Trust My Rage

2. Kapitola

Svým způsobem se Caitlin ulevilo, protože konečně přišla na to, proč je valečník v tak hrozném stavu. Sedla si na postel a začala jemně odstraňovat zbytky košile, které zůstaly v ráně.

„Vůbec mě nenapadlo zkontrolovat...“ hlesl rytíř a v očích se mu zaleskly slzy lítosti.

„Neobviňujte se“ usmála se na něj. „Teď aspoň víme, proč má Váš pán horečku. Budu, ale potřebovat víc teplé vody. Skoro až vařící, prosím.“

Ten jen přikývnul na souhlas a vyběhnul z místnosti, kam se za chvilku vrátil s kouřící miskou a hrubým plátnem.

Ačkoliv Caitlin často pomáhala matce ošetřovat různá zranění, tentokrát se obávala, že by to nemusela zvládnout. V duchu se pomodlila k Bohu, namočila hadr do vody a otočila se k tichému rytíři po její levici.

„Musíte ho podržet, protože se obávám, že ho to bude opravdu bolet.“

 Ten na nic nečekal a oběma rukama uchopil svého pána za ramena.

„Musím odstranit všechen hnis, jinak může zemřít.“ řekla a hluboce se nadechla. Jakmile položila horké plátno na otevřenou ránu, bojovník se napjal a zlostně vykřikl. Vazal měl, ale pevný stisk a tělo udržel na místě.

Procedůru opakovala, dokud vše nebylo perfektně čisté.

„Nemyslím si, že by bylo nutné zacelovat ránu horkým nožem, už skoro nekrvácí,“ pronesla spíš k sobě na uklidněnou a začala záda potírát léčivou šalvějovou mastí. To bylo vše, co mohla v tuto chvíli udělat. Unaveně přistoupila k oknu a s překvapením zjistila, že už je tma.

„Běžte si odpočnout. Zůstanu zde a dohlédnu na něj.“ řekla a shovívávě se na rytíře usmála.

„Ne, to nemůžu. Musím počkat než se Vlk probere.“

„Jak se vůbec jmenujete?“

„Roger.“

„Rogere, proč svému veliteli říkáte Vlk?“ zeptala se zvědavě a čekala na odpověď.

„Všichni mu tak říkají, tak to prostě je.“

Nicneříkající odpověď ji sice neuspokojila, ale dál se nevyptávala. Radši změnila téma.

„Slyšela jsem, že je na hradě chlapec, který ztratil pamět. Je to pravda?“

„Ano.“ Ve vazalových očích se opět objevila ostražitost a tak Caitlin zvolila obezřetnost.

„Víte, možná bych ho mohla znát a odvést k jeho rodině. Co myslíte?“

„Já pro Vás, zatím nemůžu nic udělat, protože vše záleží na baronovi.“

„Ale baron Thomas tady není. Než danou věc posoudí, uplyne spousta času! To nemůžete rozhodnout za něj? Určitě by to ocenil, že kvůli takovým maličkostem nemusí na Dorset. Je to stejně jen malé, bezvýznamné panství, ve srovnání s ostatními, která mu patří.“

 Vazal byl zaskočen jeji naléhavosti. „Spousta času? Stačí, když počkáte, než mu opadne horečka a pak se můžete zeptat přímo jeho.“

„Říkáte, že by mi Vlk mohl dát svolení chlapce odvést? On může jednat jménem barona?“ zeptala se překvapeně s nadějí v hlase.

„Víte vůbec, koho jste právě ošetřila?“ zeptal se Roger, kterému začaly cukat koutky úst.

„Vlka“

„A Vlk je baron Thomas William Montimer, vrchní pán Dorsetu.“

„On je baron Thomas?“ zeptala se udiveně a pohlédla na mladého muže ležícího v posteli.

„Jistě,“ potvrdil Roger. „Proč jste tak překvapena? Každý ví, že se mu říká Vlk.“

„Ano, ale myslela jsem, že je trochu starší... starší než...“ pokynula rukou směrem k nemocnému. Otec se jí nikdy nezmínil, že je jeho vrchní pán, tak mladý.

„Je nejmladším a nejmocnějším baronem ve službách krále Jindřicha,“ poznamenal Roger pyšně a bavil se jejím zmatkem. Už se chtěla zeptat na další otázku, když je nahle přerušilo zaklepání na dveře. Vešel jeden ze strážných a oznámil, že s ní chce mluvit sluha, co ji přivedl. Caitlin přikývla a vyšla ze dveří, kde na ni čekal John.

„Víš koho jsem to ošetřila? Ten můž je samotný baron Thomas.“

„Teď už to vím, ale hlavní je, jestli se udraví.“

„Doufám, protože to je naše jediná naděje, jak odsud dostat Liama pryč. Ale je to na dobré cestě, věř mi. Baron se uzdraví a bude mi zavázán,“ usmála se na starce.

„To možná ano, ale jeho vazal poslal pro vašeho strýce Jonathana.“

„Cože? Jak to víš?“

„Slyšel jsem sluhu, který mu jede předat vzkaz. Bude tu do týdne.“

„Panebože, musím si s baronem promluvit dřív, než se sem dostane. Jonathan nesmí za žádných okolností zjistit, že je Liam stále naživu.“

„Nevím jestli to půjde. Vidělo ho příliš mnoho lidí a je jen otázkou času, kdy se to dozví i ten vazal a následně baron.“

„Věřím ve tvoje schopnosti,“ dodala s úsměvem, i když neklidným.

„Teď se musím vrátit zpět. Modli se, ať se uzdraví co nejdřív,“ pohladila sluhu po rameni a odešla.

- - - - - -

Seděla u něj už čtvrtým dnem a zamyšleně si ho prohlížela.

„Co jsi za člověka, že je ti každý tak věrný?“ zašeptala otázku a zavřela unaveně oči.

 Když je po delší době otevřela, překvapeně zjistila, že se baron na ni upřeně dívá svýma temně modrýma očima. Caitlin instiktivně sáhla na čelo, jen proto, aby zjistila jak je na tom jeho horečka. Náhle ji, ale zadržela bledá ruka a pomalu si její prsty přitáhla k horkým rtům.

„Ochraňuješ mě, nymfo?“ zeptal se slabým hlasem.

Caitlin se zasmála, protože si myslela, že blouzní. Dívali se na sebe snad věčnost, než baron konečně přitiskl ústa k její dlani a věnoval jí rychlý polibek. Šokovaně se na něj zahleděla a nevěděla, jak zareagovat. Intimnosti, ji byly vždycky cizí. Otec prosazoval přísnou výchovu, takže v téhle oblasti byla naprosto nezkušená. Studem tedy hned sklopila oči a čekala než jeho stisk povolí. Když si všimla, že zavřel i oči, usmála se a zašeptala.

 „Hoříte horečkou, můj pane. Až se probudíte, nic si nebudete pamatovat.“

K jejímu překvapení se baron jemně usmál a opět usnul.