Trust My Rage

3. Kapitola

Šestý den se baron probral z bezvědomí.

Po dlouhém spánku byla jeho mysl dost zamlžená, takže když se probudil, netušil, kde právě je, ačkoliv se mu pokoj zdál něčím známý. Slunce mu svítilo do očí a hlavou se honily obrazce poslední bitvy. Ale ta už dávno skončila, a co bylo po ní, na to si nevzpomínal.

Mrzutě se převalil na záda a mezi lopatkami pocítil prudkou bolest, i když poněkud jinou, než byla ta, která ho srazila k zemi. Nevykřikl, jen se zhluboka nadechl, aby ji zmírnil. Jeho utrpení šlo vyčíst z očí, ale hlasité naříkání by bylo jen znakem slabosti.

„Vítej mezi živé, můj pane.“ Hrubý hlas jeho věrného vazala Rogera vyjasnil baronovu zamračenou tvář. Nyní si bude moci objasnit pár věcí. Zadíval se na vzhled svého přítele a všiml si jeho zanedbaného vzhledu a strhané tváře. S potěšením usoudil, že mu byl oddán i během nemoci.

„Co je dnes za den?“ zeptal se Thomas unaveně.

„Je to už šest dní dní, co jsi upadl do bezvědomí,“ odpověděl vazal.

Zamračil se a začal si prohlížet pokoj, když si uvědomil, že zde něco chybí.

„Kde je?“

 „Ty si ji pamatuješ?“ zeptal se překvapeně Roger.

„Ano.“

„Je pryč.“

Thomasovi zuřivé nadávky bylo slyšet až na nádvoří. Jeho nespokojenost byla zřejmá, ale rytíř stále sedící u krbu věděl, že ho vztek brzy přejde a bude možné si s ním normálně promluvit. Baron byl sice v znětlivé povahy, ale jinak to byl spravedlivý muž. Proto bylo dobré chvíli počkat a pak mu sdělit, co se přihodilo. Za pár minut se už s klidnou tváří obrátil Thomas zpět na vazala : „Tak, Rogere, řekni mi všechno co se stalo. Hezky od začátku.“

Přestože, Roger znal svého pána dlouhou dobu, byl před ním občas rozpačitý a tak vyprávění bylo stučné a jasné.

„Pane, vyjednával bych i s ďáblem, jen abych ti zachránil život,“ dodal na závěr.

Chvíli bylo ticho, kdy oba přemýšleli, než se vazal znovu ozval.

„Snažil jsem se ji najít, ale jako by se do země propadla. Ptal jsem se i sluhů, ale nikdo ji nezná.“

„Myslíš, že mluví pravdu?“

„Řekl bych, že ne. Snaží se ji chránit, ale nechápu proč.“

„Ten chlapec, na kterého se ptala...přiveď ho,“ rozkázal baron.

Hned jak Roger předal rozkazy strážím se vrátil na své místo a zamyšleně řekl : „I chlapec chtěl odejít, ale naše stráže ho zadržely i se sluhou té dívky. Zpovídal jsem ho, ale neřekl ani slovo. Rozhodl jsem se, že radši počkám na tebe.“

„Však já to zjistím,“ řekl Thomas a hypnotizoval dveře.

„On, ale doposud nepromluvil. Jak...“

„Neptej se mě. Otázky budu pokládat já,“ utnul ho baron rázně.

Za chvíli stal chlapec před oběma muži. Neprojevoval ani respekt, ani strach, naopak, se na ně usmíval. Chlapcova nebojácnost Thomase pobavila, neboť většina dospělých mužů se před ním třásl, div neklečela. Hoch, ale projevoval nadšení, že se opět setkává s mužem, který mu zachránil život a byl rád, že svá zranění přežil.

„Teď už nezemřete, že ne?“ zeptal se chlapec.

Thomas i Roger se podivili, že dítě mluví, ale oba mlčeli a malý pokračoval : „Každý vás teď slyšel nadávat, ale všichni vypadli šťastně.“