34. Kapitola

580 52 5
                                    

TA-DÁ! Po neuvěřitelné dlouhé pauze, jsem zpět a opět budu pravidelně psát o Caitlin a Thomasovi. Doufám, že máte radost, protože já ano, to psaní mi hrozně chybělo. Za tu pauzu se omlouvám, ale prostě jsem měla maturity, příjmačky a hrozně moc dalších věcí...A víte, co? Úspěšně jsem odmaturovala, takže děkuju každému, kdo mi držel palce, protože se to očividně vyplatilo :D Jinak příběh se bude trochu pomaleji rozjíždět, ale nebojte, to hlavní příjde možná dřív, než jste čekali. Teď už, ale dost mých žvástů, užíjte si to :)


Pršelo. Z těžkých mraků, které pomalu pluly po obloze, ze snášely miliony kapek a tříštily se o zemi, která se právě probouzela ze spánku.

Ženy nadávaly na to, že jim zmoklo prádlo, které předchozího dne vystavily teplým slunečním paprskům, děti se smíchem vybíhaly ven a skákaly v kalužích a muže počasí vzrušilo jen natolik, že si odfrkli a nebo ho jen šťavnatě okomentovali a nechali být. Ve městě začalo všechno pomaličku ožívat a vracel se klasický hluk.

Jen v paláci, jako kdyby se zastavil čas. Všude bylo mrtvolné ticho, které narušovaly jen pleskající kapky deště, což podtrhovalo stísněnou atmosféru, která zde panovala.

Brzy se díky služkám rozneslo, co se děje v západním křídle a tak se většina šlechtičen modlila ve svých komnatách za osud mladé ženy.

Na chodbách jen tu a tam stála osamělá stráž a ve výklenku u masivních dveří, seděli dva osamělí muži. Jinak nikde nebylo ani živáčka.

Thomas seděl blíž ke dveřím s obličejem schovaným ve velkých dlaních a s hlubokými nádechy se stále snažil uklidnit. Obličej měl ulepený od slz a hlava ho bolela následkem nekvalitního alkoholu a stresu. V hlavě se mu pořád přemítal okamžik, kdy si všiml, že Caitlin sedí v kaluži krve. Její krve.

Trápil se výčitkami, ale i hlubokou nenávistí vůči princi, kterého našel, jak se pokouší znásilnit jeho jedinou radost v životě. A teď kvůli tomu bastardovi, možná přijde o všechno. Doslova.

„Thomasi, měl bys jít do postele. Kdyby se něco změnilo, okamžitě bych ti dal vědět," ozval se Roger chraplavým hlasem, který měl vždy, když dlouho nepromluvil.

„Víš moc dobře, že neodejdu. Nedokážu to," vypravil ze sebe Thomas a pohlédl mu do očí, takže Roger mohl vidět, jak je jeho pán a přítel v jedné osobě, naprosto zlomený. Nikdy v životě neviděl v jeho očích takový strach a to ani, když se na ně řítila neuvěřitelná přesila nájezdníků nebo když ho zajali nepřátelé a on stál na šibenici s tím, že ho do pár minut oběsí, kdyby se neobjevil Roger spolu s rytíři, které mu přidělil král. Nikdy, až teď.

„Co může trvat tak dlouho?" zeptal se po chvilce Thomas a tupě zíral na protější zeď, ze které v jednom místě vytékal malý proužek dešťové vody, který ho hypnotizoval a trochu i uklidňoval.

„To kdybych věděl," povzdechl si vazal a protáhl nohy, které v kolenou hlasitě zakřupaly.

V podivném tichu seděli ještě několik dalších okamžiků, když se pomalu otevřely dveře a z nich vyšel unavený léčitel, kterého doprovázely dvě služky, které nesly plné mísy vody, jenž byla zbarvená, jako kvalitní červené víno.

Thomas se okamžitě vyhoupl na nohy, ale hned toho litoval, protože se mu zamotala hlava a on se musel potupně opřít o chladnou zeď.

„Co s ní je? Jak je na tom dítě? Bude všechno v pořádků? ..." začal chrlit otázky, jednu za druhou než ho pozvednutím ruky, léčitel zastavil.

Trust My RageKde žijí příběhy. Začni objevovat