Trust My Rage

7. Kapitola

Hluk a křik nabíral na síle, když si uvědomila, že nikde nevidí své vlky. „Kde je Thor a Loki?“ zeptala se Caitlin, jakmile usedli k slavnostně prostřenému stolu.

„Kdo?“ otázal se Thomas překvapeně.

„Mí vlci. Jmenují se Thor a Loki. Tak je pojmenovala má babička, protože říkala, že mají jejich vlastnosti. Jsou to severští bohové.“ upřesnila a usmála se nad vzpomínkou, kdy je poprvé viděla. „Thor je ten světlejší a silnější, kdežto Loki má srst tmavší a je, řekla bych - lstivější.“

„Nechal jsem je zavřít do sklepení. Tvůj bratr se jich bojí.“

„To nemůže být pravda! Zná je od malička,“ vykřikla Caitlin

„Přesto je to pravda. Proč bych ti lhal?“ zeptal se baron ukřivděným tónem.

Chvíli zkoumala jeho obličej, ale nezdálo se, že by ji lhal.

„Omlouvám se. Nechtěla jsem naznačit, že lžeš.“ zašeptala pokorně. Thomas se spokojeně usmál, když je vyrušil další gratulant.

„Blahopřeji vám, má paní.“

„Sáro! Ty žiješ,“ vypískla Caitlin a vstala, aby objala věrnou služku, její matky.

„Jak jste všichni...“ zeptala se, když si všimla více známých tváří, které roznášely jídlo.

„Hned, jak jsme slyšeli, že baron dobyl hrad zpět, jsme se vrátili,“ řekla služka.

„Proboha, aspoň něco zde zůstalo.“ usmála se Caitlin a pustila její ruku. Když služebná odešla, všiml si Thomas, že má jeho novomanželka zalité oči slzami a je roztřesená, ale s každým dalším přípitkem, se zdála víc klidnější a spokojenější.

„Odkud jsi přivezl, tak skvělé víno?“ zeptala se „Nebyli jsme zvyklí, pít kvalitní vína.“

„Ani při slavnostech?“ zeptal se Thomas udiveně.

„Ne, spíš jsme pili pivo a ujídali jeden druhému z talíře,“ zasmála se.

„Tvůj otec, byl ale velmi bohatý muž.“

„To ano, ale byl i velice šetrný a deděček si ho často dobíral, že se chová jak nuzák,“ poznamenala a natahovala ruku pro pohár, aby se opět napila.

„To stačí. Chci, abys byla o svatební noci vzhůru.“ vzal její ruku a vrátil na opěradlo.

Připomínka o tom, co ji dnes večer čeká, sebrala Caitlin úsměv z tváře. Zamyšleně hleděla do talíře, z kterého stěží něco snědla. Asi po hodině se na ni s úsměvem Thomas podíval a zašeptal. „Je čas,“ vzal ji pod paži a předal služebné. „Běž. Brzy za tebou příjdu.“

Caitlin chtěla odejít, ale ven a ne do ložnice. Přesto nadzvedla šaty a následovala Sáru. Při východu se ještě zastavila a ohlédla. Spatřila svého muže, jak sedí v hloučku přátel, ale víc pozornosti věnoval jí, než jim. Modré oči mu zářily nečím co nedokázala identifikovat, a jí z toho naskočila husí kůže.

„Má paní?“

„Ano, už jdu,“ zachraptěla Caitlin a otočila se k odchodu. Sára celou cestu do ložnice vedla monolog o životě na vesnici. Pomohla sundat její paní šaty a oblékla ji, lehce prusvitnou noční košili.

„Třesou se vám ruce. Je to proto, že se bojíte a nebo proto, že se těšíte?“ zeptala se služebná zvědavě.

„Ani jedno, ani druhé. Měla jsem jen těžký den.“

„Paní, mluvila s vámi někdy matka o manželských povinostech?“

„Ne zcela,“ odpověděla Caitlin vyhýbavě.

„Víte, když se muž rozohní, je dobré, když manželka spolupracuje.“

„Je mi jedno, co je jim líbí a co ne. Chci jen, abych to měla rychle za sebou.“

„O to se můžete sama přičinit. Jen musíte být trochu odvážná a smělá...“

„Co bych tedy měla udělat?“ zeptala se Caitlin, s odhodláním provést vše, jen aby měla svatební noc co nejrychleji za sebou.

„Musíte ho prostě svést,“ prohlásila věcně služka a protřepávala polštář. „Nemůže se dočkat, až se s vámi vyspí. Viděla jsem mu to na očích. Každý muž, se dokáže ovládat jen do určitého okamžiku. Musíte...“

V tu chvíli se otevřeli dveře a do komnaty vstoupil Thomas. Caitlin stála u krbu a ani si neuvědomovala, že se její silueta v lehké noční košili krásně rýsuje, proti světlu ohně. Viděla, jak ji manžel pozoruje a doufala, že si nevšimne, jak moc se hvěje.

Když Sára odešla, zůstala s baronem sama. Raději by se otočila zpět k ohni a předstírala, že si hřeje ruce. Měla ho svést? Ale jak? Má se chovat jako obyčejná děvka? Aby nevypadala, že se před ním schovává, pomalu se otočila. Seděl na posteli, sundával si boty a pozoroval její křivky. Kdyby se aspoň trochu usmál, pomyslela si. Zadálo se, jako by chtěl očima proniknout do ní, do její duše. A zmocnit se jí. Vypadal, že je toho schopen a Caitlin se kvůli tomu málem pokřižovala.

Aniž by řekl slovo, Thomas vstal a začal se svlékat. Najednou si uvědomil, že si nemůže rozvázat košili. Jako by se mu třásly ruce, stejně jako jí. Věděl, že se jeho novomanželka bojí, přestože usilovala o bezstarostný výraz. Ale nebyl z toho rozmrzelý. Byla nyní jeho ženou, jeho majetkem.

Caitlin mezitím sledovala jeho boj, s tkanicí u košile. Chtěla navrhnout, aby se věnoval víc svému oděvu, než jí, ale nevěděla, jestli by její vtip pochopil. Místo toho k němu přistoupila a s úsmevěm šňůrky rozvázala.

„Měla bych tě prvně ošetřit,“ zašeptala.

„Už se stalo. Nelam si s tím hlavu,“ pronesl Thomas a odložil zbývající kousek oblečení. Už ho viděla nahého, ale to byl v bezvědomí a v horečkách. Touha nyní výrazně proměnila jeho vzhled a to ji vyděsilo.

„Neboj se,“ zašeptal baron a položil ji ruce na ramena.

„Já se nebojím. Už jsem tě bez šatů viděla. Když jsem tě ošetřovala.“

„Aha, už si vzpomínám,“ řekl a začal ji lehce masírovat krk. „I já jsem tě viděl nahou.“

„A to kdy?“ zeptala se zamračeně.

“U vodopádu, když ses koupala. A právě tam jsem se rozhodl, že si tě vezmu. Měl jsem na to právo.“

Caitlin mu odstrčila ruce a ustupovala do té doby, než narazila na hranu postele. Dál už nemohla. Nejistota, co bude následovat, ji zneklidňovala. Musí udělat vše pro to, aby to měla co nejdřív za sebou. Sebrala tedy poslední zbytky odvahy, rozvázala si pásek na košili a nechala ji sklouznout na zem...