Trust My Rage

24. Kapitola

Cesta do Londýna trvala tři dny. Když dorazili ke královskému sídlu, byla Caitlin tak vyčerpaná, že sotva viděla. Ale i přes to chtěla, co nejdřív vidět svého dědečka Edward a malého Liama.

„Nejdřív se vykoupeš a odpočneš si. Setkáš se s nimi ráno a pak půjdeme za králem,“ zakázal ji návštěvu Thomas, když si všimnul, jak je unavená.

Caitlin z toho nebyla vůbec nadšená, protože se krále bála. Ačkoliv věděla, že historky, které o něm kolovaly, jsou nadnesené, někde v koutku duše jim věřila. Kdo by si dokázal vymyslet takového zrůdnosti bez nějákého podloženého základu?

Přidělili jim komnatu s výhledem na krásné a prostorné nádvoří, které zdobily úhledně zastřižené stromky a keře. Postel byla dvakrát větší, něž jakou měli doma a ona se musela nad její rozlohou zasmát, protože konečně plně odpovídala proporcím Thomasova těla.

Jakmile se vykoupala, stočila se na ní do klubíčka a snažila se neusnout. Baron se šel přivítat s králem a zjistit, jaká je situace s Edwardem, a Caitlin na něj proto čekala.

Probudila se až ráno. Únava byla příliš velká a ona si jen mlhavě pamatovala, že ji Thomas v noci svlékl a zabalil do deky. Teď byl opět pryč a na posteli čekala jen snídaně. Ale té se ani nedotkla, protože její žaludek byl stále podrážděný těhotenstvím a strachem nad osudem její rodiny. Vstala a pečlivě se začala oblékat. Chtěla vypadat, co nejlépe, aby na ni mohl být Thomas patřičně hrdý a proto si i jako doplněk vzala řetízek na kterém se houpal přívěšek ve tvaru vlka, který byl dominantou na jeho erbu.

Když byla upravená, přešla k oknu a pozorovala ruch na rozlehlém nádvoří. Její napětí se každou minutou zvyšovalo, a tak si přála, aby Thomas přišel co nejdřív. Místo něj se, ale objevil Roger.

„Kde je můj manžel?“ zeptala se uzkostlivě.

Věrný vazal jí nabídl rámě a vedl ji ke dveřím, které hlídali dva strážci, což ji překvapilo.

„Váš manžel je u krále,“ odpověděl, když vyšli. „Je tam s ním i Váš dědeček,“ dodal a všiml si, jak je jeho paní neklidná. Bohužel ji nemohl něják potěšit. Měl stejné obavy jako Caitlin, ale dokázal je skrýt. Se svým baronem vůbec nemluvil, takže neměl ponětí, jaké má plány a to ho značně znepokojovalo.

„Král si vyžádal vaši přítomnost,“ řekl po cestě a udiveně sledoval, jak se Caitlin zarazila na místě.

„To on je ten hlas!“ zašeptala. „Rogere já za ním nemůžu jít. Všechno se odehrává, jako v mém snu.“

Roger netušil, o čem mluví a nebyl si moc jistý tím, co má teď udělat. „Váš manžel by si přál, aby jste stála po jeho boku,“ poznamenal nakonec, protože věděl, že to Caitlin neodmítne.

„Pak tedy musím jít,“ řekla.

Kráčela vedle vazala vlhkými, špatně osvětlenými chodbami, až vstoupili do sálu přeplěného lidmi. Všichni byli oblečeni do krásných šatů, které měli zdůrazňovat jejich bohatství. Když ji dav spatřil, rozestoupil se na dvě strany a vytvořil malou uličku uprostřed, vedoucí k těžkým dřevěným dvěřím na druhé straně. Caitlin si s hrůzou uvědomila, že se velmi podobají těm, které vídávala ve snu. Hypnotizovaně došla až k nim, aniž by vnímala obdivné pohledy a šepot lidí, které míjela.

Vstup do královy komnaty hlídali čtyři vojáci. Všichni se poklonoli, když poznali vazala a jeden z nich tiše otevřel dveře.

„Ty se mnou nepůjdeš?“ zeptala se nejistě Rogera, který zůstal stát. Její otázka ho překvapila, protože vypadala sebejistě, ale když pohlédl do jejích očí, zahlédl tam strach.

„Nebojte se má paní, zůstanu hned za dveřmi,“ řekl s úsměvem a kývnutím ji vybídl ať vkročí do místnosti.

Caitlin se tedy pomalu otočila a vešla. V tu chvíli se její zlý sen stal skutečností. Přímo před ní seděl na trůnu, k němuž vedly tři masivní schody, král Jindřich. U spodního schodu stál na levé straně Thomas a na druhé straně její dědeček. Nebyli, ale naštěstí v řetězech.

Byli zde i další lidé, ale ona je nevnímala a s předstíraným úsměvem vykročila směrem ke trůnů. Když dosáhla požadované vzdálenosti, poklekla a sklonila hlavu na znamení úcty.

„Můj králi, dovol, abych ti představil svoji ženu Caitlin.“ Thomasuv hlas byl pevný a ona v něm zaslechla určitou dávku hrdosti.

„Vstaň, ať si tě můžu prohlédnout,“ vybafl Jindřich. Jeho hlas odpovídál jeho vysokému a mohutnému tělu. Rychle tedy vstala a podívala se mu upřeně do tváře. Král se usmíval a v očích mu zářily jiskry.

„Zdá se, že sis vybral dobře,“ pochválil Thomase a dál ji upřeně sledoval.

„Jsem velmi spokojen, pane,“ odvětil baron.

„Teď, ale k věci,“ pronesl Jindřich. „Přiveďtě žalobce,“ rozkázal a očima přelét tři osoby postávající u jeho trůnu. „Dítě, postav se ke své rodině, zatímco budeme jednat,“ vyzval Caitlin. Ta přikývla, usmála se na dědečka a postavila se k manželovi, jak nejtěsněji mohla. Král se tomu zasmál a pokýval uznale hlavou. „Vidím, že sis zajistil její věrnost, Thomasi,“ ocenil ho.

„Jako vždycky,“ odpověděl baron a s úsmevem se podíval na Caitlin, která měla pocit, že podstatnou část jejich rozhovoru zmeškala. Zavrzání dveří ji vyrušilo z přemýšlení a ona pozvedla hlavu jejich směrem. Byla celá napjatá a proto ji Thomas stiskl povzbudivě rameno a palcem na něj kreslil kolečka.

Caitlin se udělalo ještě víc nevolno, když spatřila Jonathana a jeho tvář na, které se mu zračil vítězoslavný úšklebek...

- - - - -

Jakmile viděl bledý obličej své neteře, musel se Jonathan v duchu zasmát. Nemá proti němu sebemenší důkaz a může jen bezmocně sledovat, jak se postupně zbavuje všech členů, té její milované rodiny. Ač nechtěl, musel si přiznat, že trochu žárlil na to, co měla, ale brzy to přebil ten úžasný pocit toho, že má šanci ji ještě víc pokořit. Však ta děvka se mu jednou pokloní! Jednou určitě...