Trust My Rage

21. Kapitola

 Copak to bude asi za "nemoc", která nám trápí Caitlin? Hm...? :)

Zatímco byl Thomas pryč, Caitlin si připravovala všechny své věci na přestěhování do hradu jejího muže. Bylo to velmi těžké. Každé ráno, když se probudila, musela bojovat s návaly nevolnosti. Bylo ji stále špatně a chtělo se jí zvracet. Několikrát za den odpočívala a snažila se znovu nabýt sílu, kterou měla předtím, ale nedařilo se. Dokonce si dovolila nenosit stroužek česneku kolem krku jako ochranu, neboť svou nemoc chtěla skrýt před dědečkem. Nerada by mu po tom všem, co provedla, působila další starosti, ale sama byla dost znepokojená. Pokaždé, když se ráno vyzvracela, cítila se až do večera celkem normálně, ale se soumrakem vypukla bitva se žaludkem znovu.

Nejdřív si myslela, že nevolnosti jsou podvědomou odezvou na Thomasuv odjezd, ale když se o týden později vrátil zpět, její stav zůstal nezměněn. Baron byl tak zaneprázdněn různými přípravami a organizováním jejich odjezdu, že neměl na Caitlin moc času. Bylo vidět, že se jí vyhýbá, toho by si všiml i slepý. Chodil spát dlouho poté co jeho žena usnula a ráno, když se probudila, byla v posteli zase sama. Od té doby co se vrátil, se ji také ani nedotkl. Srdce ji teď bolelo pomalu stejně, jako žaludek. Tolik toužila po jeho polibku, objetí, milování...

Za rozbřesku, kdy bylo připraveno vše na odjezd do nového domova, se Caitlin přistihla, že se sebou musí bojovat, aby se ovládla. Ten den bylo nezvyklé horko, přestože léto teprve začalo.

Loučení se všemi ji rozesmutnilo, ale nedala na sobě nic znát, protože věděla, že by se Thomasovi nelíbilo, kdyby se chovala přecitlivěle. Připoměla si to, když objímala a láskyplně lechtala po tváři svého malého bratra. Pak se otočila k dědečkovi. „Budeš mi chybět. Bůh opatruj tebe i Liama,“ zašeptala mu. Dedeček ji silně objal a pak vyzvedl na koně. „Za posledních pár měsíců toho na tebe bylo hodně, dítě,“ řekl Edward,vzal ji za ruku a povzbudivě stiskl. „ Ale ty jsi ze silného rodu. Musíš jít za svým osudem a za svým mužem. Jste spleteni, jak víno, co obepíná zdi našeho hradu. Neboj se, on si brzy vše uvědomí.“

Thomas mezitím sledoval, jak se jeho žena loučí s Edwardem. Byl na ni hrdý, hlavně když dokázala ovládnout svoje emoce. Vypadala tak důstojně a vyrovnaně. Jako vznešená královna. A přitom dobře věděl, jak těžké pro ni musí být dnešní loučení. Opouštěla vše, co ji bylo známé a milé, aby šla za svým mužem. Za mužem, o kterém si myslela, že není schopen lásky. A že jediný cit, který umí projevit, je zlost.

Náhle se k němu vrhl Liam a slaboučkou rukou do něho strčil. Thomas ho bez většího usílí zvedl do vzduchu a pomaličku sundál dolů, až do úrovně očí. „Budeš hodný a budeš poslouchat dedečka, rozumíš?“ zeptal se s úsmevěm a když chlapec rošťácky přikývl, začal ho házet do výšky. Následně ho postavil na zem a Liam se mu obmotal kolem nohy, přistihl se, že mu to vůbec nevadí. Pohladil ho proto po střapaté hlavě a významně na něj mrkl. Pak zvedl hlavu a pozoroval, jak k němu dlouhými kroky míří Edward.

„Budu na něho dávat pozor,“ řekl starší rytíř.

„A já budu dávat pozor na Caitlin,“ slíbil Thomas vážně.

„Vsadím se, že nás ti dva ještě pekelně proženou,“ zasmála se Edward.

„Taky si myslím, ale teď už musím jít, nebo si to má žena ještě rozmyslí a nikam se mnou nepojede,“ řekl Thomas, naposledy poplácal Liama po hlavě a přešel ke svému koni. Ještě než se vyhoupl do sedla, se otočil a dodal. „Nezapomeňte, že dokud je Jonathan stále na svobodě, hrozí vám nebezpečí. Buďte proto opatrní.“

Edward se, ale podobnými obavami neobíral. Udeřil barona přátelsky po zádech a pak mu položil ruku na ramena. „Synu, věřím, že všechno dopadne dobře.“

Baron přikývl, nasedl na koně a cvalem vyjel z brány. Tak celá skupina dostala nevyslovený rozkaz a všichni se vydali na cestu z Dorsetu.

Caitlin se stále otáčela zpátky, chtěla si zapamatovat každý detail svého starého domova. Budoucnost ji lekala a pociťovala skličující pocit osamělosti. Zakrátko, ale duševní útrapy vystřídala fyzická nevolnost. Zavřela na chvilku oči, aby si alespoň trochu odpočinula a málem spadla z koně. Hned se však vedle ní objevil Thomas a zachytil její klesající tělo právě včas. Zvedl ji a aniž by musel zastavit koně, posadil si ji před sebe. Caitlin tiše vzdychla a rychle usnula s hlavou na jeho hrudi a pažemi omotánými kolem jeho pasu.

 Thomas přidržoval svoji ženu jednou rukou a tiskl ji vřele k sobě. Vychutnával si teplo a měkkost jejího těla. Voněla po lučních květech a z rozkoše se mu mírně zamotala hlava. Bradu si opřel o její vršek hlavy a spokojeně na něm odpočíval.

Ješte před západem slunce, nechal celou skupinku zastavit. Když, ale pomáhal Cailin z koně, nebyla schopna se udržet na nohou.

„Jsi nemocná?“ zeptal se Thomas a starostlivě si ji prohlížel.

„Nejsem. Může za to únava. To přejde.“ Chtěla se podívat jinam, ale její muž ji to nedovolil a přitáhl si ji blíž k sobě.

„Máš teď své dny?“ zašeptal intimní otázku.

„Nehodí se mluvit o takových věcech,“ vydechla celá rudá a rozpaky nevěděla, kam s očima.

„Ale když spolu manželé nemluví o takových večech, jak mám vědět, kdy se tě můžu dotknout?“ zeptal se věcně.

„Nevím,“ zašeptala a náhle ji něco napadlo.

„Tak to proto ty...to je důvod, proč my ne...“ zakoktávala se a nebyla schopna poskládat jednu souvislou větu. Čekala, že to za ni dokončí, ale když se k tomu neměl, tak se konečně zeptala. „Tak to proto ses mě celou tu dobu nedotkl?“

„Ne,“ odpověděl ji tak přívětivě, až ji to zarazilo.

„Takže se na mě stále zlobíš?“

„To je ten důvod.“

 Modlila se, aby měla pravdu. Aby to bylo tak, že se na ni Thomas pořád zlobí, a proto s ní nechodí spát. Vůbec nevěděla, jak by se vyrovanal s jinou odpovědí. Kdyby po ní přestal toužit nebo si našel služku, která je mu ve všem povolná...

Thomas sledoval, jak se city zračí na jejím obličejí. Tolik si přál uchopit ji do náruče a slíbat z tváře všechny její pochybnosti a obavy.

„Můžu se vykoupat?“ zeptala se s nadějí v hlase. Šaty ji pálily a cítila nepříjmnou vrstvu prachu a potu, která se na ni lepila. Nadzvedla těžké vlasy ze zátylku a nechala vánek, aby jí osvěžil krk.

„Až se najíš. Pak najdu nějáké osamělé místo, kde tě nikdo nebude při koupeli rušit,“ vydechl rozrušeně Thomas. Postoj, jaký zaujímala jeho žena, jak si držela vlasy a jak byla její prsa vzpřímená a prosvítala dráždivě skrz tkaninu, ho vzrušoval. Měl co dělat, aby se ovládl a nevzal si ji na místě.

„Dobře, budu se těšit,“ řekla a vydala se ke stínu velkého stromu, aby zatím nepřekážela.

„Můj pane?“ vyrušil ho vojákuv hlas.

„Ano?“ zavrčel baron a otočil se na příchozího.

„Chcete, abych vám postavil stan uprostřed tábora?“

„Dnes večer ne. Postav ho pod ty stromy, dál od mých mužů. Chci mít klid a až příjdu, ať je jídlo na stole.“

Sluha přikývl a odešel. Thomas se ještě naposledy ohledl za svou ženou, než šel rozdat zbytek rozkazů a všiml si, že se nedočkáním skoro třese. Jeho nerpělivost rostla každou vteřinou a on se rozhodl, že jí vše řekne. Dnes večer ji dám své srdce a bude to už navždy, pomyslel si a s úsmevem se vydal ke svým mužům.