Slečna Dokonalá a Její Bratři

1. Kapitola

Toho dne moje milovaná babička omdlela. Máma ji odvezla do nemocnice a já jsem zůstala sama doma. Když se vracely, rády, že lékaři nezjistili nic vážného, srazilo je auto. Opilý řidič. Nikdo nepřežil.

Otevřela jsem policistům dveře. Přišli i sociální pracovníci. Bolest, kterou jsem v tu chvíli cítila, by neměla nikoho provázet. A už vůbec ne čtrnáctiletou dívku. Ztratila jsem mamku a babičku, své nejbližší příbuzné, svou jedinou rodinu. Byla jsem si jistá, že půjdu do pěstounské péče, že se budu stěhovat do různých dětských domovů, jako všichni děti, které jsem znala z filmů a knih. Místo toho jsem se ale dozvěděla něco, co můj život změnilo ještě víc.

Mým novým zákonným opatrovníkem se stal Vincent Monet. Chvíli jsem si myslela, že je to můj otec, biologický otec, o kterém jsem nic nevěděla. Ukázalo se, že je to můj nevlastní bratr. Bratr. Měla jsem bratra. Celý život jsem byla vychovávána jako jedináček a teď jsem ale zjistila, že mám staršího bratra, který souhlasil, že bude mým opatrovníkem.

Když jsem seděla v letadle, byla jsem jen krůček od začátku nového života. O své nové rodině jsem teď věděla víc. Věděla jsem, že mám další bratry. Pět, abych byla přesná. Všichni byli starší. Předtím jsem se staršími muži v mém životě moc kontaktu neměla. Vyrůstala jsem bez otce a neměla jsem ani žádné strýce. Jedinými známými, s nimiž jsem se docela pravidelně setkávala, bylo několik učitelů ve škole, můj lékař a soused, který předstíral, že nevidí, jak mu kradu třešně ze zahrady.

Letadlo přistálo a cesta trvala mnohem kratší dobu, než by se mi líbilo. Začala jsem se nervózně třást a žena, která seděla vedle mě, se na mě povzbudivě usmála v domnění, že je to ze strachu z létání. O chvíli později jsem stála uprostřed terminálu s velkým kufrem po boku. Co teď?

Ve stejnou chvíli mi zazvonil telefon. Přišla mi zpráva od neznámého čísla: "Čekám u Costy." Rozhlédla jsem se po známé kavárně a srdce mi bušilo, jako by mi mělo každou chvíli vyskočit z hrudi.

Ten muž si mě musel všimnout jako první, protože když jsem ho uviděla, už na mě zíral. Byl vysoký, dobře urostlý, měl trochu delší tmavě blond vlasy, modré oči a mile se na mě usmíval. Okamžitě jsem se začervenala a zamířila k němu. Nečekala jsem, že můj bratr bude vypadat jako model. Navíc značkové oblečení, které bylo dokonale sladěné a působivé hodinky na zápěstí prozrazovaly jeho finanční postavení i pro člověka, jako jsem já, který o módě a značkách neměl ani ponětí.

"Rád tě vidím, Hailie," pozdravil mě a objal mě. Byla jsem překvapená, ale nemohla jsem říct, že by se mi to nelíbilo. Od smrti mé matky a babičky mě nikdo neobjímal. Navíc hezky voněl. "Jmenuju se Will."

Okamžitě se mi v hlavě vybavil seznam mých pěti bratrů v němž jsem se stále ztrácela. WilI? Takže on není nejstarší...

"Vince je tvůj opatrovník a měl tě vyzvednout, ale něco se přihodilo v práci. To se mu stává často, zvykneš si. Dnes se s ním určitě setkáš," vysvětlil mi Will rychle.

Přikývla jsem hlavou. V tu chvíli mi bylo jedno, který z bratrů pro mě přijel. Will mě odvedl ke svému autu, které bylo černé, velké a luxusní a určitě nevypadalo jako auta, kterými jsem byla zvyklá jezdit. Vzal mi kufr, otevřel mi dveře spolujezdce a postaral se, aby na mě klimatizace v autě příliš nefoukala. Nebyla jsem zvyklá na takovou péči a okamžitě jsem pocítila trochu soucitu k tomuto neznámému muži, který byl mou rodinou.

Stále jsem byla vystrašená. Odpovídala jsem stručně a tiše, zatímco Willův hlas byl jasný a dával najevo jistotu. Rezidence, do které jsme dorazili, mě ohromila ještě víc. Nejdřív jsme zastavili před velkou bránou uprostřed lesa, pak jsme popojeli kousek dál a před očima se mi objevil velký dům. Vyskočil odnikud a okamžitě na mě zapůsobil. Stejně jako garáž, v níž Will zaparkoval a v níž stály další auta. A co víc, všechno to byla moderní auta. Však víte, takové, jaké si lidé fotí na ulicích. Podívala jsem se na svou bílou mikinu, šedé tepláky a bílé sportovní boty. A pak na svůj kufr z Wallmartu. Moje tmavé vlasy svázané do dvou volných copů po stranách... Vypadala jsem jako malá, chudá holka a prostě jsem se tam nehodila.