Trust My Rage

1. Kapitola

Nad vysokými stromy tiše kroužil velký jestřáb. Když uviděl útlou postavu, která se právě vynořila z chatřce, prudce zamířil dolů a přistal na nedalekém pařezu.

 „Tady jsi“ přivítala ho dívka. „Dnes jsi přiletěl něják brzo. Taky jsi nemohl usnout?“ zeptala se konejšivě a rukou ho vybídla, aby přiletěl blíž.

 Jestřáb naklonil hlavu na pravou stranu, aniž by z ní spustil zrak, a vydal chroptivý zvuk. Jeho duhovky měly temnou barvu, ale dívka se ho nebála. Důvěřovala mu a proto ho znovu vybídla. Během vteřiny se pták vznesl a usednul na její holé předloktí. Jeho drápy sice byly ostré jako břitvy, ale svou paní nezranil.

 „Co mám s tebou dělat?“ zeptala se Caitlin. „Tloustneš a jsi líný, kamaráde. Proč jsi jen nevyužil volnost, kterou jsem ti dala?“ usmála se a tiše přemýšlela do doby, než ji vyrušilo zapraskání větvičky.

 „Leť,“ přikázala jestřábovi, který rozkaz ihned splnil. Rychle hvízdla na své vlky a běžela se schovat za velký dub. Srdce ji divoce tlouklo, protože ona zde byla sama a krajem se v těchto časech nepokojů, potulovali nájezdnici, kteří se nebáli ničeho.

 „Má paní?“ Hlas jejího věrného sluhu proříznul tíživé ticho a Caitlin s výdechem úlevy, vylezla zpoza stromu. Stařeč úlekem vyjekl a málem spadnul z koně.

„Takhle si zahrávat se starým pánem, že se nestydíte.“ spustil na ni, ale když si všimnul, že je podobně vystrašená jako on, tak zmlknul.

„Promiň Johne, nečekala jsem tě tak brzy. Dnes přece není den, kdy mi nosíš jídlo, nebo snad ano? Když jsem mimo hrad, ztrácím pojem o čase. Jen vím, že už to bude měsíc, co má rodina...“

„Má paní, nemluvte o tom a nebojte se. Pojem o čase neztrácíte, ale mám jiné zprávy, které mě sem opět zavedly a taky plán, jenž byste měla zvážit.“

 „Johne, jestli si myslíš, že odjedu k deděčkovi, tak plýtváš časem. Mou odpověď znáš a já ji nezměním.“ řekla Caitlin a zkřížila ruce na prsou. Náhle z ní šla taková sebejistota a chlad, že se sluha málem začal třást. „Takže, máš ještě něco jiného, co bych měla vědět nebo zvážit?“ zeptala se a čekala na odpověď. Ta ale nepřicházela. Povzdechla si a konejšivějším tónem ho pozvala do chatrče.

 Zařízení bylo velmi prosté, ale Caitlin to nevadilo a celkem si začala zvykat. Mezitím než se John posadil, vzala pár polínek a hodila je do pomalu umírajícího ohně.

 „Ti zloduši jsou pryč.“ začal a ona strnula uprostřed pohybu.

„Cože? Jak je to možné?“

 „Byl jsem zrovna na kopci, když jsem spatřil, jak se z deště vynořuje velká skupina vojáků a jede k branám hradu. Ani jsem nestihnul mrknout a začala bitva. Kdybyste viděla, toho jejich vůdce. Šel z něj strach, to Vám teda povím.“ usmál se lehce a pokračoval.

„Všechno skončilo během hodiny, zrovna když bouře ustala a já šel zjistit, kdo to byl... "

 „Thomas Montimer...“ zašeptala Caitlin a strnule pozorovala dřevěnou podlahu.

 „Jo, byli to jeho muži. Musela jste tušit, že sem vyšle svoje vojsko."

 „Jistě, myslela jsem si to,“ povzdechla. „Můj otec byl Montimeruv věrný vazal. Nikdy by nedopustil, aby mu někdo zabavoval majetek. Nicméně nechápu, že přijel tak brzo.“

 „Má paní, to je teď jedno, ale vy už můžete barona požádat o pomoc! Určitě Vás neodmítne.“

 „Johne kdyby záleželo jen na mě, tak bych za baronem šla hned, ale prý je to vznětlivý, tvrdohlavý mezek. A mojí prioritou je prvně ochránit Liama.“ zarazila se, když si uvědomila, že se na něj vůbec nezeptala. „Jak se mu daří?“

Sluha si jen povzdechl a chvilku šlo slyšet jen praskání polen v krbu, než se odhodlal k odpovědi. „Má se dobře, ale pamět se mu pořád nevrátila a stále nemluví.“

„Musím ho vidět.“ řekla rázně Caitlin a chtěla vstát, ale starcova ruka ji zabránila v pohybu. „O tom jsem chtěl s Vámi mluvit. Vůdce Montimerových mužů je těžce zraněn a oni shánějí někoho, kdo se vyzná v lečitelství. Mezi řecí, jsem tedy prohodil že někoho takového znám a oni mě pro něj poslali. Má paní, vaše matka lečila nemocné a vy jste ji častokrát pomáhala, určitě si něco pamatujete. Je to šance, jak vidět malého Liama a zároveň si zasloužit uznání, pokud toho muže vyléčíte.“ Caitlin se zamyslela nad tím, co John řekl a musela uznat, že měl pravdu. Musí Liama dostat z hradu ven, než rytíři zjistí kdo je, jinak ho odvedou ke svému vůdci. Liamovi připadá podle zákona dědické právo na panství, ale do té doby, než bude plnoletý za něj vše dělá jeho poručník, jimž je jeho jediný strýc – Jonathan.

 „Máš pravdu, ale musíme se modlit, aby Bůh stál při nás...Jinak bude všechno ztraceno...Běž mi osedlat koně, já mezitím připravím bylinky.“

-------------------------------------------------------------------

Při vjezdu do hradu se zdálo, že všude panuje ruch, ale nyní je obklopovalo jen tiživé ticho. Desítky tváři sledovaly každý její pohyb. Caitlin na okamžik zaváhala, ale pak hrdě vztyčila hlavu, sesedla z koně a vydala se do velké síně.

 „Zavolejte mi svého velitele.“ řekla nahlas a pohlédla na dvanáct mužů sedících u masivního, kulatého stolu. Náhle vstal postarší muž s výrazným nosem a zamračil se.

 „Jak to, že přišla žena? Je-li v tom nějáká léčka, budete viset i se svými rodinami.“

 „Žádná léčka v tom není, jen se vyznám v bylinkách a doslechla jsem se, že někdo na hradě potřebuje moji pomoc.“

 „Proč bych měl věřit, že chcete našemu veliteli pomoci?“

 „Žádné vysvětlení proto nemám, takže buď příjměte moji pomoc a nebo se můžeme rozloučit a to i s životem vašeho velitele...“ nechala větu doznít a všimla si, že starému rytíří přeběhly přes tvář obavy.

 „Tak mě tedy následujte,“ poručil přísně a vydal se po schodech nahoru do věže. Nešel však do levého křídla k velkým ložnicím, ale vzal louč a jistým krokem kráčel na druhou stranu přímo do jejího pokoje. Caitlin si se slzami v očích prohlédla pokoj a hned potom se obrátila ke zraněnému.

Překvapilo ji, jak je vysoký, možná ještě větší než její dědeček. Sotva se vešel do postele. Z nějákých důvodů, ji něčím zastrašil. Přestože byl velmi pohledný, bylo v něm cosi zvláštního a nebezpečného.

 Zraněný se náhle pohnul a zasténal bolestí, což ji přimělo k pohybu. Odhrnula mu tmavě hnědé vlasy z čela a položila ruku na vlhké čelo. „Má vysokou horečku, jak dlouho tu proboha leží?“ Rytíř, který ji sem dovedl stál zachmuřeně u dveří a pozoroval její pohyby, jako kdyby každým okamžikem měla vytáhnout dýku.

 „Bude to už pěkných pár hodin. Viděl jsem jak spadnul z koně a od té doby se neprobral.“

„Musí mít ještě nějáké jiné zranění, prohlížel ho někdo?“

„Ne.“ odpověděl prostě a zatvářil se provinile.

„Musíme ho rychle svléct, takže mi pomožte.“ vyzvala ho a čekala než nožíkem rozpáře jeho propocenou košily.

„Dobře, teď ho obrátíme a uvidíme co dál.“ řekla, ale jelikož se rytíř k ničemu neměl, pokusila se velitele převrátit na břicho sama.

„Bože, uhnětě ženská!“ ušklíbnul se a bezvládné tělo obrátil. Náhle oba zalapali po dechu, když uviděli velkou, hnisající ránu, jenž se táhla přes skoro celá záda.