Trust My Rage

9. Kapitola

 Caitlin probudil hluk mužů pracujících na dvoře. Na krátký okamžik měla pocit, že slyší svého otce, jak hlubokým hlasem rozdává úkoly vojákům. Dokázala si ho vybavit pochodujícího před muži s rukama za zády a za ním, jak jinak, malého Liama, který napodoboval vše co dělal.

Když se však soustředila víc, poznala Rogera. S povzdechem se překulila na druhou stranu postele, kde spal Thomas. Byla studená. Musel vstát o hodně dřív než ona. Ale byla ráda, že je sama. Všechno se přihodilo tak rychle, že neměla čas ani pořádně přemýšlet. Protáhla se a pocítila bolest, jejíž příčinou byl její manžel. Při vzpomínce na včerejší noc, se ji tváře zbarvily do červena. Ne! Nesmím se nad tím mužem rozptylovat. Odhodila přikrývku, vyklouzla z postele, oblékla si prosté modré šaty a vyšla ze dveří.

Na nádvoří zahlédla Thomase, jak se baví s Rogerem a vydala se jejich směrem.

„Kolik mužů, ho doprovází?“ zeptal se vazal barona.

„Podle Iana ne víc než padesát,“ odpověděl Thomas a s trhnutím se otočil na Caitlin, která zbledla, když pochopila o co jde. Přijíždí Jonathan! Sáhla na svoji dýku, připásanou kolem pasu a v očích se jí zračila nenávist.

Thomas jen nevěřícně sledoval, jak se mu jeho žena mění před očima. Z pokorné ženy byla náhle nebezpečná bestie, která chce zabíjet.

„Nedělej to,“ zadržel ji a jemně s ní zatřásl.

Caitlin na něj nepřítomně koukala a chtěla ho obejít, jenže ji zastoupil cestu.

„Musím najít Liama!“ pronesla odhodlaně. „Nepokoušej se mě zastavit.“

„Jdi do svého pokoje a tam na mě počkej. A neboj Liama za tebou pošlu,“ nařídil ji Thomas, který ji mezitím vypáčil dýku z dlaně.

„Okamžitě mi ji vrať a neříkej mi co mám v téhle situaci dělat! Tobě nevyvraždil rodinu, přislušník tvojí krve!“ Vykřikla a do očí se ji nahrnuly slzy.

„Tak to by stačilo! Vyžaduji tvůj slib, že se ze svých komnat ani nehneš, jinak tě nechám hlídat strážemi.“ zavrčel Thomas a přitáhl si ji za loket blíž k sobě.

„A ještě jednou na mě budeš křičet před mými muži, tak tě nechám zpráskat na pranýři! A je mi úplně jedno, že jsi moje žena. Je ti to jasné?“ zašeptal ji do ucha tak, aby to mohla slyšet jen ona.

Caitlin jen zalapala po dechu a údivem vytřeštila oči. Je jejím mužem teprve den a zranil ji za tu dobu víc, než všichni muži za celý život. Vztekem se třásla, ale uvědomila si, že nemá na výběr. „Dobře, máš moje slovo, že budu čekat do té doby, než si s Jonathanem nepromluvíš,“ zašeptala téměř neslyšně, vyprostila se z jeho bolestného sevření a vydala se směrem do věže.

Jakmile její postava zmizela za rohem brány, se Thomasova tvář změnila z nepříčetné na útrápenou. Sám nechápal proč se k ní tak chová. Byl vychovám u dvora, k tomu, aby byl k ženám galantní, ale u Caitlin se choval, jako největší ubožak. Před tím, než zaslechl koňská kopyta dopadající na kamennou dlažbu, si slíbil, že ji to vše, co nejdřív vynahradí. Kdyby to takto pokračovalo dál, trápili by se oba.

- - - - - - -

Dveře se skřípěním otevřely a do místnosti věšel muž malé postavy, elegantně oblečené do modrožlutého oděvu. Chvíli váhavě překračoval z jedné nohy na druhou, až se rozhodl vykročit směrem ke dvou mužům, sedících u krbu.

„Jsem Jonathan Dorset,“ představil se pisklavým hlasem a utřel si nos navoněným kapesníkem.

„Jsem váš baron, pane. Vítám vás,“ pronesl Thomas.