Trust My Rage

6. Kapitola

Svatba bude ještě dnes!

Caitlin nechápala, nač ten spěch, ale baron rozhodl, a proti tomu se nedalo nic dělat. Její hlasité námitky byly úplně přehlédnuty. Zdálo se, že Thomas se chce oženit, než bude noc. Jeho počínání, pro ni nemělo žádný smysl.

„Chci vidět Liama,“ prohlásila mu umanutě do ucha, zatímco ji nesl do ložnice.

„Až po svatbě. Teď ti nechám připravit koupel.“ poznamenal, bez dalšího slova ji položil na zem a odešel.

Když zavřel dveře, s potěšením si uvědomil, že neměla slov poprvé od chvíle co ji poznal. Její výraz zmatenosti, když ji oznámil, že se ji vezme dnes večer, si bude pamatovat ještě dlouho. Sám nevěděl, proč se svatbou tak pospíchal. Veděl jen, že další noc sám v posteli nevydrží. A protože přijel i kněz, aby požehnal mrtvým, využije jeho přítomnost i k jinému účelu. Nebude to sice klasická svatba v kapli, protože ta shořela, ale hlavní sál postačí.

Caitlin přemýšlela, proč si ji chce baron vzít, a nakonec došla k dvěma důvodům: chce ji ochránit, ale zřejmě cítí i určitý druh závazku vůči jejímu otci.

„Myslí si, že je zodpovědný za smrt mojí rodiny,“ povzdechla si nahlas.

Její otec přísahal baronovi věrnost a on na oplátku slíbil ochranu. Přecházela po pokoji a s každým dalším krokem se její nálada zhoršovala. Kdosi zaklepal na dveře a vešel muž z velkým vědrem. Vrátil se v tichosti ještě několikrát, dokud nebyla vana plná horké vody a poté s úklonou odešel.

Teplá koupel, namísto studené v jezírku, přišla Caitlin vhod. Na dně truhly našla mýdlo s fialkovou vůni, zabalenou do krásného plátna. Dárek od maminky. Se slzami v očích se rychle svlékla a stoupila do kádě. Namydlila se a drhla pokožku tak silně, že ji začala nepříjemně šťípat. Jako kdyby chtěla smýt všechny vzpomínky. Po koupeli se zabalila do lehké tuniky a přešla k praskajícímu krbu. Hřebenem si zrovna pročesávala vlasy, když do místnosti vešel Thomas. Opřel se o dveře a potichu ji pozoroval.

Slyšela někoho vejít, ale odmítla se podívat na příchozího a jen si těsněji přivinula přehoz k tělu. Každý ve své poloze vydržel pár minut, než to Caitlin nevydržela a promluvila.

„Budete tam stát celou noc?“ Otočila se a její obličej zářil jemně červenou barvou.

„Ty se na naši svatbu netěšíš?“ zeptal se šibalsky.

„Nemohu říct ani tak, ani onak,“ řekla a postavila se, protože ji napadlo, že klečení je, příliš pokorné.

Thomas přikývl a přistoupil k oknu.

„Nemusíte si mě brát, lorde. Vaše ochrana mi bude stačit. Můžete si dovolit vzít si, koho chcete...koho milujete,“ pronesla.

„Jen pošetilí muži se žení z lásky. Já pošetilý rozhodně nejsem,“ podotknul hlasem, bez náznaku emocí.

Neodporovala mu. Dokázala být stejně realistická jako on. Navíc měl pravdu, bylo by neobvyklé brát si někoho z lásky. V téhle době jde jen o politické sňatky bez kousku emocí. V tomhle případě se dalo předpokládat, že pokud se v manželství potkají takoví tvrdohlaví mezci, jako jsou oni dva, bude hodně bouřlivé. A výhlídka na takový sňatek je stejně lákavá jako skok z nejvyšší věže hradu.

Caitlin si uvědomila, že baron Thomas ji vůbec nezná. Vlastně netuší, koho si chce vzít za ženu. Má vůbec ponětí, že je mnohem lepší v lovu a ve stahování kůže zajíců, než vyšívání a dalších domácích pracích? Otec ji to často vyčítal a kolikrát vyhuboval matčina otce, že ji podporuje v tomto nezvyklém chování, které se spíš hodí pro chlapce než dívku. Byl to právě dědeček, kdo ji daroval jetřába a pak i vlky. Z daru měl dvojí radost, protože naštval otce, ale potěšil svoji vnučku. Dedeček a otec spolu totiž vedli skrytou válku, ze které nejvíc těžila Caitlin. Dedeček se naparoval, že je jeho vnučka hrdým potomkem vikingů, i když měla spíše hnědé vlasy, ale otci to nevadilo a bral to s úsměvem.

Thomas se v tom okamžiku otočil a spatřil, jak se jeho nastávající usmívá.

Když si uvědomila, že se do ni zabodávají modré oči, lehce se otřásla a zvedla svůj pohled. Všimla si, že i baron se vykoupal a převlékl. Vlasy na krku byly ještě vlhké a nyní měl na sobě černou košili se zlatým vyšitým vlkem na prsou.

„Kněz čeká,“ oznámil náhle.

„Takže jste si to nerozmyslel?“ zeptala se Caitlin téměř šeptem.

„Nerozmyslel. Vezmeme se, jak jsem řekl.“ odpověděl „Až se oblečeš, voják tě odvede do hlavní síně. A nenech mě zbytečně dlouho čekat.“ pronesl výhružně.

Aniž by čekal na její odpověď, vyšel z pokoje a práskl dveřmi, tak silně, že poskočily flakony na krbové římské.

Chtěla mít celou tu událost už za sebou. Oblékla si prosté bílé šaty, které byly ozdobeny zlatou stužkou a vlasy si s obtížemi stáhla do vysokého drdolu.

Když otvírala dveře, třásly se jí ruce. Na chodbě už netrpělivě čekal voják, který ji rychle doprovodil na kraj schodiště, kde čekal Thomas s napřaženou rukou. Caitlin ji přijala a oba vstoupili do plného sálu. Všichni přítomni muži měli respektem sklopenou hlavu, což bylo pro ni nezvyklé. Ale její myšlenky náhle přerušil kněz otázkou zda hodlá svěřit svoje tělo i duši muži vedle ní. Všechno se stalo tak rychle, že ani nepostřehla, kdy Thomas pokleknul. Jak se její ruka ocitla v jeho? A kde vzal prsten?

„Já Caitlin Victoria Dorset, slibuji...“ Její hlas byl podivně tichý a nakřáplý, ale kněz se zdál spokojen i s tímto tichým prohlášením.

„Já Thomas William Montimer...“ Naopak jeho hlas zněl pevně a jasně.

Jakmile bylo po všem, pomohl jí Thomas vstát a políbil ji na stvrzení. Avšak dřív, než se sálem ozvaly radostné gratulace, zaslechla, jak si baron oddechl.