Trust My Rage

14. Kapitola

Když se Caitlin vrátila s úlovkem zpět k Thomasovi, byl už oblečen. Zajíce položila na zem, přešla k němu a obejmula ho. „Nemůžeš se mě nabažit, viď?“ zasmál se potešeně. „Snad si na ty tvoje projevy někdy zvyknu.“ dodal s předstíraným povzdechem.

„A co je špatného na tom, že se mi líbíš?“ zeptala se, když ho pustila.

„Nic na tom není špatné, jen to je pro mě nezvyk,“ prohlásil a začal stahovat mrtvého zajíce.

„Proč je to nezvyk?“ zeptala se Caitlin a pokusila se rozdělat oheň.

 Thomas se na ni podíval a všiml si, že je bosá. Vypadá jako lesní víla, pomyslel si. Moje malá lesní víla.

„Obuj si boty, nebo nachladneš.“

„Obuju si je, až mi odpovíš,“ řekla umanutě.

„Rodiče zemřeli dřív, než jsem si je mohl pamatovat. A teď už se obuj, nebo to udělám za tebe.“

Caitlin se zvedla a rozhlížela se tiše po okolí. Jednu botu zahlédla u kořene stromu, ale druhou nikde neviděla. „Kdo tě tedy vychoval?“ zeptala se a nadzvedla větve nízkého keře, pod kterým se leskla špička druhé boty.

„Líbí se mi, jak si horlivě sundaváš šaty,“ poznamenal Thomas s úsměvem na tváři.

„Nerada čekám,“ odpověděla Caitlin upřímně. „A zejména nesnáším, když někdo mění téma hovoru. Takže mi prosím odpověz.“

„Na co?“

„Přece na to, kdo tě vychoval.“

„Král,“ odpověděl Thomas. „Hoď mi svoji dýku. Moje je pro stahování kůže, moc malá.“

Caitlin se upravila, podala mu dýku a klekla si vedle něj. „Kolik ti bylo let, když jsi přišel ke králi? Stal jsi se jeho pážetem?“

„Jedním z mnoha. Bylo mi něco kolem šesti, možná sedmi.“

„Šest? Tak málo? Pážetem se přece můžeš stát, až od osmi let.“

„Ano, já byl výjimka. Král dobře znal mého otce.“

„A pamatuješ si aspoň trochu na svého otce nebo matku?“ zeptala se s lítostí v hlase a ruku mu konejšivě položila kolem pasu.

„Bohužel si nepamatuji, vůbec nic. Všechno co o nich vím, je od druhých lidí.“ řekl hvějícím se hlasem. „Běž se teď radši postarat o jídlo,“ dodal a podal ji stažený úlovek.

Nepromluvili již ani slovo, dokud zajíce neupekli a nesnědli. Pak Thomas podal ze sedla kožený vak a nabídl Caitlin, ať se napije. Ta si lokla, ale vzápětí se rozkašlala. Thomas ji proto se smíchem začal bouchat do zad, až se zalkla.

„Vždycky ve spěchu,“ poznamenal, zatímto vracel vak na své místo.

„Myslela jsem si, že je to voda a ne silné víno,“ řekla Caitlin na svoji obranu. „Měla jsem žízeň a ty jsi mě málem umlátil k smrti.“

„Ale nepřeháněj. Pojď, radši si na chvilku sedneme,“ vyzval ji. Uchopil ji do náruče, posadil se s ní a opřel o mohutný kmen stromu. Dlouhou dobu, jen seděli a jemně si hladili dlaně, když se Caitlin konečně odhodlala zeptat na Jonathana.

„Měli bychom si promluvit o mém strýci,“ navrhla měkce.

„Nechtěl jsem si kazit tak krásné ráno,“ řekl Thomas a vzdychl ji do vlasů.

„Slíbil jsi mi, že mi řekneš o svých plánech, a já ti slíbila, že se nepokusím Jonathana zabít. Já své slovo dodržela,“ připomněla mu.

„Víš, když ty jsi hrozně popudlivá. Já ti řeknu, jak jsem se rozhodl a ty se zase naštveš. Nicméně, máš právo to vědět...“

„Nevytáčej se Thomasi,“ řekla Caitlin. „Budu ti dál důvěřovat.“

„Existovaly tři možnosti, jak jsem mohl jednat,“ začal Thomas. „Ta první by byla nejjednoduší, a tu bys pravděpodobně přivítala nejvíc : mohl jsem ho hned zabít. Ale,“ poznamenal silnějším hlasem, „pak bych nezjistil, jestli to vážně udělal on. Oba víme, že není natolik chytrý, aby něco takového provedl sám. A proto zde musí být někdo další. Kvůli tomu, jsem první možnost zavrhl.“

„Proč jsi jednoduše nedonutil Jonathana, aby ti řekl co chceš slyšet?“ zeptala se.

„Kdyby přiznal svoji spoluúčast na útoku, bylo by to skoro stejné, jako by se přiznal, že zabil tvoji rodinu sám,“ pronesl zamyšleně Thomas.

„No a jaká tedy byla druhá možnost?“ chtěla vědět Caitlin a zamračeně stáhla obočí.

„Předat případ králi Jindřichovi a vyzvat tvého stýce, aby se přiznal před ním. Ale nevybral jsem ji ze dvou důvodů. Za prvé, nechci se svými problémy zatěžovat vladaře, protože má dost starostí s bouřenci. A za druhé, mohlo by se stát, že by krále přesvědčil o své nevině. To by byl poté svěřen tvůj bratr do jeho opatrovnictví a já už bych nic nezmohl.“

„Král by určitě věřil tobě Thomasi, ale nechci, aby Jonathan zemřel jeho rukou.“

„Caitlin,“ povzdechl si, „král už nemá ve zvyku lidi zabíjet.“

„Tomu nerozumím. To tedy viníka poplácá po rameni, napomene ho a pošle pryč?“ neodpustila si jízlivou poznámku.

„Vůbec ne, jeho metody jsou možná víc kruté než smrt. Obvykle jim nechá useknou nějákou končetinu, vypíchnout oči a nebo uřezat nos.“

Caitlin se zachvěla nad tou představou a pohledem ho vybídla k tomu, aby ji pověděl o třetí možnosti.

„Budeme čekat. Rozhodl jsem se prozatím nic nedělat.“

Když to Thomas dořekl, čekal výbuch vzteku, ale byl překvapen, že se tak nestalo. Povzbudivě se na ni usmál a políbil ji na tvář. „Vidím, že se učíš být trpělivá a proto ti vysvětlím svůj plán.“

„To bych byla opravdu ráda,“ řekla tichým hlasem.

„Vzpomínáš si na toho vojáka, kterého jsi mi včera ukázala?“ začal otázkou, a dříve než mohla odpovědět, pokračoval. „I jemu jsem dovolil, aby odjel. Nechal jsem ho, ale sledovat jedním ze svých mužů . Uvidíme co mi bude hlásit.“

„Proč jsi toho vojáka nedonutil mluvit?“ zeptala se.

„Myslíš, že jsem ho měl mučit?“ optal se s úsměvem Thomas.

„Nesměj se. Kdyby jsi viděl, s jakou radostí tenkrát zabíjeli.“

„O takových věcech se nežertuje. Promiň.“ Objal ji těsněji a nežně políbil do vlasů.

Caitlin pootočila hlavu a zadívala se mu do očí. Thomas v nich mohl zahlédnout odevzdanost a věrnost, kterou mu dávala, aniž by cokoliv vyžadovala nazpět. Ach bože, pomoz mi, abych ji nezklamal, pomyslel si. Uvědomil si v jak krátkém čase, mu obrátila život naruby. Přijal její loajalitu a přijal ji i jako svou ženu. Nezabýval se otázkou, proč mu na ni záleží, neboť by si musel přiznat, že k ní chová city, o kterých si myslel, že už dávno vymizely. Líbilo se mu zvláštní chvění v břiše, když ji zahlédl, nebo stiskl do náruče. Líbilo se mu to, ale zároveň ho tento pocit děsil.

„A co hodláš udělat s Jonathanem?“ přerušila Caitlin jeho přemýšlení.

„Už jsem ti to řekl. Budu čekat.“

„Snažím se tě pochopit, ale dostat z tebe uspokojivé vysvětlení, je stejně snadné, jako chytit blechu.“

Thomas překvapeně vzhlédl, neboť se domníval, že ji řekl vše, co mohl. Tedy skoro všechno. Nemusí vědět, že líčí past na druhou osobu, o které se domnívá, že útok zorganizovala. Jakmile se tahle past uzavře, obviní Jonathana jako komplice. Do té doby, nesmí Caitlin nic vědět. Tušil, že by se jí nelíbilo zjištění o tom, koho podezřívá...

Tak co? Koho myslíte, že Thomas podezřívá? :)