Trust My Rage

13. Kapitola

Když se Caitlin ráno probudila, napadlo ji tisíc otázek, které chtěla položit Thomasovi. Ten ale ještě spal a tak přistoupila k oknu a odhrnula kožený závěs, který zabraňoval paprskům proniknout do komnaty.

Zahleděla se k lesu, kde tábořil strýc se svými vojáky. Dnes se mu dostane spravedlnosti, pomyslela si. Ale něco nebylo v pořádku. Zavrtěla hlavou a znovu upnula zrak na místo u lesa. Bylo prázdné. Všichni byli pryč. Rozzuřeně se obrátila ke svému muži. Panebože, ten bude zuřit, až zjistí, že uprchli.

„Thomasi! Jsou pryč!“ vykřikla. „Všichni zmizeli.“

Manželova reakce ji neuspokojila. Otevřel jedno oko, zamračil se a obrátil se k ní zády. Přiskočila tedy k posteli, klekla na ni a zatřásla s ním. „Jsou pryč! Slyšíš mě? Musíš s tím něco udělat.“ Thomas jen zamručel jako poraněné zvíře a otočil se na záda.

„Přestaň křičet. Vím, že je pryč,“ řekl ospale. „Poslal jsem ho domů.“

Nemohla uvěřit tomu, co právě slyšela. Nechal Jonathana odjet? „A co ten voják, kterého jsem ti ukazovala? Toho jsi taky poslal pryč?“ vykřikla zoufale.

„Ano, toho taky,“ odpověděl Thomas a se zívnutím přešel ke kádi s vodou.

„Řekneš mi proč jsi to udělal?“ zeptala se přes zaťaté zuby a snažila se udržet svůj vztek.

Baron zaslechl v jejím hlase skrytou zlobu, a ačkoliv býval po ránu obvykle klidný, zakřičel : „Pořád se mě na něco ptáš, ale chápu že je to pro tebe důležité, takže ti odpovím až se obléknu.“

„Pořád ti věřím, ale nevím jestli jsem s tím neudělala chybu. Žádám od tebe vysvětlení,“ její hlas byl mrazivý, stejně jako jeho.

Thomas její slova ignoroval a dál se oblékal. Nakonec si připevnil meč ke svému štíhlému boku a opět přistoupil ke Caitlin. Jeho výraz nic neskrýval. Chtěl, aby věděla, jak moc se na ni zlobí. Uchopil ji tedy za pas, zatřásl s ní a nadzvedl si ji do úrovně očí. „Nikdy,“ zašeptal chraptivě, „nikdy ode mne nic nevyžaduj.“

Caitlin si všimla, že jeho jiskřičky v očích se proměnily v kousky ledu. Už, chtěla otevřít pusu a začít na něj řvát, ale Thomas ji zarazil. „Už ani slovo! Ledaže by ses chtěla omluvit za svoje chování.“

Caitlin ústa rychle zavřela. Žádná omluva nebude! On by se měl omlouvám jí.

„Jak myslíš,“ zamumlal Thomas. Z jejího pohledu vyčetl, že se žádné omluvy nedočká. Nikdy žádnou ženu neuhodil, a ani teď to neudělá, ale ta proklatá ženská před ním, jeho trpělivost opravdu zkouší. Radši ji tedy položil na zem, práskl dveřmi a vydal se ke koním. Rychlá jízda na jeho statném koni, ho vždycky uklidní a pak se uvidí co dál.

Jakmile Thomas odešel z ložnice, začala Caitlin nadávat – latinsky, aby ji nikdo nerozuměl. Oblékla si tuniku temně modré barvy, sebrala svůj luk spolu s toulcem plným šípů a vydala se ven.

U stájí potkala svého muže, který se na ni pořádně ani nepodíval a vyrazil pryč z hradu. „Osedlejte mi koně prosím,“ křikla do stáje a sledovala prach, který se zvedal od kopyt manželova oře. Když podkoní všechno splnil, vyhoupla se na krásného černého koně a pobídla ho do trysku. Nepojede daleko, jen kousek, aby zůstala v blízkosti hradu, pomyslela si.

Thomas uslyšel dusot kopyt, otočil se a začal znovu zuřit, když spatřil svoji ženu. Zakroutil nevěřícně hlavou, obrátil se a vydal se za ní.

„Zase jsi mě neposlechla, Caitlin! Už jsem ti jednou říkal, že z hradu nevyjedeš bez mého svolení!“ zaburacel, jakmile byl v jejím doslechu.