily poznáním s jiskřičkou určité naděje.

„No, přitáhl si mě k sobě a objal mě. Něco mi říkal, ale já jsem plakala, takže jsem ho neslyšela. Nejdřív se mnou třásl, pak objímal, pak se mnou zase třásl, pak mě opět objímal, pořád dokolečka. Vypadalo to, že vůbec neví co dělá.“

„Caitlin, vidíš? Zkus používat i hlavu a řešení objevíš,“ řekl jemně Edward a pohladil ji po ruce.

„Řekni mi, co si myslíš,“ prosila ho.

„Pro mě je to zcela jednoduché. Tvůj muž, ať chce či ne, tě miluje.“

„Pokud je pravda, co říkáš, pak je tu ještě jeden problém,“ podotkla Caitlin.

„A to?“

„Myslím, že o tom neví...zatím“

„Pak je tedy na tobě, aby si to uvědomil. A jen tak mimochodem, mat!“ řekl Edward a spokojeně se zasmál.

„Prosím?“

„Mat, Caitlin. Právě jsem vyhrál“

„Kdepak, já jsem vyhrála,“ odmítla jeho tvrzení.

„Co to plácáš? Mám tvou královnu a tvůj král se nemá kam pohnout. Tu hru jsem vyhrál já.

„To je pravda,“ připustila Caitlin s mírným kývnutím. „Tahle hra je sice tvoje, ale já vyhrála mnohem víc, než ty. Mám totiž konečně otevřené oči.“